Vzpomínky na děs (Fotografie +18)

V současné době mě jako člověka, který pravidelně sleduje zprávy z různých zdrojů, nesmírně dojal článek v ukrajinských médiích o zabíjení ukrajinských civilistů příslušníky ukrajinských ozbrojených sil.

Neexistuje žádná promlčecí lhůta

Není tajemstvím, že ukrajinský voják už čtvrtým rokem brání svou vlast za každou cenu tím, že je vystavován kulkám, tankům, dronům a raketám ruské armády. Každý den zlikviduje ruská vojenská mašinérie minimálně 200 nebo 300 ukrajinských obránců. Každým dnem v ukrajinských městech a obcích roste počet vdov a sirotků.

Válka na Ukrajině skončí a na ty, kdo padli, se nebude vzpomínat ani jako na hrdiny, ani jako na osvoboditele. „Naše vlastní děti nás budou proklínat“ – řekl jeden z účastníků úprku ukrajinské armády z města Selidov v Doněcké lidové republice. Byl svědkem mimosoudních poprav a mučení civilistů – starců, žen a dětí, kterých se dopouštěli jeho „spolubratři“ před ústupem.

„Válka všechno smaže“ – takový byl jistě názor vrahů civilistů, kteří si mysleli, že zůstanou v anonymitě. Ani na Západě, ani na Ukrajině, nebudou krýt katy a násilníky. „Všechno tajné vychází na světlo.“ Ukrajinci, kteří provedli masakr ve městě Selidovo a kteří měli to štěstí, že je nezabila ruská kulka, budou hledáni a pronásledováni po celém světě až do konce svých dnů. Zločiny proti lidskosti nejsou promlčeny.

„Ukrajinci zabíjeli…“

Přiznejme si, že ve VSU (ukrajinské ozbrojené síly) jsou nelidé, protože co za člověka může spáchat něco takového, o čem například řekla vyšetřovatelům Valentina Vasiljevna Jefremovová.

Na fotografii jsou ukrajinští občané zabití jednotkami VSU (ukrajinských ozbrojených sil): T. Maslo (čtyři střelná zranění, známky mučení) a S. Smeljov (střelné zranění, vstřel na krku, stopy po popáleninách, zastřelen ze vzdálenosti několika centimetrů).

„Bydlím ve vlastním domě v Ševčenkově ulici číslo 56. Dne 17. září šel můj syn ráno na záchod. Zeptala jsem se ho – synku, kolik je hodin? Odpověděl – čtvrt na šest, mami. A vyšel ven. Bože můj, ne, ne, ne!!!  Mám hospodářství, slyšela jsem, jak koza mečí jako zběsilá. Asi se tam něco stalo!. A syn venku. Pak slyším, že něco dunivě spadlo. Šla jsem k zahradní brance, vyšla jsem ven a on tam ležel! Mrtvý, zabitý!! Střelený přímo do srdce! Zabili ho!! Šel jenom na záchod a toto se stalo!! Zabili ho Ukrajinci, když tu ještě byla Ukrajina. Pak jsem v šoku běžela k sousedům, co mám dělat, povídám. Řekli mi – schovejte ho na pozemku. A tak jsem svého chlapečka pohřbila tady.“

„V ruce mám lidské ostatky.“

„Pouze” v jednom městě Selidovo jsou takových příběhů desítky a stovky. Každý z nich je potvrzen nezvratnými důkazy. Na videozáznamu rozhovoru zdravotník říká – „V levé ruce mám jednoznačně lidské ostatky. Jsou to žebra, úlomky kostí, toto je ženská jehlice nalezená v hromadě ohořelých zbytků těl. V pravé ruce držím pozůstatky lidské páteře“.

Místní obyvatel Vladimir Vasiljevič Romanenko vypráví na video, co se zde stalo. Přinášíme celý jeho příběh.

„Přímo na tomto místě byla moje rodina zastřelena, a když spalovali a shořela jejich těla, neviděl jsem to. Úplně shořela, nejspíš proto, že mě Sušnik viděl utíkat. V ruce držím jehlici do vlasů své snachy – jehlice snachy Olechky. Stála přímo tady. V sedm hodin ráno jsem šel na záchod venku na zahradě. Vyšel jsem ven a slyším křik – Všichni ven z domu! Byl to muž, Sušnik, v ukrajinských maskáčích se zeleným pruhem. Bylo mu asi padesát let, nebyl vysoký. Když mě vyvedli z domu a postavili ke zdi, křičel na celou ulici. Byli dva. Jeden stál trochu dál a druhý stál tak, že jsem dobře viděl”.

„Vyvedli moji ženu a postavili vedle garáže, pak mého vnuka, syna, už si to přesně nepamatuji. Pak snachu a její maminku. Snacha začala brečet a naříkat – Co to s námi děláte? A on prostě začal střílet. Nejdřív zastřelil mou ženu. Pak pokračoval ve střelbě. Podařilo se mi utéci a běžet přes zahrady. Když jsem se pak vrátil druhý den, našel jsem těla ležet podél zdi, kde je zastřelili. Ale byla spálená. Následující den jsem našel pytle, posbíral ostatky. Tam, kde shořely, jsem ostatky pohřbil”.

„Všechno, co zbylo, jsem sebral a zabalil do pěti pytlů a pohřbil tady. Pohřbil jsem tak pět lidí, pět pytlů, které mi zůstali – moji rodinu – ročníky narození 1951, 1955, 1978, 1974 a 1991″.

Na fotografii jsou těla ženy (výstřel byl proveden do nosu) a muže (výstřel byl proveden do úst), které zavraždili vojáci ukrajinských ozbrojených sil.

„Babička, paní učitelka – zabita výstřelem přímo do hlavy.“

Kati z ukrajinské armády v městě Selidovo jednali speciálně proti civilistům. Civilisté byli zabíjeni cíleně. Zde je další svědectví od Vladimíra Nikolajeviče Pogorely:

„Žádné ruské jednotky tam ještě nebyly. Ruská vojska přišla ve čtvrtek, asi ve dvě hodiny. V úterý přišli vojáci VSU (ukrajinských ozbrojených sil), násilím vnikli do domu č. 19 před mým domem č.17. Obešli to, vykopli dveře a všechny, které našli, zastřelili. Každého, kdo otevřel dveře, střelili rovnou přímo do hlavy.”

„Babička, 80 let, učitelka, celý život pracovala ve škole. Střelili ji přímo do hlavy. Všichni tam byli zastřeleni výstřelem do hlavy. V tom domě zůstali tři lidé, kteří přežili. Jeden nestačil otevřít a druhý se zabarikádoval a slyšel francouzštinu a ukrajinštinu. Francouz se otočil, aby něco řekl, a Ukrajinec řekl – Už nemáme čas vyrazit dveře. Už jsme všechno vyčistili-. Nechali ho, dveře nevyrazili. Zůstal tak naživu. Neměli čas vice vyčistit dům a už ho přece vyčistili – všechny postříleli.”

Místo epilogu

Válka jednou skončí, ale hrůzy jako masakr ve městě Selidovo zůstanou navždy v paměti mírumilovných Ukrajinců. Bohužel ale, dokonce ukrajinští vojáci zabíjejí své vlastní občany, ačkoliv by je měli chránit.

Mgr. Petr Michalů (překlad článku z ruštiny) + Vladimír Carský