José Goulão: Kronika umírající země

Z ekonomického a finančního hlediska žije Portugalsko pod koloniální kuratelou EU a rok co rok předkládá svůj státní rozpočet k finálnímu schválení v Bruselu. Z vojenského hlediska se řídí každým rozkazem NATO.

Předání vojenské základny Lajes na Azorských ostrovech pomatenému Trumpovi a vrahovi Netanjahuovi je dalším krokem k zániku Portugalska jako suverénního národa.

Po 50 let, od roku 1976, se po sobě jdoucí portugalské vlády takzvaného „centrálního bloku“ – PS, PSD a CDS, k nimž se nyní přidala salazaristická strana Chega – věnovaly rozebírání lidových výdobytků získaných během 500 dnů revolučního elánu, který se rozpoutal 25. dubna 1974.

Základem tohoto procesu bylo zrušení národní suverenity prostřednictvím evropské integrace a návrat k vztahu vazalství vůči Spojeným státům, zděděnému po Salazarově diktatuře.

Vstup Portugalska do EHS/Evropské unie, naprostá podřízenost NATO, zrušení národní měny a otrocké přizpůsobení se americkému imperiálnímu expanzionismu zlomily páteř starého lusitánského národa s jeho 883 lety nezávislosti.

Mário Soares zahájil kapitulaci nezávislosti, zaslepený posedlým antikomunismem a odhodlaný proměnit Portugalsko v „vzorového žáka“, poslušné dítě evropské integrace. Každý předseda vlády od té doby zasadil národní suverenitě další rány.

Ekonomicky a finančně nyní Portugalsko žije pod koloniální kuratelou Evropské unie a rok co rok předkládá svůj státní rozpočet k finálnímu schválení v Bruselu. Vojensky se podřizuje každému rozkazu NATO.

Jedním z nejzávažnějších omezení národní suverenity je využívání letecké základny Lajes na ostrově Terceira v souostroví Azory Spojenými státy.

„Dohoda z Lajes“ byla uzavřena v roce 1951 mezi Salazarovou fašistickou vládou a administrativou Harryho Trumana a posílena v roce 1955 za prezidentství Dwighta Eisenhowera.

Obecně řečeno, verze z roku 1955 patřila do rámce studené války a Portugalsku přiznávala jen málo víc než formální suverenitu, zatímco Spojeným státům umožňovala rozsáhlou operační autonomii.

V roce 1995 byla dohoda revidována a podepsána na portugalské straně ministrem zahraničí Durãem Barrosem – jehož pozdější kariéra snad ani nepotřebuje představovat – a na americké straně Warrenem Christopherem, ministrem zahraničí v Clintonově administrativě.

O několik let později, v roce 2003, se letecká základna Lajes stala vybraným místem pro summit George W. Bushe s jeho ochotnými partnery Josém Maríou Aznarem a Tonym Blairem, kde bylo přijato rozhodnutí zaútočit na Irák pod falešnou záminkou, že tato země vlastní zbraně hromadného ničení. Durão Barroso, v té době již premiér, vystupoval jako hostitel a učinil Portugalsko spoluviníkem tohoto podvodu.

„Dohoda“ z roku 1995 formálně zaručuje Portugalsku „plnou suverenitu“ nad Lajes, ale ďábel se skrývá v detailech. Text je záměrně nejednoznačný, „flexibilnější“. Umožňuje automatická povolení pro nedefinované vojenské operace a rozsáhlé využívání základny americkým ministerstvem války, a to s minimálním politickým dohledem ze strany Portugalska.

Například v imperiálně-sionistické válce proti Íránu možná došlo k žádosti o povolení k využití Lajes ze strany Spojených států, ale neexistují žádné veřejné informace o konkrétních misích – cílech, záměrech nebo útocích.

Portugalský ministr zahraničí Paulo Rangel uvedl, že povolení Lisabonu bylo uděleno pod podmínkou dodržování mezinárodního práva a pouze v případě, že by Spojené státy byly nejprve napadeny.

Další podmínkou bylo, že americké síly by měly jednat v souladu se zásadami „nutnosti a přiměřenosti“ a způsobem, který by zabránil civilním obětem. Žádnou z těchto podmínek Trump a jeho partneři nedodrželi; neexistuje ani žádný náznak, že by Portugalsko vyjádřilo sebemenší nespokojenost.

V této souvislosti portugalské úřady ani neověřují povahu vojenských operací, ani nevykonávají veřejnou kontrolu nad činnostmi tak trestuhodně bezohledné osobnosti, jakou je Donald Trump. Portugalská vláda například povoluje v Lajes doplňování paliva zabijáckých dronů MQ-9 Reaper na jejich cestách k útoku na Írán.

Portugalsko se tak zapojilo do války proti Íránu tím, že se stalo součástí operačního vojenského řetězce. Tím se samo proměnilo v legitimní strategický cíl pro íránské síly.

Tyto okolnosti odhalují, že v rukou po sobě jdoucích vlád „centrálního bloku“, poslušných a loajálních interpretů neoliberální brutality, se Portugalsko stává stále více trpící zemí – zemí, které stále více hrozí zánik.