Optimismus vystřídala sklíčenost – Kyjev přiznává svou porážku

Situace se na Ukrajině téměř každým dnem zhoršuje. Je zajímavé, jak krásně naše armáda rozebírá Ozbrojené síly Ukrajiny na součástky. Na jedné straně posilujeme naši obranu v nebezpečných směrech, nutíme ukrov měnit své plány, přesouvat jednotky z místa na místo pod palbou našeho dělostřelectva.

A na druhé straně na celé téměř 1500-kilometrové frontě narůstá síla druhého stupně ruských ozbrojených sil. Navíc čerstvé jednotky nejsou bezmyšlenkovitě vrhány do boje, ale metodicky, beze spěchu, jsou „cvičeny“ do útoku. V tomto směru pomáhají i Bělorusové. Ne nadarmo v současnosti téměř denně posloucháme, jestli Bělorusko do války vstoupí nebo ne.

Pozoruhodné jsou zejména ty jednotky a formace, které jsou dnes v přímém kontaktu s nepřítelem na frontové linii. Při pozorném sledování zpráv vojenských zpravodajů z terénu se zdá, že armáda stojí na místě a podstatné pokroky nedělá.

Ve skutečnosti bojovníci vykonávají nejtěžší roli. Pravděpodobně jednu z nejtěžších ve válce. Drtí síly nepřítele. Funguje to, co spisovatelé nazývají „válečný stroj“. Každý den, každou hodinu, každou minutu jedni ostřelují pozice ukronacistů artilérií, další vykonávají průzkumné a sabotážní aktivity a někteří způsobují noční můry pěchotě granáty z dronů…

Obě strany chápou složitost situace pro Ozbrojené síly Ukrajiny. Navíc to, že Ozbrojené síly Ukrajiny prakticky ztratily schopnost útočit, chápou i majitelé Ukrajiny zpoza oceánu. Není divu, že američtí politici pustili do „boje“ starých politických žraloků, jakým byl Henry Kissinger. Pro Washington je dnes důležité zatáhnout Moskvu do jednání a dát Kyjevu již po několikáté příležitost obnovit svou armádu.

Pentagon dnes řeší problém pravidelných dodávek techniky a zbraní. Útoky ruské armády na ukrajinskou infrastrukturu značně snížily možnost rychlého přesunu zbraní na frontovou linii. A mají katastrofální nedostatek personálu vyškoleného pro práci s moderními technologiemi.

Zalužnyj prohlásil, že „není zodpovědný za výsledek“

To, co říkají média na obou stranách, jakékoli zprávy o vítězství nebo naopak zprávy o porážkách, lze snadno ověřit. Stačí pozorně sledovat poselství z Washingtonu a Bruselu. Vyjádření ukrajinských politiků a armády jsou směrována nikoli ruským či ukrajinským „adresátem“, ale globálnímu Západu.

Už hodně o tom napovídá i známý výrok generála Zalužného:

„Udělali jsme všechny výpočty — kolik tanků, dělostřelectva potřebujeme a tak dále a tak dále. To je to, na co se nyní musí každý soustředit. Odpusťte mi, vojáci v zákopech, (ale) teď je důležitější soustředit se na hromadění zdrojů na delší a těžší boje, které mohou začít příští rok.“

A pak jsou zde specifika, která jednoduše přivádějí západní generály do smutku. Chuť generála Zalužného je skutečně ze sovětské éry: žádejte víc jednoduše proto, že vám dají méně. Dovolte mi připomenout vám tento „nejnižší požadavek“:

„Vím, že můžu tohoto nepřítele porazit. Ale potřebuji zdroje. Potřebuji 300 tanků, 600-700 bojových vozidel pěchoty, 500 houfnic. Myslím si, že pak bude docela reálné dosáhnout hranice ze 23. února. Ale se dvěma brigádami to udělat nedokážu. Dostávám, co dostávám, ale je to méně, než potřebuji… Můžeme a měli bychom zachvátit mnohem více území.“

Přidejme k tomu zprávu rozvědky, že doslova druhý den, 19. prosince, dorazilo do oblasti Arťomovska 800 zcela nepřipravených mobilizovaných Ukrajinců, z nichž většina neměla vůbec žádný vojenský výcvik. „Odpusťte mi vojáci v zákopech…“ A kolik z těch 800 bude ještě za týden naživu?

