Pepe Escobar: Nováček v Pekingu

V rozhovoru s Pepem Escobarem v pořadu Andrewa Napolitana „Judging Freedom“ se vynořuje pozoruhodný obraz globálního mocenského posunu. Zatímco Donald Trump se v Pekingu setkává s diplomaticky chladným přijetím, Escobar hovoří o historickém zlomu: Čína, Rusko a Írán již dlouho koordinují své strategie na nejvyšších úrovních – zatímco podle něj Washington nadále uvažuje v pojmech starých mocenských struktur. Rozhovor se rozvíjí v neochvějnou analýzu úpadku západní dominance, přetváření Eurasie a Bílého domu, který zjevně dorazil do Pekingu bez jakékoli skutečné strategie.

Trump v Pekingu: Okamžik ponížení

Podle Escobara byly i první minuty po příletu Donalda Trumpa do Pekingu symbolickou demonstrací síly ze strany Číny. Prezident Si Ťin-pching Trumpa na letišti nevítal, místo toho ho přivítal pouze úředník. Pro Čínu to nebyla náhoda, ale záměrný signál. Escobar popisuje čínskou diplomacii jako mistra symboliky a protokolu – a právě tímto způsobem Peking americkému prezidentovi demonstroval své nové postavení ve světovém řádu.

Podle Escobara bylo obzvláště pozoruhodné přímé srovnání s předchozími státními hosty. Když například Kim Čong-un navštívil Čínu, byl osobně přijat Si Ťin-pchingem a doprovázen Pekingem ve velké koloně automobilů. Dokonce i Vladimir Putin se dočkal přijetí na nejvyšší úrovni. Trump naopak stál na letištní ploše viditelně podrážděně – což byl podle Escobara v Číně okamžitě pochopen.

Později Si Ťin-pching projevil velkou zdvořilost, zejména na státním banketu ve Velké síni lidu. Escobar to však neinterpretoval jako projev podřízenosti, ale spíše jako projev tisícileté čínské diplomacie: zdvořilé, kontrolované, ale přesto naprosto dominantní. Americká delegace, jak tvrdil, byla tím prakticky „hypnotizována“.

Si Ťin-pchingovo poselství: Světový řád se mění

Podle Escobara byla Si Ťin-pchingova prohlášení během rozhovorů obzvláště explozivní. Si Ťin-pching hovořil o „transformaci, jaké tu nebylo století“, která se celosvětově zrychluje. Pro Escobara to nebylo nic menšího než otevřený popis konce světového řádu ovládaného Západem.

Si také prohlásil, že mezinárodní situace je „proměnlivá a turbulentní“. Escobar to interpretuje jako diplomaticky elegantní kritiku washingtonských válek a chaotické zahraniční politiky – zejména války proti Íránu. Zatímco Čína myslí strategicky, tvrdí, americké impérium jedná pouze takticky a krátkodobě.

Zvláště důležitý byl nový termín Si Ťin-pchinga pro budoucí vztahy mezi Čínou a USA: „konstruktivní strategická stabilita“. Escobar popisuje tuto formulaci jako skutečné jádro summitu. Čína chce s USA konkurovat – ale v jasných mezích a na základě vzájemné stability. Podle Escobara však Washington strukturálně již toho není schopen.

Spojené státy popisuje jako „říši chaosu“: destruktivní místo konstruktivní, taktickou místo strategické, destabilizující místo stabilizující. Právě proto Peking pochybuje, že Trumpova administrativa dokáže této čínské vizi vůbec porozumět.

Trumpovo skutečné poslání: Vyvíjet tlak na Írán

Podle Escobara nebyl hlavním důvodem Trumpovy cesty do Číny obchod ani diplomacie. Skutečným cílem bylo donutit Si Ťin-pchinga, aby vyvinul tlak na Írán. Washington doufal, že Čína dokáže donutit Teherán přijmout americké požadavky – požadavky, které Escobar otevřeně označil za „kapitulaci“.

Podle Escobara je však právě v tomto bodě Washington nedokázal pochopit geopolitickou realitu. Vztahy mezi Čínou, Ruskem a Íránem se již dávno staly velmi složitou strategickou osou. Poukazuje na četná setkání mezi předními íránskými, ruskými a čínskými politiky. Ministr zahraničí Abbás Aragččí nedávno navštívil Moskvu i Peking, kde jednal s Wang I a Sergejem Lavrovem.

Escobar je popisuje jako vzájemně propojená strategická partnerství zaměřená na integraci Eurasie a budování nového mezinárodního řádu – což je pravý opak toho, o co usiluje Washington.

Hlavním problémem není Tchaj-wan – Japonsko ano

Jedno z Escobarových nejpřekvapivějších prohlášení se týká Tchaj-wanu. Zatímco Si Ťin-pching dal Trumpovi jednoznačně najevo, že Tchaj-wan je vnitřní záležitostí Číny a představuje absolutní červenou čáru, podle Escobara Tchaj-wan zdaleka není největším problémem samotného Pekingu.

V rozhovorech s čínským mediálním manažerem Li Bo z nezávislé analytické platformy Guancha se dozvěděl, že Čína je obzvláště znepokojena japonským znovuvyzbrojováním. Zatímco západní média se téměř výhradně zaměřují na Tchaj-wan, Escobar říká, že Peking sleduje vojenský vývoj v Tokiu s největšími obavami.

