Pomůže Rusko bránit Írán před útokem USA/Izrael?

Toto je jedno z témat, o kterých jsme včera se Scottem Ritterem diskutovali s Nimou (video má nyní více než 163 000 zhlédnutí). Na základě veřejných prohlášení se americké a izraelské úřady domnívají, že Rusko neudělá nic jiného, ​​než vysloví důrazně formulovaný protest. Tento názor sdílí většina analytiků, včetně Scotta. Nesouhlasím a rozhodl jsem se vysvětlit své úvahy.

Před 17. lednem neexistovala mezi Moskvou a Teheránem žádná formální dohoda o bezpečnostní spolupráci. To už neplatí. Pojďme se tedy podívat na podrobnosti této dohody. Nejsem právník (a ne, nezůstal jsem v Holiday Inn) a budu se spoléhat na komentátory, soudce Napolitana a Alexandera Mercourise, že opraví chyby v mé analýze.

Komplexní smlouva o strategickém partnerství mezi Ruskou federací a Íránskou islámskou republikou obsahuje 47 článků. Šest z nich je relevantních, pokud Trump dodrží své veřejné hrozby útoku na Írán.

Nejdůležitějším odstavcem smlouvy je článek 3, odstavec 3:

„V případě, že je jedna ze stran vystavena útoku, druhá strana neposkytne útočníkovi vojenskou ani jinou pomoc a přispěje k řešení sporů vzniklých na základě Charty Organizace spojených národů a dalších platných pravidel mezinárodního práva.

Poslední věta tohoto odstavce odkazuje na článek 51 Charty OSN. Článek 51 Charty Organizace spojených národů uznává přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dojde-li k ozbrojenému útoku proti členskému státu OSN. Říká se to následovně:

„Nic v této Chartě neovlivní přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu v případě ozbrojeného útoku proti členovi Organizace spojených národů, pokud Rada bezpečnosti nepřijme taková opatření, která jsou nezbytná k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření přijatá členy při výkonu tohoto práva na sebeobranu budou neprodleně sdělena Radě bezpečnosti a žádným způsobem nebudou mít vliv na to, aby Rada bezpečnosti přijala opatření v rámci této pravomoci. udržovat nebo obnovovat mezinárodní mír a mezinárodní bezpečnost to považuje za nezbytné.“

To není jen klišé pro dohodu. Rusové jsou známí tím, že jsou přísní, pokud jde o zákony, jak na domácí, tak mezinárodní úrovni, a věřím, že tento jazyk zahrnuli jako výslovný slib pomoci Íránu bránit se proti nevyprovokovanému útoku Spojených států nebo Izraele. Pokud by Írán provedl preventivní úder na americké letadlo umístěné v Diego Garcia, Rusko by neodpovědělo. Vylučuji zprávy, že Írán plánuje raketový útok na Diega Garcíu, protože pak by neměl záruku podpory Ruska v případě odvetného úderu USA.

Článek 4(1) poskytuje další pohled na typ podpory, kterou je Rusko ochotno poskytnout Íránu na základě dohody o bezpečnosti:

„Za účelem posílení národní bezpečnosti a boje proti společným hrozbám pro zpravodajství a bezpečnost stran si strany budou vyměňovat informace a zkušenosti a zlepšit úroveň spolupráce.

„Sdílení informací“ je diplomatický eufemismus pro poskytování zpravodajských informací. Podle mého názoru to znamená, že Rusko nyní poskytuje Íránu pravidelné aktualizace založené na ruských zpravodajských, sledovacích a průzkumných schopnostech a lidských informacích, aby drželo krok s plány a operacemi USA v regionu. Je také pravděpodobné, že vysocí ruští vojenští a zpravodajští představitelé jsou v Íránu, aby je informovali o nejnovějším vývoji zpravodajských služeb.

