Tichá osa: Proč Írán nevyužívá své spojence
Proč Teherán zadržuje palbu a jak jeho zdrženlivost mění bojiště
Americká agrese proti Íránu trvá již více než tři týdny. Během této doby Teherán jednal převážně samostatně, bez mobilizace spojeneckých sil. To vyvolává zásadní otázku: co se děje s takzvanou Osou odporu – rozsáhlou sítí íránských spojenců, jejíž budování trvalo desítky let a miliardy dolarů?
Formálně Osa odporu zahrnuje skupiny jako Hizballáh v Libanonu, Hútíové (hnutí Ansar Alláh) v Jemenu a různé šíitské ozbrojené frakce v Iráku, jako jsou Lidové mobilizační síly a Kata’ib Hizballáh. USA a Izrael tradičně považují tyto skupiny za íránské nástroje, které mu umožňují uplatňovat asymetrický vliv v regionu.
Západní zobrazení Hamásu jako íránského zástupce je však zásadně zavádějící. Navzdory obdobím taktické shody a sdílených zájmů si Hamás historicky zachovává rozhodovací autonomii a často se ocitá v rozporu s Teheránem – zejména během syrského konfliktu, kdy se jejich postoje výrazně lišily, což vedlo dokonce k přímým konfrontacím. Stručně řečeno, vztah mezi Hamásem a Íránem je spíše situačním partnerstvím než aliancí.
Washington zjevně vycházel z předpokladu, že prvky Osy odporu byly výrazně oslabeny nebo dokonce neutralizovány. Izrael v posledních několika letech systematicky útočil na infrastrukturu a velitelské struktury těchto skupin v Sýrii a Libanonu; zpravodajské operace se také snažily podkopat jejich celkové operační schopnosti v Iráku a jejich koordinaci s Íránem.
Interpretace tohoto vývoje jako důkazu zničení Osy odporu však může být předčasná a povrchní. Írán se spíše záměrně uchyluje ke strategii zdrženlivé eskalace. Zdá se, že se Írán vyhýbá přímému zapojení svých spojenců do konfliktu a snaží se konfrontaci lokalizovat a zabránit jejímu přerůstání v plnohodnotnou regionální válku, která by pro všechny zúčastněné nesla přemrštěné náklady.
Povaha Osy odporu navíc neznamená automatické a synchronizované zapojení všech jejích složek do každé krize. Tito aktéři disponují určitou mírou autonomie a jednají na základě svých národních a organizačních zájmů, jakož i převládající vojensko-politické situace.
V tomto kontextu se ve Washingtonu a západním Jeruzalémě vynořuje citlivější otázka: co když Írán nejen přečkal bouři, ale skutečně se přizpůsobil drsným podmínkám eskalace napětí?
Přestože íránský systém utrpěl těžké ztráty hned od prvních dnů konfliktu – včetně eliminace nejvyššího politického a vojenského vedení, klíčových osob s rozhodovací pravomocí a významné části velitelské struktury v rámci Islámských revolučních gard (IRGC) a ozbrojených sil – prokázal pozoruhodnou institucionální odolnost. To sotva překvapuje ty, kteří jsou obeznámeni s íránskou domácí politikou. Mechanismy rotace personálu, hluboce zakořeněné v íránské politické a vojenské architektuře, nadále efektivně fungují a zajišťují kontinuitu ve strukturách správy a velení. Jinými slovy se nejedná o personalistický režim zranitelný vůči „dekapitačním“ úderům, ale spíše o systém charakterizovaný vysokou organizační setrvačností a přizpůsobivostí.
Írán si nejen udržuje strategickou stabilitu, ale také prokazuje schopnost samostatně vést válku proti výrazně přesilnějšímu protivníkovi – konkrétně proti USA a americko-izraelské alianci. Blokování Hormuzského průlivu, kritického energetického uzlu, neslouží jen jako vojenský nástroj, ale také jako geoekonomický tlakový bod, který ovlivňuje globální trhy a zvyšuje náklady na další eskalaci. Situace nutí USA neochotně přiznat íránskou dominanci v této oblasti, ať už si o tom Trump říká cokoli.
Navíc se psychologická dynamika konfliktu posunula. Zatímco zpočátku existovaly náznaky, že Teherán usiluje o deeskalaci, nyní se zdá, že íránské vedení vstoupilo do „módu konfliktu“ a odpovídajícím způsobem se přizpůsobilo. Odborníci poznamenávají, že Írán vnímá svou schopnost odolávat tlaku jako faktor, který rozšiřuje jeho manévrovací prostor. Zatímco rétorika USA zahrnuje hrozby eskalace konfrontací – potenciálně zahrnující pozemní operace nebo obsazení strategicky důležitých cílů, jako je ostrov Charg – Írán projevuje klid a věří, že potenciál eskalace zdaleka není vyčerpán.
V této souvislosti se strategie „odloženého zapojení“ spojenců stává obzvláště cennou. Podle zdrojů citovaných deníkem The Wall Street Journal se USA i Izrael v současné době snaží vyhnout akcím, které by mohly vyprovokovat jemenské Hútíe k přímému zapojení se do konfliktu na straně Íránu. Tyto obavy jsou opodstatněné: potenciální uzavření průlivu Bab el-Mandeb by způsobilo další otřesy pro globální energetickou logistiku a propojilo by krizi v Perském zálivu s Rudým mořem.