Historická paměť na japonskou okupaci Číny a jihovýchodní Asie sahá hluboko. Podle Escobara čínské elity považují současnou militarizaci Japonska za potenciálně mnohem nebezpečnější než americké dodávky zbraní Tchaj-wanu. Dokonce i možný americký zbrojní balíček pro Tchaj-wan v hodnotě přesahující jedenáct miliard dolarů je v Pekingu vnímán s relativním klidem.

Podle Escobara Írán jadernou bombu nepotřebuje

Escobar má obzvláště jasnou představu o vojenské situaci Íránu. Zatímco Čína a Rusko nemají zájem na Íránu s jadernými zbraněmi, Peking plně chápe íránský postoj.

Podle Escobara Írán již dokázal, že moderní války se dnes rozhodují jinak: pomocí dronů, balistických raket a asymetrických schopností. Právě proto Teherán jaderné zbraně nepotřebuje.

Escobar zároveň varuje, že pokud budou americko-izraelské útoky pokračovat, postoj Íránu by se mohl změnit. V íránském systému existují síly, které by mohly požadovat přehodnocení jeho jaderné strategie.

Američtí generální ředitelé jako delegace vzdávající hold

Jeden z nejvýraznějších momentů rozhovoru se týká Trumpovy obchodní delegace. Podle Escobara prezidenta do Číny doprovázelo šestnáct generálních ředitelů – korporací s kombinovanou tržní kapitalizací přes deset bilionů dolarů. Mezi nimi byla jména jako Elon Musk, Tim Cook a Jensen Huang.

Escobar uvádí historické srovnání: V minulosti cestovaly delegace do Číny, aby vzdaly hold císaři. Dnes do Pekingu přicházejí nejmocnější západní technologické společnosti, protože jsou závislé na čínských trzích, čínských výrobních řetězcích a především na čínských drahých zeminách.

Podle Escobara má nyní Čína navrch. Velká část západní high-tech ekonomiky by nemohla fungovat bez čínských surovin a průmyslových kapacit. Právě proto se jednání o sankcích a vzácných zeminách vedou za zavřenými dveřmi.

BRICS v krizi

Navzdory své geopolitické síle Escobar popisuje alianci BRICS překvapivě kriticky. Současně se summitem Trump-Si konala v Novém Dillí schůzka ministrů zahraničí BRICS. Podle Escobara se však vnitřní rozpory uvnitř aliance staly enormními.

Írán a Indie jsou kvůli indicko-izraelským vztahům pod napětím. Spojené arabské emiráty jsou fakticky nakloněny Íránu. Escobar dokonce prohlásil, že BRICS je v současné době „v hlubokém kómatu“.

Rusko nicméně zůstává klíčovým prostředníkem v rámci tohoto bloku. Především se Sergej Lavrov nyní musí pokusit o urovnání vnitřních konfliktů.

Skutečná budoucnost Číny: Umělá inteligence a Nová Hedvábná stezka

Zatímco Západ se posedle zaměřuje na Trumpa, Čína je podle Escobara již zaneprázdněna zcela jinými záležitostmi. Obchodníci v Šanghaji si Trumpovy návštěvy sotva všimli. Mnohem důležitější je nový pětiletý plán Číny.

Zvláště pozoruhodné je, že Čína si klade za cíl do roku 2030 přímo integrovat přibližně 70 procent své ekonomiky s umělou inteligencí. Na rozdíl od Západu však podle Escobara Čína usiluje o otevřený a inkluzivní model umělé inteligence, který má prospět celé společnosti.

Zároveň iniciativa Pás a stezka – Nová hedvábná stezka – zůstává ústředním projektem zahraniční politiky Pekingu. Čína myslí dlouhodobě, globálně a z hlediska infrastruktury, zatímco Washington je podle Escobara i nadále uvízlý ve válkách a sankcích.

„Šachmat Íránu“ – i neokonzervativci uznávají porážku

Na konci rozhovoru Escobar odkazuje na článek známého neokonzervativce Roberta Kagana, který otevřeně hovoří o strategické porážce USA a Izraele proti Íránu. Pro Escobara je to velmi významné.

Když i architekti americké intervenční politiky připouštějí, že Washington ztratil kontrolu nad důsledky vlastní války, ukazuje to, jak hluboký je již geopolitický posun. Escobar však také varuje, že takové články by mohly být pokusem tlačit Netanjahua a Trumpa k nové eskalaci.

Podle Escobara samotný Írán vychází z konfliktu silnější než na začátku války. Vnitřní jednota se zvýšila, vojenské vedení se poučilo ze svých chyb a strategická koordinace s Ruskem a Čínou je užší než kdy dříve.

Závěr

Analýza Pepeho Escobara vykresluje obraz světa v transformaci: Čína se prezentuje jako trpělivá, strategicky smýšlející supervelmoc s tisíciletou diplomatickou tradicí. Rusko a Írán spolu s Pekingem tvoří stále více koordinovaný geopolitický trojúhelník. USA se v tomto zobrazení naopak jeví jako stále více izolované, taktické a poháněné krátkodobými zájmy.

Podle Escobara tedy skutečným šokem návštěvy Pekingu nebyl diplomatický protokol, ale uvědomění si, že Washington už možná neurčuje, jak bude vypadat globální řád – ale pouze na něj reaguje.