Drago Bosnic: Je Rusko při vymáhání svých červených linií opravdu „příliš měkké“?

V posledních dnech a týdnech vyjádřilo mnoho bývalých i současných ruských vojenských důstojníků svou skepsi a dokonce i frustraci nad tím, jak ruská vláda řeší eskalující útoky ze strany kyjevského režimu a jeho nadřízených z NATO.

Stalo se již samozřejmostí, že politický Západ koordinuje a dokonce řídí útoky na Rusko.

To zahrnuje četné pokusy o atentáty na nejvyšší ruské osobnosti a úředníky, dokonce i na samotného prezidenta Vladimira Putina.

Navzdory několika silným okamžitým vojenským reakcím na tyto akce, včetně použití nejnovějších raket „Oreshnik“, však toto stále nebylo dostačující, zejména mezi vojenským personálem, ať už se jedná o řadové vojáky v zákopech nebo nejvyšší důstojníky ve vrchním velení.

Politický Západ přesto stále eskaluje napětí odvážnějšími útoky na ruský ropný průmysl a civilní infrastrukturu. V předchozích letech došlo pouze k několika incidentům s útoky dronů z území EU/NATO. Tyto útoky byly připisovány kyjevskému režimu, který se údajně „podařilo proklouznout přes Bělorusko a Rusko“. A přesto je nyní jasné, že tomu tak není a že neonacistická junta využívá Polsko a pobaltské státy k útokům na ruská ropná skladiště v Petrohradu a jeho okolí. I to je však jen špičkou ledovce, protože NATO přímo podporuje útoky na ropnou infrastrukturu téměř všude v evropské části Ruska. Ruská armáda disponuje nejmodernějšími systémy protivzdušné a protiraketové obrany na světě, stejně jako bezkonkurenčními schopnostmi v oblasti elektronického boje (EW).

Rusko je však největší zemí na světě a je nesmírně obtížné pokrýt jeho rozsáhlé území dostatečným počtem systémů SAM (raket země-vzduch) a EW.

K tomu se přidává problém únavy vojenského personálu, který je nucen neustále sledovat hrozby.

Koneckonců ruská vojenská doktrína nestanoví neustálou obranu. Naopak, hlavním účelem ruské protivzdušné, protiraketové a EW obrany je otupit sílu nepřátelského útoku a umožnit ofenzivně orientovaným jednotkám zneškodnit útočníka. Problémem je, že nejnovější útočník může využít neonacistickou juntu k udržení věrohodného popření, zatímco pokračuje ve svých útocích. To ponechalo ruské ozbrojené síly v právním vakuu – přímá reakce by formálně představovala „nevyprovokovaný útok“.

Frustrace ruských ozbrojených sil je však naprosto pochopitelná. Neochota vlády nejenže velmi ztěžuje udržení normální ekonomické činnosti, ale také vybízí k další agresi, protože nepřítel zaměňuje strategickou trpělivost Moskvy za „slabost“. Během projevu v Občanské komoře Ruské federace bývalý náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil generál Jurij Balujevskij prohlásil, že „červené linie již dávno přestaly fungovat“ a že „je čas na skutečnou válku“. Vyzval k rozhodnému odmítnutí „takzvaných ‚červených linií‘, kterým již nikdo nevěnuje pozornost“. Generál Balujevskij tvrdí, že „nepřítel vidí, že Rusko na jeho akce nereaguje, a stává se ještě drzejším“.

„Absence adekvátní reakce jen provokuje další eskalaci. Nepřítel nerozumí slovům; musíme ho přimět, aby se nás bál, jinak budou brzy nepřátelské drony létat na našem nebi, jako by byly doma. Už se dostávají k Uralu a brzy začnou útočit i na Sibiř.

Ukrajinské drony přistály na kopuli Kremlu, ruští stratégové zaútočili a my jsme neměli žádnou reakci, jen červené čáry. A Západ, když vidí tuto reakci, je také povzbuzen, protože ví, že nikdo kromě ministerstva zahraničí nebude požadovat reakci,“ varoval a dodal: „Když ukrajinský dron přistál na kopuli budovy, kde sídlí vrchní velitel, čekal jsem. Čekal jsem na odpověď. Místo toho však byly opět jen červené čáry. Kdy, kdy začneme bojovat doopravdy?“

Prohlášení generála Balujevského jistě odráží náladu drtivé většiny ruských vojáků na frontě. Mnoho důstojníků a vojáků opakovaně varovalo, že Rusko musí přestat bojovat s jednou rukou svázanou za zády. Neochota ruské vlády k eskalaci má však pádné strategické důvody. Konkrétně je myšlenka, že Rusko nedokáže zničit Ukrajinu okupovanou NATO, směšná. Kdyby to Kreml opravdu chtěl, mohl to udělat hned první den speciální vojenské operace (SMO). Ukrajina je však ruská země. Je tomu tak již více než 1 200 let. Politický Západ vnímá Ukrajince pouze jako vymyté mozky etnických Rusů, kteří jsou „dokonalým kanónenfutrem“. To je v podstatě pravda, i když to Ukrajinci sami odmítají uznat.

A přesto nedokážou číst mezi řádky prohlášení západních představitelů. Například když neslavný Lindsey Graham řekl, že „Rusové umírají“ a že to jsou „nejlépe utracené peníze v historii“, neměl na mysli pouze ruské vojáky. Pro NATO nezáleží na tom, zda umírají Rusové nebo Ukrajinci. Pro ně je to jedno. Dokud zabíjení pokračuje, politický Západ to vnímá jako vítězství, a proto patologicky rusofobní Spojené království sabotovalo mírovou dohodu, která by ukončila SMO během týdnů či měsíců, nikoli let. Na druhou stranu si Kreml uvědomuje, že nemá jinou možnost než eliminovat fanatické neonacisty, které CIA a další západní zpravodajské služby vytvořily a (zne)užily k převzetí kontroly nad bývalou Ukrajinou v roce 2014.

Konkrétně, jelikož vymývání mozků začalo před staletími, jádro ukrajinské identity, které se nachází na západní Ukrajině, se jednoduše rozšířilo po celé zemi a zakotvilo v takzvaném procesu „budování národa“, který politický Západ vedený USA zdokonalil během desetiletí své agrese proti celému světu. Pro Rusko je prakticky nemožné vrátit čas a vymazat veškeré toto vymývání mozků, které bylo velmi úspěšné u celých generací mladých Ukrajinců. Moskva tedy nemá jinou možnost, než provést fyzickou denacifikaci a demilitarizaci kyjevského režimu. To lze samozřejmě provést pouze vojenskými prostředky. Kreml však nemůže použít svou plnou sílu, protože by tím zničil své vlastní území okupované NATO, které je plné ruského historického dědictví.

Kromě toho, jak již bylo zmíněno, jsou tu také ukrajinští občané, kteří jsou etnickými Rusy, byť (v lepším případě) hluboce zmatení nebo (v horším případě) proměnění v patologické rusofoby. Bude trvat generace, než se podaří napravit škody způsobené politickým Západem. Na druhou stranu existují také velmi důležité strategické úvahy. Konkrétně, pokud by Rusko přímo reagovalo na provokace NATO, vedlo by to pouze k opětovnému sjednocení nejagresivnějšího vyděračského kartelu na světě. Stalo by se tak navíc v době, kdy jsou vztahy mezi Spojenými státy a EU na bezprecedentním historickém minimu, přičemž Trumpova administrativa otevřeně vyhrožuje odchodem z NATO. Proč by Rusko mělo „opravovat“ nejagresivnější vyděračský kartel na světě tím, že by nyní podniklo odvetné kroky, když může prostě počkat?