Čl. 5 odst. 4 podporuje spolupráci popsanou v článku 4, ale přesahuje rámec výměny informací. Pokud chce Írán „odstrašit“ vojenský úder ze strany USA nebo Izraele, tato část bezpečnostní dohody předpokládá poskytnutí schopností, jako je elektronický boj a protivzdušná obrana. To by mohlo znamenat vyslání ruského vojenského personálu se zkušenostmi s používáním těchto systémů:

„Smluvní strany budou konzultovat a spolupracovat v oblasti boje proti obecným vojenským hrozbám a ohrožením bezpečnosti dvoustranné a regionální povahy.

Kromě vojenské podpory Íránu kladlo Rusko velký důraz také na diplomatická opatření, která měla zabránit útoku. Článek 9, odstavec 1 uvádí toto:

„Vedeny cíli zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, strany se budou navzájem konzultovat a spolupracovat v rámci mezinárodních organizací, včetně Organizace spojených národů a jejích specializovaných agentur, o globálních a regionálních otázkách, které mohou přímo nebo nepřímo ohrozit společné zájmy a bezpečnost stran.

Bezpečnostní dohoda také řeší, byť nepřímo, tvrzení USA, že Írán vyrábí jadernou zbraň. Článek 10 uvádí:

„Smluvní strany úzce spolupracují v oblastech kontroly zbrojení, odzbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení a mezinárodní bezpečnosti v rámci příslušných mezinárodních smluv a mezinárodních organizací, jichž jsou členy, a pravidelně se o těchto záležitostech vzájemně konzultují.

Klíčovým pojmem je „nešíření“. Pokud Írán vyvine funkční jadernou bombu, dohodu by to zrušilo. Íránci nejsou blázniví šílenci. Jsou si vědomi toho, že s Ruskem na své straně, dokud se nebudou šířit, budou mít větší bezpečnost, než kdyby se rozhodli postavit jadernou hlavici.

Konečně je tu článek 23, ve kterém se Rusko a Írán zavazují spolupracovat na projektech mírového využití jaderné energie:

„Smluvní strany budou podporovat rozvoj dlouhodobých a vzájemně prospěšných vztahů pro realizaci společných projektů v oblasti mírového využití jaderné energie, včetně výstavby jaderných elektráren.

Co bylo jedním z motivačních faktorů pro tuto dohodu? Domnívám se, že odpověď spočívá v článku 21, odstavec 4:

„Smluvní strany aktivně spolupracují na rozvoji mezinárodních dopravních koridorů procházejících územím Ruské federace, federace a Íránské islámské republiky, zejména mezinárodního dopravního koridoru „Sever-Jih“. Tato interakce zahrnuje propagaci zboží smluvních stran na trzích třetích zemí a vytváření podmínek pro rozvoj bezproblémové přepravy přes dopravní koridory, a to jak v bilaterální dopravě, tak v tranzitu přes jejich území.

Rusko tak uvádí do praxe strategii BRICS. Rusko nedůvěřuje Západu a po západních hospodářských sankcích a vojenských útocích na ruské území má Rusko vážný zájem o rozvoj dopravní cesty, která ho zbaví závislosti na Suezském průplavu a Dardanelách – tedy průlivu v severozápadním Turecku, který je historicky a geograficky důležitý jako vodní cesta mezi Egejským mořem a Marmarským mořem v Asii a tvoří součást hranice mezi Evropou. Rusko myslí na budoucnost. Už nechce riskovat, že půjde do války s Tureckem nebo NATO kvůli přepravě obilí a hnojiv z Černého moře. Místo toho buduje dopravní koridor, který začíná v íránských přístavech v Arabském moři, vede přes Ázerbájdžán a končí v Rusku.

Nejsem si jistý, že Donald Trump a jeho národní bezpečnostní tým tomu rozumí. Pokud předpokládají, že mohou zaútočit na Írán a Rusko bude stát stranou, myslím, že dělají vážnou chybu.

Mluvil jsem o tom dnes se svým dobrým přítelem Rasheedem Mohammadem: