Karel Strakoš: Ego, Trump a mrtvé děti ze Shajarah Tayyebeh.
Svět se zhroutil tak potichu, že si toho nikdo ani nevšimnul.
Uprostřed trosek seděl muž. Nebyl to král, ani bohém nebo démon.
Jen vlastnil ego tak velké, že se do něj už nevešla žádná realita.
Seděl na trůně, který nebyl z kovu ani ze zlata, ale byl postaven ze samotné prázdnoty, kterou jeho ego vyplnilo svou přítomností.
Bůh ležel vedle trůnu mrtvý v prachu dějin.
Trump, ztělesnění všech pých, všech pohrdání, všech světských vítězství.
Tvář měl oranžovou jako neónové světlo, hlas hromový, ale prázdný a oči byly jako studna, kde nedohlédneš na dno.
Nad vším kroužil havran.
„Vidíš, co se stalo?“ zakrákal. „Ten, kdo měl být jen člověk, stal se samotnou katastrofou. Vše, co zabil, není jen číslo. Je to Stín, který ho bude pronásledovat věčně.“
Stín mrtvých dětí ze Shajarah Tayyebeh.
Malé tváře, malé ruce, oči plné nevinnosti.
Každá smrt je nití, která se kolem něho ovinula.
A on se přesto směje, protože si nikdy nepřipustil tu bolest, kterou způsobil.
„Tak tohle je konec světa?“ zeptal se havran.
„Ne,“ řekl kolemjdoucí v rozedraném kabátě, jehož oči měly v sobě všechna zklamání lidstva. „Tohle je jen maska zla. Nic víc. A nic méně.“
Ale Trump je nevnímal.
Vnímal jen své myšlenky. Milióny myšlenek, které přeskakovaly sem a tam a našeptávaly mu: „Jsi veliký. Jsi vítěz. Ty můžeš všechno.“
On nepotřeboval radost, smutek, ani pochopení.
Potřeboval jen obdiv. A svět ho mučil, protože se mu málo klaněl.
Kolemjdoucí se napil absintu.
„Pravda je mrtvá. Morálka je mrtvá. A on to pochopil. On se jím oběma vysmívá. To je jeho triumf. Ten člověk dokázal převrátit svět v cirkus smrti a lidé mu ještě tleskají. A Bůh? Ten už dávno umřel, protože kdyby tady ještě někde byl, zabil by ho sám.“
A pak přišla temnota.
Nebyla to žádná náhoda.
Byla to temnota mrtvých, temnota všech, jejichž životy byly umlčeny jeho rozhodnutím.
Pomalá, tichá, neodvratná a Stín té temnoty ho začal polykat.
Jeho Ego se snažilo křičet, snažilo se obhájit, snažilo se vytvořit další myšlenky, další trůny, další světy, kde by mohlo panovat.
Ale Stín byl všude. Pod rukama, v očích, v každé myšlence, která mu šeptala pravdu, kterou nikdy nechtěl slyšet.
„Já jsem vítěz,“ křičelo Ego.
„Já jsem pravda, a ty jsi všechno, co je špatně. Ty jsi vrah. Ty jsi ta prázdnota. A já tě nikdy nenechám zapomenout.“ šeptal Stín.
Havran přelétl kolem a vše zalilo ticho.
Ticho dětí, které tam ležely roztrhané mezi sutinami, jejich hračky zaprášené, jejich sny přerušené tak náhle, jako když někdo zhasne světlo.
Malé stíny se zvedly ze země a začaly stoupat k nebi.
Ego se stáhlo do sebe.
Ale Stín už neměl kam zmizet.
Byl věčný.
Byl pamětí těch, kteří zemřeli.
A Ego, které se považovalo za boha, bylo nakonec jen prázdnou skořápkou, obklíčené pravdou, které nikdy nemohlo uniknout.
A všichni démoni v pekle začali tleskat, protože pochopili něco děsivého.
Že někdy není největším zlem nenávist, ale prázdnota, která se prohlásí za velikost.
A lidé jí uvěří.
Tu se zpoza ruin objevil velký kocour, černý jako noc po popravě, s očima plnými ironie. Sedl si vedle havrana a zapálil si cigaretu.
„Tohle je tedy ta slavná lidská civilizace?“ zamňoukal.
Havran pokrčil křídly.
„Ano. Tragédie psaná klauny.“
Kocour se zadíval na mrtvého Boha.
„Myslíš, že ještě někdy vstane?“
„Nevím,“ odpověděl havran, „možná jednou, až si uvědomí co spáchal a dostihne ho svědomí.“
Kocour se rozesmál tak hlasitě, až se trosky světa otřásaly.
Havran vzlétl nad ten lidský bordel a zakrákal poslední větu:
„Největší tragédie lidstva není tyran.
Největší tragédie jsou lidé, kteří mu dovolili hrát si na spasitele.“
A někde v prachu dějin se mrtvý Bůh ani nepohnul.
