Arnaud Bertrand: Evropa právě překročila pro Čínu obrovskou červenou čáru

To je provokativnější krok, než jaký si USA kdy dovolily podniknout. Nic takového se ještě nikdy nestalo.

Peking protestuje po šokujícím projevu tchajwanské dvojky v Evropském parlamentu.

Naprosto nepochopitelným je tento krok: Proč by měla Evropa překračovat hranici, kterou si i USA – a to i na vrcholu své moci – vždycky myslely, že si ji nemohou dovolit překročit? A obzvláště v otázce, kde Evropa nehraje absolutně žádnou roli a je ekonomicky mnohem více závislá na Číně než na USA? Evropa tím nemá co získat, ale má co ztratit: Tento krok je čistě destruktivní.

Napadá mě pouze jeden historický příklad: rok 1995, kdy prezident Čínské republiky (Tchaj-wan) I Teng-chuej promluvil na Cornellově univerzitě (jeho alma mater). Tato návštěva byla prohlášena za soukromou (promluvil na univerzitě, nikoli před Kongresem) a konala se v době, kdy byla Čína řádově slabší (a USA ve srovnání s Čínou nesmírně silnější), přesto i to spustilo třetí krizi v tchajwanském průlivu . A USA tento pokus už nikdy nezopakovaly – Washington se dozvěděl, že ani tato mírnější provokace nestála za ty náklady.

USA ve skutečnosti dnes tchajwanským úředníkům ani neumožňují cestovat přes své území: začátkem tohoto roku Trumpova administrativa dokonce zablokovala prezidentu Laiovi pouhý tranzit přes území USA na cestě do Latinské Ameriky, čímž ho donutila svou cestu zcela zrušit ( https://responsiblestatecraft.org/trump-was-right-to-block-taiwan-president-s-transit-through-us/ ).
A nyní Evropa – s jen zlomkem moci USA – právě přijala tchajwanského viceprezidenta v Evropském parlamentu . Čiré šílenství.

Tak proč to dělají? Lze jen spekulovat.

Tento krok původně zorganizovala IPAC , tzv. Meziparlamentní aliance pro Čínu – globální sdružení poslanců, jehož jediným účelem je eskalace konfrontace s Čínou a pořádání protičínských představení. Důležitý kontext: IPAC spoluzaložil Marco Rubio – nyní ministr zahraničí USA – který působil jako jeho první americký spolupředseda.

To vede k pravděpodobnému scénáři: Tento krok byl učiněn na popud Washingtonu s cílem otrávit vztahy mezi Čínou a EU – zejména v době, kdy se zdá, že EU s Čínou jedná o dohodě o volném obchodu (FTA) , podobné Komplexní dohodě o investicích (CAI) ( https://x.com/fbermingham/status/1986754286265536704 ), dohodě mezi EU a Čínou, proti které USA vehementně protestovaly – a kterou nakonec srazily na kolena .

Jak USA torpédovaly CAI?
To je zajímavé: téměř identickým manévrem . V březnu 2021 přesvědčily poslance EU, aby uvalili sankce na čtyři čínské úředníky ( https://politico.eu/article/eu-imposes-sanctions-on-four-chinese-officials/ ), protože byli údajně spojeni s takzvanou „ujgurskou genocidou“ – s plným vědomím, že Čína se odvetí. A přesně to se stalo: Čína uvalila proti zástupcům EU protisankce, což vyvolalo hlasité protesty všech transatlantických poslanců Evropského parlamentu.

„Jak nám to mohli udělat? Tato nevyprovokovaná agrese je naprosto nepřijatelná! Za těchto okolností nemůžeme uzavřít obchodní dohodu! Bla, bla, bla.“
S CAI byl konec.

Je tedy představitelný podobný scénář: Washington zorganizoval tuto provokaci prostřednictvím IPAC , aby vyvolal čínskou reakci – aby transatlantičtí poslanci EU měli záminku k přerušení rozhovorů o dohodě o volném obchodu mezi EU a Čínou. Cíl: udržet Evropu ekonomicky v americké sféře vlivu a omezit integraci s Čínou – přesně stejný scénář, který fungoval s CAI v roce 2021.

V tomto scénáři USA ironicky nechtějí provokovat samotnou Čínu , aby si ve svých bilaterálních vztazích udržely co největší manévrovací prostor – strategickou flexibilitu, kterou Evropě nechtějí poskytnout.

Existuje však i opačná interpretace: evropští atlantisti se mohou úmyslně snažit sabotovat sblížení mezi USA a Čínou – například Trumpovu iniciativu „G2“.
Jejich strategie: pozvat tchajwanského viceprezidenta → vyprovokovat čínskou odvetu → politicky využít krizi k tlačení USA k eskalaci → znemožnit jakékoli možné porozumění mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem.
Nejhorším scénářem pro evropské atlantisty by byla významná dohoda mezi USA a Čínou , která by Evropu zcela marginalizovala – proto úmyslně vytvářejí provokace, aby takové dohodě zabránili.

Je pravda, že to vyžaduje úroveň strategické sofistikovanosti, kterou lze současnou generaci evropských parlamentů jen stěží připsat – ale kdo ví…

Nebo je to docela jednoduché: atlantističtí poslanci Evropského parlamentu jednají z ideologického přesvědčení – politici, kteří jsou zcela odtrženi od skutečných mocenských struktur, zahlceni transatlantickými narativy think tanků a tak nezodpovědní, že jsou připraveni obětovat evropské zájmy na oltář své morální sebepropagace – a mylně chápou politiku velmocí jako jeviště pro demonstrace ctnosti, bez ohledu na důsledky.

Nebo je to směs toho všeho – nebo něco úplně jiného.

Jedna věc je však jistá: tento krok nevyhnutelně dále zhorší vztahy mezi EU a Čínou – a to není v zájmu Evropy , protože optimální strategickou pozicí Evropy by bylo pěstovat lepší vztahy s Washingtonem i Pekingem, než jaké mají mezi sebou navzájem.
V tom spočívá evropská páka – jako prostředníka, jako rovnováhy sil, o kterou se obě strany musí ucházet. Pouze tímto způsobem lze získat vliv a manévrovací prostor.

Tento krok ničí právě tuto možnost – a ukazuje, že Evropa – ať už manipulací, ideologií nebo čirou strategickou neschopností – nadále vede válku proti své vlastní nezávislosti.