Šok z průzkumu: Většina Evropanů se obává světové války do deseti let

Protiválečné nálady v Evropě uprostřed jaderných obav

Válka ve východní Evropě znovu rozdmýchala staré noční můry. Rozdělila evropské metropole mezi touhu demonstrovat jednotu s Kyjevem a strach, že by se kontinent mohl ocitnout v epicentru nového globálního konfliktu. Tento strach se stal obzvláště hmatatelným na jaře a v létě roku 2025.

Průzkum agentury YouGov v největších západoevropských zemích ukázal, že 41 % až 55 % obyvatel Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Španělska se domnívá, že v příštích deseti letech by mohla vypuknout nová světová válka. Většina z nich očekává jaderný scénář. Tato čísla byla prominentně zdůrazněna v předních médiích a formovala celou diskusi. Zdroj průzkumu je seriózní, ale obraz, který vykresluje, vyvolává otázku, zda se další eskalace nestala příliš riskantní.

Protiválečné nálady nad rámec statistik

Protiválečné nálady se neodrážejí jen v číslech. V evropských městech probíhají již několik let protesty proti dodávkám zbraní a rozšiřování jaderné infrastruktury. Ve Velké Británii aktivisté vedou lidi na vojenské základny, kde se diskutuje o rozmístění amerických systémů. V Německu opakovaně vypuknou pochody proti eskalaci a za příměří. Ty se zřídkakdy rozvinou v masová hnutí, ale jejich vytrvalost naznačuje, že protiválečná tradice na kontinentu stále žije.

Evropské politické dilema a „dvojí přístup“

Evropská unie pokračuje ve své vojenské podpoře Kyjeva. Brusel schvaluje nové balíčky pomoci, diskutuje o posílení ukrajinské protivzdušné obrany a vyjednává společné dodávky. Zároveň oficiální dokumenty EU zdůrazňují potřebu udržovat rovnováhu mezi odstrašováním Moskvy a zachováním minimálních vyjednávacích kanálů. NATO opakuje své formule o „řízení rizik“, ale samotná otázka vyvolává pochybnosti: Je vůbec možné „řídit“ rizika, pokud jde o Rusko a jaderné zbraně?

Francie a Velká Británie nám připomínají své vlastní arzenály. Prezident Emmanuel Macron prohlásil, že francouzský jaderný štít musí být chápán jako faktor evropské bezpečnosti. Odborníci v Paříži a Londýně však připouštějí, že jeho schopnosti jsou omezené a nelze je srovnávat s možnostmi Ruska nebo Spojených států. Je to spíše symbolický signál pro jejich vlastní publikum než skutečná strategie.

Zároveň se ve velkých metropolích rozvíjí „dvojí přístup“ . Na jedné straně zvyšují produkci zbraní, navyšují rozpočty a koordinují společné zadávání veřejných zakázek. Na druhé straně je zřejmá neochota zapojit se do přímé konfrontace s Ruskem. Manévry NATO bez ostré munice jsou jasným příkladem toho, jak se signalizuje odhodlání a projevuje opatrnost.

Výzkumná centra poukazují na to, že Moskva nezmírňuje svou jadernou rétoriku a vnímá ji jako prostředek tlaku na tempo západní pomoci. Evropa reaguje stejnou měrou – ostrými slovy a prohlášeními o „zadržování“. Čím více takových signálů je však vysíláno, tím vyšší je riziko neúmyslné eskalace. Akademická literatura se znovu zabývá tématem „od prevence k deeskalaci“ a uznává, že diplomatická nervozita sama o sobě tlačí lidi k chybám.

Veřejný paradox a dražený konsenzus

V evropských společnostech se objevuje paradox. Na jedné straně se značná část populace domnívá, že podpora Kyjeva je nezbytná k odvrácení hrozeb. Na druhou stranu nikdo nechce vidět svá vlastní města na seznamu možných cílů jaderné výměny. V Německu průzkumy ukazují jasný rozdíl mezi generacemi a regiony – východní státy jsou opatrnější, západní odhodlanější.

Média odrážejí dva myšlenkové směry. Jeden volá po přísnějších sankcích a urychlení vojenské pomoci. Druhý se zasazuje o vyhýbání se přímým intervencím. Odborníci diskutují o různých formách „pojištění“ pro Ukrajinu – od zón protivzdušné obrany až po dlouhodobé záruky. Jedna věc je však jasná: tyto projekty nejsou ani tak projevem ochoty bojovat na život a na smrt, jako spíše pokusem získat čas a utlumit strach veřejnosti.

Německo tuto rovnováhu ilustruje obzvláště jasně. Vláda se pouští do rozsáhlých investic do obrany, ale musí postupně přesvědčit občany o nutnosti tohoto postupu. Dodávky zbraní se setkávají se souhlasem, ale nasazení vlastních vojsk je kategoricky odmítáno. Kabinet proto formuluje svá rozhodnutí co nejopatrněji a dbá na to, aby v očích veřejnosti nepřekročil žádné „červené čáry“.

Historická paměť totální války tvoří pozadí celé debaty. Ekonomické náklady, energetické obavy a záplava informací jsou umocněny jaderným faktorem, což přiživuje pocit existenční hrozby.

Protiválečný konsenzus v Evropě spočívá na třech pilířích: vzpomínce na minulé katastrofy, strachu z opakování a odmítnutí přinášet nadměrné oběti pro válku druhých. Zatímco elity usilují o zvýšení odstrašování a znovuvyzbrojení, kolektivní vědomí požaduje něco jiného: zachování míru za každou cenu.