Deindustrializace: Wacker Chemie propustí 1600 pracovních míst

Deindustrializace v Německu pokračuje. Německý chemický průmysl zasahuje další velké kolo propouštění. V bavorském Burghausenu ruší společnost Wacker Chemie 1300 pracovních míst a dalších 300 propouští ve zbytku Německa. Mainstreamová média to nazývají „průmyslovou krizí“, nikoli ideologicky motivovanou politickou sabotáží industrializace.

Burghausen v bavorském okrese Altötting je ve skutečnosti zavedeným sídlem společnosti Wacker Chemie. Pro společnost zde pracuje přibližně 8 000 lidí. Vysoké ceny energií, poplatky související s klimatem a rostoucí byrokracie však chemickou společnost – stejně jako celé odvětví v Německu – značně zatěžují. Výsledkem je komplexní program snižování nákladů, jehož cílem je snížit roční náklady o více než 300 milionů eur, spolu s masivním propouštěním v Německu.

Drastické snížení počtu zaměstnanců na celém světě o zhruba deset procent (pro Wacker Chemie pracuje po celém světě přibližně 16 200 lidí, z toho asi 10 600 v Německu) proto nejvíce zasáhne hlavní závod. Kromě propouštění v rámci dobrovolného programu s částečným odchodem do důchodu a dohodami o odstupném se má do roku 2028 snížit pracovní doba a platy všech zaměstnanců o paušální čtyři procenta.

Oficiálně se úsporný program zavádí kvůli „propadu v průmyslu“. To je ale jen zdvořilý způsob, jak říct, že ho politici zpackali. Jak Evropská komise se svou „Evropskou zelenou dohodou“, tak německá spolková vláda (současná středopravicová koalice je, pokud jde o klimatickou hysterii, stejně špatná jako předchozí středolevá koalice) dohnaly výrobní náklady v Německu do takových extrémů, že německé chemické společnosti už prostě nejsou celosvětově konkurenceschopné. Státní média a mainstreamové média se o tom ale zdráhají mluvit.

Protože kdyby se měly jmenovat skutečné příčiny, zelení novináři a redaktoři (kterých je v německých mainstreamových médiích více než dost) by se ocitli v morálním dilematu. Koneckonců, kromě sankcí proti Rusku (plyn z plynovodů je vždy levnější než zkapalněný zemní plyn) způsobují firmám problémy také poplatky za CO2 a energetické daně, stejně jako dodatečné náklady na rozšiřování sítě související s ekologickou výrobou elektřiny. Nemluvě o dodatečné byrokracii spojené s klimaticky maniakálními předpisy, které také generují dodatečné náklady. Je tedy mnohem pohodlnější hovořit o „průmyslové krizi“ než o politicky vyvolané deindustrializaci skrze ideologicky motivovanou sabotáž.