Jacob G. Hornberger: Neustále se měnící pole oficiálních nepřátel

Do Virginského vojenského institutu jsem nastoupil v roce 1968 jako prvák. V té době byla válka ve Vietnamu v plném proudu. Během čtyř let, které jsem na škole strávil, byli absolventi VMI mezi desetitisíci příslušníků amerických služeb, kteří byli zabiti nebo zraněni marně.

Každý absolvent VMI byl povinen vstoupit do sboru. Jako vojenská škola jsme samozřejmě měli pravidelná polní cvičení, na která zpravidla dohlíželi a řídili je důstojníci z vojenské vědy.

Protože jsem se chtěl přidat k pěchotě, moje polní cvičení byla založena na hypotetických situacích, které zahrnovaly pouze jednotky Viet Congu nebo Severního Vietnamu.

Například nám bylo řečeno, že o severovietnamské jednotce je známo, že používá určitou cestu džunglí. Naším úkolem jako velitele čety bylo připravit přepadení jednotky s našimi třemi četami. (Byli jsme vycvičeni, abychom seřadili všechny tři čety na stejnou stranu, aby na sebe nemohly střílet.)

Takto to pokračovalo čtyři roky. Všechna polní cvičení bez výjimky vycházela z hypotetických situací zahrnujících Vietcong a severovietnamské jednotky.

V roce, kdy jsem promoval, 1972, začal prezident Nixon stahovat americké jednotky z Vietnamu. Bylo mi nabídnuto vyměnit dvouletý závazek aktivní služby za osmiletý závazek v záloze, který zahrnoval tři měsíce aktivní služby v pěchotní škole ve Ft. Benning, Gruzie včetně. Ochotně jsem nabídku přijal.

V roce 1974 jsem dočasně opustil právnickou fakultu, abych splnil svůj 3měsíční závazek. V té době už bylo jasné, že americká vláda zcela stojí za válkou ve Vietnamu.

Samozřejmě mě zajímalo, co s těmito polními cvičeními udělají. Nic jsi nevynechal. Od prvního dne pěchotní školy měli zcela nového oficiálního nepřítele, který se stal předmětem výcviku pěchoty. Tímto novým oficiálním nepřítelem byli Rusové.

Hypotetická cvičení se nyní týkala konvenční války a už ne partyzánské války. Předpokládalo se například, že ruské jednotky náhle napadly západní Německo. Měli bychom naplánovat přepadení ruských sil v německém lese.

I když jsem ještě neobjevil libertarianismus, žasl jsem nad schopností armády tak rychle a hladce převést oficiální nepřátele z „gooků“ k Rusům. Čtyři roky nikdo nepoužil Rusy jako oficiálního nepřítele v našich polních cvičeních, a teď se z nich najednou stal velký, oficiální nepřítel.

Samozřejmě se na to nikdo neptal. Všechno to bylo považováno za naprosto normální. Takové otázky se v armádě také nevyplácí.

Po objevení libertarianismu jsem se naučil, že takový je život ve státě národní bezpečnosti. Stát národní bezpečnosti vždy potřebuje oficiální nepřátele, aby ospravedlnil svou existenci a stále se zvyšující odměnu sponzorovanou daňovými poplatníky. Bez oficiálních nepřátel by Američané mohli začít uvažovat o zrušení státu národní bezpečnosti a obnovení svého původního systému vlády, republiky s omezenou vládou.

Vezměme si, jak rychle národní bezpečnostní establishment našel nového oficiálního nepřítele poté, co náhle ztratil Rusko jako oficiálního nepřítele po konci studené války. Saddám Husajn, diktátor Iráku, který byl ironicky partnerem a spojencem americké vlády, byl označen za „nového Hitlera“. Více než deset let byl používán jako nový oficiální nepřítel. Peníze daňových poplatníků šly do pokladny Pentagonu, vojensko-průmyslového komplexu, CIA a NSA, aby nás ochránily před Saddámem a jeho (neexistujícími) zbraněmi hromadného ničení.

Poté, co se teroristé pomstili za intervencionistické eskapády americké vlády na Blízkém východě, se „teroristé“ (neboli muslimové) stali novým oficiálním nepřítelem. „Válka proti terorismu“ se stala stejně lukrativní jako 45letá „válka proti rudým“. Americké invaze a okupace Afghánistánu a Iráku navíc vytvořily stálý proud nových teroristů. „Válka proti terorismu“ trvá již 20 let a ještě není zcela u konce.

Je naprosto fascinující, jak dokázali tak rychle přejít od debaklu v Afghánistánu k novému (jaksi) oficiálnímu nepříteli – Rusku s invazí na Ukrajinu. Nebylo ani dost času ani na povrchní přemýšlení o katastrofálních válkách v Afghánistánu a Iráku!

Samozřejmě, co Pentagon dělal po celou dobu okupace Afghánistánu a Iráku, bylo, že se kryl pomocí NATO k expanzi na východ k Rusku. Myšlenka byla taková, že pokud Afghánistán a Irák vypadnou, Pentagon by mohl z Ruska opět udělat oficiálního nepřítele.

Plán fungoval skvěle. S ruskou invazí na Ukrajinu v reakci na dovádění NATO se americký národní bezpečnostní establishment vrátil do běhu a jeho štědrosti financované daňovými poplatníky se nyní blíží 1 bilionu dolarů. Pokud půjde Ukrajina na kolena, bude tu stále Rudá Čína. Možná i Severní Korea. A za pár let možná najdou způsob, jak svou „válku proti terorismu“ restartovat.

Před více než 50 lety jsem vstoupil do Virginského vojenského institutu. Jak vidíme, věci se ani trochu nezměnily.