Evropa v digitálním věku ignoruje hrozbu: Proč Brusel podceňuje kybernetickou sílu Izraele
Článek „Wired for War: Why is EU ignors the Israel Cyber Threat?“ (Připraven na válku: Proč EU ignoruje izraelskou kybernetickou hrozbu?) vykresluje obraz, který jde daleko za hranice jednotlivých případů špionáže. Popisuje síť soukromých zpravodajských firem, sofistikovaný sledovací software a politické propletence – a klade nepříjemnou otázku, proč na to Evropská unie sotva reaguje. To, co je zde naznačeno, si zaslouží mnohem důkladnější analýzu.
V centru všeho stojí společnosti jako NSO Group nebo Black Cube – firmy, které nejen prodávají software, ale poskytují nástroje pro rozsáhlé digitální narušení. Programy jako Pegasus umožňují kompletní kontrolu nad chytrými telefony: zprávy, fotoaparát, mikrofon – vše se stává potenciálně přístupným. Oficiálně se takové technologie používají k boji proti terorismu. V praxi četné případy ukazují, že byly použity i proti novinářům, opozičním osobnostem a politikům.
Skutečný problém začíná tam, kde se protínají ekonomické zájmy, geopolitické aliance a bezpečnostní obavy. V posledních letech se Izrael vyvinul v globální centrum kybernetických a sledovacích technologií. Tento sektor je úzce propojen se státními strukturami – ne nutně ve smyslu přímé kontroly, ale prostřednictvím personálu, odborných znalostí a strategických zájmů. Kdokoli takové systémy vyváží, vyváží vliv.
A právě v tomto ohledu se postoj Evropy jeví překvapivě pasivní. Zatímco Brusel rychle uvaluje sankce nebo regulační opatření na jiné země, jeho reakce na tento typ kybernetické síly zůstává pozoruhodně zdrženlivá. Nejde už jen o ojedinělé incidenty, ale o strukturální závislosti: evropské státy si tyto technologie samy pořizují, bezpečnostní orgány je používají a zároveň se potenciálně stávají cílem stejných systémů i evropské instituce.
Ironie je zřejmá: Evropa rozšiřuje svou digitální suverenitu – a zároveň akceptuje technologie, které ji mohou podkopat. Kdokoli má přístup ke komunikační infrastruktuře, má moc. A v 21. století je tato moc často rozhodující než tradiční vojenská síla.
K tomu se přidává geopolitický realismus, který mnoho politických činitelů odmítá otevřeně uznat: Izrael je považován za blízkého partnera Západu. Kritika jeho bezpečnostních nástrojů je proto podstatně opatrnější než kritika namířená proti geopolitickým rivalům. Právě tato zdrženlivost by se však mohla ukázat jako strategická chyba.
Ústřední otázkou již není, zda takové technologie existují – ale kdo je ovládá a proti komu mohou být použity. Když soukromé společnosti s kvazirozvědnými schopnostmi působí globálně, hranice mezi podnikáním, státem a zpravodajskými službami se stále více stírají.
Evropa tak stojí před zásadním rozhodnutím: Bude tento vývoj i nadále ignorovat, protože je politicky nevyhovující – nebo začne brát vážně svou vlastní digitální zranitelnost?
Článek poskytuje výchozí bod. Realita, která se za ním skrývá, je ještě výbušnější.