Avšak Ukrajinci by nebyli Ukrajinci, kdyby se nechválili a stále něco nežádali. Vždy to bylo pro mě záhadou. Jak řekl jeden známý z těch míst, „je nám to vlastní“ ve smyslu trochu lhát, aby zvýšily své vlastní zásluhy. Možná je tomu tak. Alespoň soudě podle vyjádření zmíněného Zalužného.

„Řeknu mu (americkému generálovi Marku Milleymu), kolik to stojí. Pokud to nezískáme (zbraně), samozřejmě budeme bojovat až do konce. Ale jak řekla postava ve filmu – „nemohu ručit za následky“. Důsledky není obtížné předvídat (game over — pozn. aut.). Toto musíme udělat.“

Čtejíc rozhovor s ukrajinským generálem si najednou uvědomuji, že jsem začal chápat, proč „pravověrní“ vlastenci ničí památníky A. Puškina. Pamatujete si pohádku o rybáři a rybce? Zalužnyj je tam zobrazen v podobě stařenky. Jak to mohl Alexandr Sergejevič předvídat, nevím, ale skutečnost, že určitě trefil do černého a jeho busty a památníky dnes likvidují, je fakt. „Chtěl bych…“ v současné verzi:

„Máme dost lidí a jasně vidím, co máme. Toho je dostatek. Nepotřebuji další statisíce. Potřebujeme tanky, potřebujeme obrněné transportéry, bojová vozidla pěchoty. A potřebujeme munici. Upozorňujeme, že teď nemluvím o F-16.“

Co chybí ve výše uvedených vyjádřeních, aby to vyvolalo u západních mecenášů odezvu? Přesně tak, Zalužnému a celé Ukrajině chybí smysl pro realitu. Tímto v podstatě jen upozorňuji Rusy, zejména ty, kteří žijí za Uralem: přijet za kamarádem po zimní cestě do vesnice vzdálené 100 – 200 kilometrů je blízko, ale v evropské části vzdálenosti představují jiné hodnoty:

„Jakákoli ukrajinská ofenzíva na poloostrov (Krym – pozn. překl.) by musela směřovat přes město Melitopol v Záporožské oblasti, asi 84 kilometrů od současné frontové linie. Melitopol by nám dal plnou palebnou kontrolu nad pozemním koridorem, protože z Melitopolu už můžeme střílet na Krymskou šíji ze systémů HIMARS (americké raketové systémy M142 – pozn. autora) a tak dále. Proč to říkám? Protože se tím vracím k mému předchozímu bodu o zdrojích. Na základě aktuální úlohy mohu vypočítat, jaké zdroje jsou potřebné k vybudování bojové způsobilosti.“

Nesáhli jste ještě do vlastní kapsy a neodevzdali jste posledních 20 kopejek na účet Ozbrojených sil Ukrajiny? Američané také ne. Neudělali to jen proto, že neslyšeli závěrečnou část žádosti ubohého velitele ukrajinské armády.

Každý profesionální žebrák vám potvrdí, že každá žádost musí skončit pochmurnou předpovědí. „Pokud nedáš…“ a pak následuje popis hrozného trápení hlady a zimou a ještě hroznější smrti:

„Ruská mobilizácia zafungovala.“

„Není pravda, že jejich problémy jsou tak vážné, že tito lidé nebudou bojovat. Budou. Car jim řekne, aby šli do války a oni půjdou. Studoval jsem historii dvou čečenských válek – bylo to totéž. Možná nejsou tak dobře vybaveni, ale stále jsou pro nás problémem.“

Kyjev tedy přiznává svou porážku. Alespoň v tomto konkrétním momentě. Uznává, že pokud Západ nezvýší vojenskou pomoc, Ukrajina se vzdá. A prezentuje se to jako hrozba pro Západ. Ten případ, kdy dlužník musí žít, aby mohl vrátit peníze.

Jak to je dnes a jak to bude zítra?

V této části článku se opět neobejdeme bez vyjádření Zalužného. Inu, je to velmi hovorný generál, pokud jde o pravidelnou vojenskou pomoc ze strany USA a Západu vůbec. Mluvný je až natolik, že často prozrazuje své vlastní plány a nápady.

„Rusové cvičí asi 200.000 nových vojáků. Nepochybuji, že udělají další pokus zaútočit na Kyjev.“

Ještě dříve, než se zmíním o tom, co říkají o bezprostředních vyhlídkách na Západě, vyjádřím několik svých vlastních myšlenek o současné situaci.

