„Jako bychom byli méněcenní lidé“: chlapci a muži z Gazy vzpomínají na izraelské zatýkání a mučení

Deir el-Balah, Pásmo Gazy – V jednom z pokojů nemocnice mučedníků Al-Aksá zůstává Mahmúd Zindah blízko svého otce Nadera, hrůzy minulého týdne se oběma vryly do tváří. Jejich oči jsou vyvalené, těkají kolem sebe.

14letý mladík a jeho otec byli mezi stovkami Palestinců zadržených 5. prosince izraelskými silami v oblasti Shujayea východně od města Gaza, kteří podstoupili pět dní mučení a ponižování, než byli propuštěni – bez jakéhokoli vysvětlení.

„Jeden z vojáků řekl, že vypadám jako jeho synovec, a že tento synovec byl zabit před jeho babičkou, která byla zajata Hamásem jako rukojmí, a že nás vojáci všechny povraždí,“ říká Mahmúd třesoucím se hlasem.

Před svým utrpením byla rodina Zindah na dva dny uvězněna ve svém domě ve čtvrti Zeitoun ve městě Gaza a nemohla odejít, protože tanky postupovaly a dělostřelecké ostřelování se přibližovalo a přibližovalo. Ti, kteří se odvážili opustit své domovy za jakýmkoli životně důležitým úkolem, byli v ulicích zastřeleni ostřelovači.

Třetího dne se rodina, která spala na studené dlaždicové podlaze pod matracemi, aby je chránila před potenciálními létajícími šrapnely, probudila a našla tanky na jejich ulici.

„Slyšeli jsme, jak vojáci křičí a stopy tanků jsou stále hlasitější,“ říká Nader, 40 let. „Měl jsem pocit, že je něco špatně, a tak jsem šel do domu za mnou, který byl dál od ulice. Než jsem k němu došel, zastavil jsem se v šoku. Dům se stěhoval!

„Pak jsem si uvědomil, že izraelský buldozer bourá své stěny“ a vojáci střílejí také ostrou municí, dodává.

Nader rychle roztrhal několik bílých prostěradel na malé „vlaječky“, které mělo každé ze svých osmi dětí nosit. Jednu vystrčili ze svých domovních dveří, protože dospělí křičeli, že v domě jsou lidé. Buldozer se zastavil, stejně jako střelba. Ale najednou byl domov plný izraelských vojáků.

„Donutili nás vyprázdnit naše tašky na podlahu a zablokovali nám vyzvednutí peněz nebo zlata našich manželek,“ vzpomíná Nader. „To málo jídla, co jsme měli, také vyhodili. Vzali nám peníze, doklady a telefony.“

Vojáci si rozdělili domácnost: ženy a malé děti v jedné místnosti a muži a dospívající chlapci v druhé. Pak řekli Naderovi, Mahmúdovi, jeho švagrovi a dalšímu příbuznému, aby se svlékli, a pak je vystrčili ven.

„Shromáždili nejméně 150 mužů z okolních domů a nám všem na ulici zavázali oči a spoutali,“ vysvětluje Nader.

Když vojáci přinutili muže nastoupit na korby několika náklaďáků, Nader se ujistil, že Mahmoud je na jeho klíně, vyděšený z toho, co by udělali jeho synovi, kdyby byli odděleni.

„Nechci ztratit své dítě, ani nechci, aby můj syn ztratil otce,“ říká.

Muži si rychle uvědomili, že v autě jsou také ženy, které neustále prudce brzdily a vězni padali na sebe.

„Všichni jsme měli zavázané oči, takže jsme se navzájem neviděli, ale slyšeli jsme ženy, jak nám říkají, abychom na ně dávali pozor jako na své vlastní sestry,“ říká Nader. „Byly s nimi i mladší děti.“

Náklaďák zastavil a opět byli muži a ženy odděleni. Muži a dospívající chlapci byli odvedeni do skladiště, kde seděli na holé podlaze pokryté rozsypanými zrnky rýže. Tam byli biti, vyslýcháni a slovně týráni. Nebylo tam žádné spaní a zrnka rýže jim prořezávala kůži, když tam seděli svlékaní.

Dny hladovějící a bití

Mohammed Odeh (14) byl převezen ze stejné čtvrti Wadi al-Arayes v Zeitounu jako Zindahové, kde on a jeho rodina uvízli ve svých domovech na pět dní a hladověli.