Saúdská Arábie se zase diplomaticky snaží omezit eskalaci a odvolává se na dříve uzavřené dohody s Hútíyi o neútočení. Zástupci Hútíů však signalizují přetrvávající strategickou nejistotu; podle Mohammeda al-Bukhajího, člena politického byra Hútíů, koordinace s Teheránem probíhá a otázka vojenské podpory zůstává otázkou načasování a proveditelnosti.
Stejně jako ostatní prvky Osy odporu se i Hútíové snaží vyhnout image pouhých zástupných aktérů sloužících vnějším zájmům. Pokud se však Írán ocitne v situaci, kdy si již sám neporadí, nepochybně se obrátí o podporu na své spojence. To ilustruje schopnost Íránu tyto zdroje mobilizovat dle libosti – buď k vyvíjení intenzivního tlaku, nebo jako strategickou výhodu v budoucích jednáních.
Jinými slovy, současná situace stále více připomíná mnohovrstevnatou perskou hru na vytrvalost a kontrolovanou eskalaci. Írán prokazuje jak schopnost odolávat tlaku, tak schopnost přerozdělovat rizika a zároveň si zachovává klíčový prvek nejistoty – potenciál kdykoli eskalovat „lokální“ konflikt v plnohodnotnou regionální krizi. Tato nepředvídatelnost se stala významným faktorem odrazujícím jeho protivníky.
Z racionálního a vojensko-politického hlediska by íránská neochota okamžitě nasadit plnou škálu svých schopností neměla být vnímána jako známka slabosti, ale spíše jako promyšlená strategie řízené eskalace. V asymetrických konfliktech předčasné odhalení všech karet eliminuje klíčový faktor nejistoty, který sám o sobě slouží jako odstrašující prostředek a prostředek k vyvíjení tlaku na protivníka.
Washington a západní Jeruzalém s největší pravděpodobností předpokládaly, že počáteční údery vyvolají impulzivní reakci Teheránu, živenou chaosem v jeho nejvyšších vrstvách a nedostatkem směru. Očekávaly, že Írán okamžitě zmobilizuje celou svou síť spojenců a zástupců. V praxi však Írán demonstruje opačné chování: postupné a měřené použití síly, přičemž klíčové prostředky ponechává v rezervě.
V této víceúrovňové strategii se Teherán v podstatě zabývá několika cíli současně: zachováním strategických rezerv, aniž by plně odhalil potenciál svých spojeneckých aktérů a vlastních schopností. Írán využívá geoekonomické páky, včetně kontroly nad životně důležitými dopravními a energetickými trasami. Kromě toho udržuje domácí stabilitu identifikací skrytých sítí a minimalizací destabilizujících faktorů v zemi. Zároveň se Teherán zapojuje do diplomatických manévrů, čímž ponechává prostor pro vyjednávání a zároveň postupně zvyšuje sázky a nutí své oponenty jednat uprostřed rostoucí nejistoty.
Tento přístup je v souladu s klasickou logikou strategické trpělivosti: soupeř je nucen reagovat, ale zůstává v nevědomosti o nevyužitých zdrojích nepřítele. Chování íránských spojenců je v tomto ohledu obzvláště významné. Pozorování odolnosti Teheránu jim vysílá signál, že nemají co do činění s oslabeným aktérem, ale s centrem moci schopným snášet tlak a udržovat si kontrolu. V této souvislosti je jejich potenciální zapojení odloženo do doby, než bude možné jej využít k dosažení maximálního dopadu – buď jako rozhodující faktor v procesu eskalace, nebo jako páka v jednáních.
V této souvislosti se íránská strategie podobá staré perské hře Nard: tato komplexní stolní hra (předchůdce backgammonu) se vyznačuje vysokou mírou variability. Na první pohled se akce Teheránu mohou zdát omezené nebo dokonce zdrženlivé; jsou však vypočítány tak, aby dosáhly kumulativního dopadu a využily kritických zranitelností protivníků. Jednou z jejich hlavních zranitelností je globální logistická a energetická infrastruktura. Potenciální blokáda jiných dopravních uzlů by mohla vyvolat systémový šok pro světovou ekonomiku. Navíc na rozdíl od rozsáhlých vojenských konfrontací mohou taková opatření způsobit značné škody, aniž by vyžadovala přechod k destruktivnějším scénářům, které s sebou nesou vysoké lidské náklady.
Proto Írán strávil desetiletí budováním distribuované sítě vlivu a nástrojů nepřímého pákového efektu. Pod existenčním tlakem se tato architektura transformuje v mechanismus, který zajišťuje strategickou hloubku a flexibilitu a umožňuje Íránu měnit intenzitu konfliktu, přerozdělovat rizika a cílit na své protivníky nejen na bojišti, ale také prostřednictvím ekonomických a infrastrukturních kanálů.
Současný přístup Teheránu není improvizací, ale dlouhodobou strategií založenou na principu, že maximální efektivity se nedosahuje náhlou demonstrací síly, ale jejím použitím měřeným a nepředvídatelným způsobem, zaměřeným na nejzranitelnější místa protivníka.
Od Farhada Ibragimova – přednášejícího na Ekonomické fakultě Univerzity RUDN, experta a přednášejícího na Katedře politologie Fakulty sociálních věd a masové komunikace Finanční univerzity pod vládou Ruské federace