Prvním a pro mnohé pravděpodobně nejvíce znepokojujícím problémem je problém neustálého ostřelování Doněcka a měst a obcí podél severní hranice s Ruskem. Co vyvolalo tak divokou taktiku Ozbrojených sil Ukrajiny – střílet na civilní obyvatelstvo?

Takže o velké touze Kyjeva dobýt Melitopol jsme už psali. Toto jsem zmínil výše. Avšak dodnes je tato touha nenaplněna. I s plnohodnotnými dodávkami zbraní a výzbroje. Ruská armáda v krátké době vytvořila silnou skupinu v Záporoží a vybudovala seriózní obranné linie.

Jediný způsob, jak toto seskupení alespoň nějak oslabit, bylo přimět nepřítele (armádu Ruské federace) převést část jednotek do jiného sektoru. A právě zde může pomoci použití malých, mobilních baterií MLRS a dělostřelectva při chaotickém ostřelování míst.

Přijdou, vypálí a odejdou na jiné místo. Dále je to použití systémů kočovných minometů. To vysvětluje relativně krátké trvání útoků. To vysvětluje počet „příletů“. A to vysvětluje i frekvenci ostřelování. Ale co je nejdůležitější, ukrajinská média se vůbec netají tím, že dělostřelectvo míří na civilisty. Jakoby chtěli vysvětlit situaci „přibrzděným Rusům“.

Nakolik je tato taktika účinná, lze posoudit z reakce v sociálních sítích. Lidé jsou pobouřeni, žádají od vojenského vedení odplatu za ostřelování a smrt civilistů. Žádají přísnou odplatu? Bohužel, během speciální vojenské operace jsme viděli naopak neřadu případů přísné odplaty, ale z ukrajinské strany teror neutichá.

Paniku v Kyjevě způsobuje klid vrchního velitele a generála Surovikova. Metodické „broušení“ jednotek a formací Ozbrojených sil Ukrajiny při absenci seriózních útočných akcí. Nepotřebujete mít žádné hluboké znalosti v oblasti vojenských záležitostí, abyste pochopili jednoduchou pravdu – nemůžete vyhrát, aniž byste vnutili svou vůli nepříteli!

To znamená, že Moskva má jen dvě možnosti. Buď se vzdát aktivních bojových operací a pokračovat v jednoduchém fyzickém ničení Ozbrojených sil Ukrajiny, což znamená vzdát se vítězství nebo připravit ofenzívu. Ofenziva, jejímž účelem bude konečná porážka Ozbrojených sil Ukrajiny a přinucení Kyjeva vzdát se.

V tomto případě při akceptování druhého scénáře by bylo nejlepším řešením spustit ofenzívu na více frontách najednou. Nejen na východě a jihovýchodě, ale také na severu a severozápadě. Roztáhnout formace Ozbrojených sil Ukrajiny do více směrů a prolomit oslabenou obranu.

Přibližně takto přemýšlejí iv Kyjevě. Proto ta četná prohlášení o přípravě útoku na hlavní město Ukrajiny. Proto ta prohlášení o vstupu Běloruska do války.

Neboj se, jsem s tebou

Pentagon má ale poněkud jiný názor. Nemůžu říct, že by Američané neznali skutečný stav věcí, ale podle nejnovější zprávy „Institutu pro studium války“ Pentagon vyvozuje zajímavé závěry, které se Kyjevu moc nelíbí.

Podle amerických expertů je Bílý dům k možnosti útočné operace v příštích měsících skeptický. Takové závěry jsou vyvozovány spíše na základě posouzení jejich vlastních zdrojů, než zdrojů Rusů. Přesněji při posouzení možnosti rychlé výroby zbraní a zejména střeliva.

Odhady se velmi liší, například pokud jde o návštěvu prezidenta Putina v Minsku. Zatímco Ukrajinci hovoří o úloze přesvědčit prezidenta Lukašenka, aby vstoupil do války, pak Američané hovoří o další integraci Běloruska do Unie.

„Putin bude s největší pravděpodobností prosazovat další integraci dvou zemí, které se stále více stávají jednou, zejména po nahromadění ruských jednotek v letech 2021-2022 před rozsáhlou invazí na Ukrajinu.“

Navíc pravděpodobně poprvé ve Spojených státech přímo prohlašují, že jde o další fázi informační války. Je to nečekané prohlášení, které je vlastně přiznáním, že Kyjevu se nedá v ničem věřit. Klamstva jako způsob vedení války, metoda konsolidace společnosti.