Dva z chlapců ze sousedství, kteří odešli hledat vodu, byli zabiti na ulici izraelskými odstřelovači. Poté, co buldozer povalil zdi několika domů, vojáci vytáhli muže a teenagery ven, fackovali je, bili je pěstmi a bili je zbraněmi.

„Neměli s nimi žádné slitování,“ vzpomíná Mohammed. „Pořád říkali: ‚Vy všichni jste Hamas.“ Napsali nám čísla na ruce. Moje číslo bylo 56.“ Když natáhne ruce, je na jeho kůži stále vidět červená značka.

„Když s námi mluvili hebrejsky a my jsme nerozuměli, zbili nás,“ pokračuje.

„Zasáhli mě do zad, kde mám ledviny a následně nohy. Vzali mi rodinu a já nevím, kde jsou,“ říká a hlas se mu láme.

Předtím, než byli nuceni vejít do skladiště, přišly izraelské vojáky a plivaly na muže, vzpomíná Mohammed.

Ve skladišti bylo běžné, že skupiny pěti vojáků náhle vstoupily a zbili jednoho člověka, zatímco ostatní byli nuceni poslouchat jeho bolestné výkřiky. Pokud některý z mužů a teenagerů vyčerpáním padl, vojáci ho polili studenou vodou.

„Jejich pohrdání námi bylo nepřirozené, jako bychom byli méněcenné bytosti,“ říká Mohammed.

„Někteří lidé se nevrátili z mučení,“ říká Nader temně. „Slyšeli jsme jejich křik a pak nic.“

V jednu chvíli Mahmúd svému otci řekl, že jeho zápěstí krvácí z pout. Voják to zaslechl, zeptal se, kde to bolí, a pak na místě přitlačil. Nader se snažil chránit svého syna a jeden z vojáků se pokusil teenagera odtáhnout pryč. Když se Mahmúd bránil, byl kopán do obličeje. Poškození jsou stále viditelná.

„Táta na ně pořád křičel, že jsem dítě, a vrhl se na mě,“ říká. „Slyšel jsem vojáka mluvit americkým přízvukem a řekl jsem mu anglicky, že jsem jen dítě, které chodí do školy.“ Naše slova padla na nulu.

Po celou dobu se zavázanýma očima a spoutanými muži a chlapci snášeli hodiny bití.

„Nadávali nám a chrlili ty nejodpornější výrazy,“ říká Nader, který utrpěl obzvlášť bolestivou ránu do hlavy. „Někteří z nich mluvili arabsky. Pokaždé, když jste se pokusili promluvit, požádali jste, abyste šli na záchod nebo se chtěli napít vody, přišli a zbili nás pažbami svých pušek M16.“

Vojáci je vyslýchali a vyhrožovali, že je všechny zabijí. Obvinili Palestince z krádeže jejich armádních džípů a znásilňování izraelských žen. Když se Mahmouda 7. října zeptali, kde byl, a on odpověděl, že spal doma, vojáci ho zasáhli úderem, uvedl.

„Mají takový neuvěřitelný rasismus. Opravdu nás nenávidí,“ říká Nader. „Tohle není o Hamásu.“ Jde o to nás všechny vymazat. Jde o genocidu, kterou podepsal [prezident USA] Biden.

Muži dostali k jídlu jen pár kapek vody a pár kousků chleba. Někteří byli nuceni ulevit si na místě, zatímco jiným byl podán páchnoucí kbelík.

Pátého dne, v sobotu, byli Nader, Mahmoud a 10 dalších mužů převezeni do Nitzarim, bývalé osady jižně od města Gaza, která byla po izraelském stažení v roce 2005 přeměněna na zemědělskou půdu. Nyní je to izraelský kontrolní bod těsně před Wadi Gaza a muži tam byli propuštěni a řekli jim, aby zamířili na jih.

Skupina si sundala pásku z očí a nechala své oči, aby si po dnech temnoty zvykly na světlo. Byli vyčerpaní a hladoví a stále neměli žádné oblečení. Po dvou hodinách bolestivé chůze je spatřila skupina Palestinců.

„Oblékli nás a dali nám vodu,“ říká Nader. „Byla přivolána sanitka a my jsme dorazili do nemocnice mučedníků Al-Aqsa, kde nám okamžitě dali intravenózní tekutiny.“

„Myslel jsem, že nemám šanci vyváznout živý,“ dodává.

„Bylo to peklo na zemi.“ Bylo to jako strávit pět let v tom skladišti. Tohle bych nikomu nepřál.“