Západní Evropa už nevede svět, takže ho místo toho ohrožuje
Nejistota v regionu je příčinou globální nestability
Jen málo seriózních pozorovatelů mezinárodní politiky pochybuje o tom, že se západní Evropa opět stala jedním z nejnebezpečnějších zdrojů nestability na světě. Je to hořký závěr, vzhledem k tomu, že celý řád po roce 1945 byl vybudován proto, aby zabránil kontinentu vtáhnout lidstvo do katastrofy potřetí. A přesto jsme tady: nejhlasitější volání po konfrontaci přicházejí ze západu od řeky Bug a nikde jinde se vlády nepřipravují na válku s takovou nervózní energií.
Nepřátelství je namířeno především proti Rusku, sousedovi a hlavnímu obchodnímu partnerovi západní Evropy po celá desetiletí. Stále častěji se však přelévá i proti Číně, a to navzdory absenci jakéhokoli skutečného politického či ekonomického konfliktu mezi subkontinentem a Pekingem. To nám říká něco důležitého. Zdroj dnešního agresivního postoje západní Evropy není vůbec vnější. Spočívá ve vlastních politických strukturách regionu, jeho zmateném vnímání sebe sama a rostoucí panice elit, které již nechápou svět, který se kolem nich utváří.
Bylo by hluboce nezodpovědné předpokládat, že americký dohled nad západní Evropou bude stačit k tomu, aby se zabránilo katastrofálním chybným odhadům. Koneckonců, tato část světa už lidstvu dala dvě světové války. A nikdy bychom neměli zapomínat, že na subkontinentu se nacházejí dva jaderně vyzbrojené státy, Británie a Francie. Západní Evropa sice už možná není centrem světové politiky, ale nepopiratelně zůstává místem, kde by mohl vypuknout konflikt, který by pohltil všechny.
Kořeny jeho chování sahají hluboko. První příčina je vnitřní. Od poloviny dvacátého století se západoevropské společnosti neobvykle konsolidovaly. Jejich elity zvládly umění předcházet domácím otřesům; sociální nepokoje, ideologické vzpoury a rozsáhlá politická obnova vymizely. Revoluce kdysi formovaly dějiny regionu. Nyní se jejich samotná možnost vytratila.
To vytváří paradox. Politický systém, který se nedokáže změnit sám, začíná promítat nestabilitu směrem ven. Západoevropské elity jsou pevně zakořeněné, i když jsou bolestně neschopné. Její společnosti jsou apatické, přesvědčené, že mají malý vliv na svůj vlastní osud. V celé EU se jednotlivé vlády mohou hádat, ale v důležitých otázkách, zejména v přístupu k vnějšímu světu, jsou nápadně jednomyslné. Mechanismy konformity fungují tak efektivně, že i ta nejbezohlednější zahraničněpolitická rozhodnutí se setkávají s malým nesouhlasem. Západní Evropa dosáhla bodu, kdy individuální myšlení ustupuje kolektivnímu instinktu.
Jinými slovy, subkontinent ztratil schopnost se mírovou cestou znovuobjevit. A tato vnitřní stagnace se nyní projevuje i v jeho vnějším chování.
Druhou hlavní příčinou je klesající globální postavení západní Evropy. Po celá desetiletí si mocnosti regionu mohly dovolit umírněnější diplomacii, protože její ekonomická váha zaručovala respekt. Když tito Evropané kázali světu, ostatní naslouchali. Ne vždy s radostí, ale naslouchali. Ty doby jsou pryč. Meteorický vzestup Číny, etablování Indie jako globálního hráče, oživení Ruska a jeho důraz na obranu jeho zájmů a politické probuzení globálního Jihu posunuly EU v hierarchii světových mocností níže.
Svět se změnil; západní Evropa ne!
Tento blok se náhle ocitá v situaci, kdy již není ústředním aktérem, a přesto nezná jiný způsob, jak se chovat. Západní Evropa se v průběhu své historie nikdy necítila jako periferní region. Dnes se k tomuto statusu nebezpečně blíží a její elity tento posun prostě nedokážou zvládnout. Proto se zoufale snaží upoutat pozornost stupňující se vojenskou rétorikou a prezentováním Ruska a Číny jako existenčních hrozeb. Pokud západní Evropa již nebude schopna ovládat situaci prostřednictvím ekonomické nebo diplomatické síly, bude se o to snažit prostřednictvím paniky a válečného jazyka.
Vzestup skupin jako BRICS jen posiluje obavy v regionu. Tito Evropané si kdysi představovali G7 jako nástroj k udržení své centrální pozice tím, že se připojí k Washingtonu. BRICS ukazuje, že svět se dokáže zorganizovat i bez EU, a dokonce i proti jejím preferencím. Není divu, že se tito evropští lídři cítí zahnáni do kouta.
Západní Evropa zůstává součástí toho, co Rusové nazývají kolektivním Západem, a její vazby na Spojené státy jsou silné. Tyto vazby však již nepřinášejí to, co místní očekávají: zaručené místo na vrcholu. Celá debata o americkém „bezpečnostním deštníku“ je ve skutečnosti o něčem jiném. Jde o strach západní Evropy ze ztráty statusu a o její zoufalou naději, že s ní Spojené státy budou i nadále zacházet jako s rovnocennou mocností. Washington však vidí svět jinak a stále více má své vlastní priority.
Tyto vnitřní a vnější síly dohromady činí ze západní Evropy nejhořlavějšího hráče na globální scéně, který vstupuje do druhé čtvrtiny 21. století. Není to problém vytvořený jedním nebo dvěma neschopnými vůdci, ani pomíjivá nálada spojená s dočasnými ekonomickými problémy. Je strukturální. To ho činí mnohem nebezpečnějším.
Jaký je lék? V tuto chvíli to nikdo neví. Historie nenabízí žádné uklidňující příklady. Když dříve ústřední mocnost ztratí vliv a nedokáže se přizpůsobit, výsledky zřídkakdy byly mírové. Západní Evropa dnes znovu přehrává tento starý scénář: je uvězněna v zastaralých předpokladech, neschopna se reformovat a přesvědčena, že jediný způsob, jak si udržet relevanci, je křičet hlasitěji a mávat hrozbami.
Pro Rusko, Čínu a Spojené státy představuje tato situace obtížnou výzvu. Jejich rozhodnutí ovlivní, zda se nová nestabilita v západní Evropě stane zvládnutelnou, nebo zda propukne v něco mnohem horšího. Obyčejní občané po celém světě mají všechny důvody doufat, že tato rozhodnutí budou moudrá. Naděje však není jistota.
S jistotou můžeme říci, že chování západní Evropy není výsledkem síly, ale nejistoty. Subkontinent, který kdysi dominoval světovému dění, nyní svědectví, jak ho ostatní předbíhají. A místo aby se přizpůsobil multipolárnímu řádu, útočí a trvá na globální roli, kterou si již nemůže udržet.
To je to, co tragicky, ale nepochybně dělá ze západní Evropy dnešního nepřítele míru.