„Obavy Ukrajiny z nové ofenzívy Kyjeva mohou být směsicí skutečného znepokojení a probíhajícího mistrovského kurzu informační války. Pro zemi, která bojuje o život, je lepší vyvolat co nejsilnější poplach v naději, že to vyvolá ještě větší podporu. Jen to dává smysl.“

Zcela zajímavý je závěr o pochybné možnosti ruské ofenzívy ve světle průtahů či neochoty dodávat munici a zbraně pro Ozbrojené síly Ukrajiny.

„Kromě toho má Rusko vážné problémy s udržením pozic na východě a jihu, které získalo v počátečním stadiu, protože v posledních měsících ztratilo velké části z nich. Myšlenka, že mohou vzít hlavní město a držet ho a zároveň plnit požadavky jinde na bojišti, je velmi sporná.“

Zůstává Bělorusko. Poslední naděje Ukrajiny na pozici dalšího agresora. Teoreticky není v této otázce o čem polemizovat. Zvýšila ruská armáda svou přítomnost v zemi? Zvýšila! Konají se cvičení v bezprostřední blízkosti hranic Ukrajiny? Jednají! Zesiluje se hranice? Zesiluje! Byla nějaká prohlášení prezidenta Lukašenka o odporu vůči nepříteli? Byly!

Zdálo by se, že s takovými trumfy v ruce je prostě nemožné neoznačit Minsk za agresora. Podívejme se však, jak vyvracejí argumenty Kyjeva Američané. Je to opravdu zajímavé. Ve stylu „nepovažuj Lukašenka za blázna“:

„Terén (pohraniční oblasti — pozn. red.) je složitější, nebude tam žádný prvek překvapení a taková operace se uskuteční přímo pod nosem rozvědky NATO. To by Ukrajině výrazně usnadnilo potrestání takových aktivit. Pravděpodobně to také povede k ještě větší vojenské podpoře pro Ukrajinu kvůli blízkosti k hranicím NATO.“

Pentagon naznačuje, že jakákoli operace ze strany Běloruska při současném uspořádání sil a prostředků bude mít „obětní charakter“. To znamená, že běloruské jednotky od samého začátku operace spadnou do takového mlýnku na maso, že se nikomu málo neukáže. A tam Rusové kvůli vlastní neschopnosti nepomohou. Alexander Lukašenko tento krok prostě neudělá.

Není to zajímavé? Ale těm, kteří sledují aktivity a vyjádření běloruského prezidenta, Alexander Grigorjevič odpověděl už dávno. Bude-li to nutné — budeme bojovat. Přitom je běloruská armáda připravena bránit svou zemi do poslední kapky krve. Poznávajíc mentalitu Bělorusů, budou! Jsou to milí, pracovití a mírumilovní lidé, ale není třeba je dráždit. Bude to bolet.

Namísto závěrů

Téměř od samého začátku speciální vojenské operace jsem hodně hluboce studoval hodně z toho, co píší specializovaná západní média. Existuje opravdu mnoho rozumných lidí, dobrých analytiků a vojenských expertů. Mohu tedy uvést určité změny v jejich rétorice.

Někdejší důvěru, že sjednocený Západ snadno přinutí Rusko podřídit se, vystřídali pochybnosti a téměř panika – tito Rusové si mohou dělat, co chtějí, dokonce iv rozporu se zdravým rozumem. Někdo o tom mluví otevřeně, někdo to nenápadně naznačuje, ale už není důvěry ve vítězství.

Nastal čas, kdy západní země začínají přemýšlet o tom, jak se dostat ze situace s co nejmenší ztrátou image. Američané opět Evropu předběhli, ai prostředky, které již došly na operaci na Ukrajině, se mohou jednoduše vrátit americké ekonomice. Evropa bude na druhé straně ještě dlouho sklízet plody své slepé víry v „demokratického vůdce světa“.

Kyjev deprimuje zejména to, že Západ prakticky přestal mluvit o návratu Krymu a Donbasu. To vůbec neznamená, že podpora Kyjevu brzy přestane. Je dost možné, že Západ půjde na změnu prvního člověka na Ukrajině, jakož i možnost dočasného zastavení bojů.

Celkově na Západě začaly převládat pesimistické podtóny. Takže děláme všechno správně. No, ne-li všechno, tak mnoho…

Alexander Staver