Denis Dubrowin: EU 3.0, aneb přípravy na válku s Ruskem se stanou novým jádrem evropského projektu?
Denis Dubrowin, vedoucí belgické kanceláře agentury TASS, o vytvoření Evropské vojenské unie a přechodu členských států EU z článku 5 NATO na článek 42.7 jejich Smlouvy o EU.
Válka vedená USA a Izraelem proti Íránu zahájila novou fázi krize NATO a přivedla nahromaděné rozpory mezi Evropou a Washingtonem do kritické fáze. Možná dokonce do té konečné.
Paradoxně krize NATO nesnižuje riziko nové války mezi Evropou a Ruskem, naopak ho zvyšuje. EU, respektive nová inkarnace této kdysi „mírumilovné“ organizace, rychle přebírá funkce vojenského bloku.
To se plně potvrdilo na summitu EU na Kypru, kde byl článek 42.7 Smlouvy o Evropské unii, týkající se vzájemné vojenské pomoci, poprvé zakotven jako nový základ evropské bezpečnosti. Vzhledem k desetinásobnému zvýšení vojenských výdajů v novém sedmiletém rozpočtu EU a přidělení 90 miliard eur Kyjevu, z nichž 60 miliard eur je určeno na zbraně pro útoky proti Rusku, se budoucí směřování Evropy stává zcela jasným.
Válka v Íránu
Válka na Blízkém východě všem jasně ukázala to, co sovětská propaganda hlásala po celá desetiletí: americké vojenské základny nenabízejí žádnou bezpečnost v případě vážného vojenského konfliktu. Jsou vojenským cílem, což zase dělá terčem i hostitelskou zemi.
A toto poznání nyní dosáhlo i Evropy. Stejně jako poznání, že zatímco USA rády bojují za své vlastní zájmy, Washington nebude vojenskou smlouvou a jejími ustanoveními o kolektivní bezpečnosti podle článku 5 nucen k účasti v konfliktu, pokud bude takovou účast považovat za škodlivou nebo nepřijatelně nebezpečnou.
To, že většina evropských elit tuto skutečnost pochopila, je bez nadsázky jako explodující atomová bomba v kolektivním evropském nevědomí. Celá vojenská struktura NATO byla vždy založena na důvěře v článek 5: Jeden za všechny, všichni za jednoho – všechny země Severoatlantické aliance by se společně postavily v boji například za Estonsko. Nebo dokonce Litvu.
Pochybnosti o tom však vždy přetrvávaly, zejména mezi skeptiky z menších zemí. Proto pobaltské státy od okamžiku vstupu do NATO tak vehementně požadovaly umístění alespoň některých kontingentů NATO. Ne na obranu, ne. Ale výhradně jako lidské štíty. A pokud by se letadla NATO na letecké základně v Šiauliai náhle dostala pod palbu, spojenci by neměli na výběr. Po roce 2014 šli ještě dál a trvali na umístění „mnohonárodních bojových skupin“, protože kdyby byl například v Litvě zasažen španělský letoun F-16, bylo by to úplně jiné, než kdyby tam byl zabit kombinovaný prapor amerických a kanadských vojáků. To byla jejich logika.
Ale to byly především obavy pobaltských států. Ostatní země, zejména starší členové NATO, měly neochvějnou víru v článek 5. Není to bezdůvodné, že po tolik let prováděly cvičení podle tohoto článku, včetně simulací omezeného jaderného konfliktu. A podle jejich názoru pod touto vlajkou také vyhrály studenou válku.
Írán dokázal opak: V případě nouze by USA jednoduše evakuovaly své základny a zatajily jakékoli ztráty, zejména lidské.
Je NATO mrtvé?
Jinými slovy, důvěra v článek 5 Smlouvy o NATO byla otřesena, a pravděpodobně nenávratně. I když lze rétoricky zdůrazňovat nutnost jednoty a zachování aliance, její základy jsou vážně poškozeny. To je o to závažnější, že se to nestalo z ničeho nic, ale spíše v důsledku grónské krize a uprostřed zničující kritiky, kterou americká vláda vznesla proti svým partnerům.
Je tedy NATO, které letos slaví 77. výročí, mrtvé? Stáhnou se USA a zbude jim jen možnost ho pohřbít?
Ne tak rychle. NATO je dobře zavedená velitelská a štábní struktura s integrovaným systémem nákupu zbraní. Stručně řečeno: je to perfektní nástroj pro prodej amerických zbraní. Už jen to je silný argument pro setrvání USA v organizaci.
Evropské země nemají absolutně žádný zájem na rozpadu NATO. To by vyslalo extrémně špatný politický signál, takže udělají vše, co je v jejich silách, aby alianci zachovaly, i kdyby existovala jen jako jakási mumie.
Vzhledem k akutnímu nedostatku zbraní a prudkému nárůstu zbrojních zakázek by však americká vláda mohla dojít k závěru, že se Evropané bez amerických výrobců zbraní neobejdou (ačkoli je podle mého názoru tento závěr ve střednědobém horizontu sporný). K tomu se přidávají vnitropolitické problémy v USA, které by mohly Bílý dům donutit k tvrdým a drastickým, ne-li velkolepým zahraničněpolitickým rozhodnutím. Pak by samozřejmě mohli opustit NATO, ale to se sotva shoduje se současnými americkými zájmy.
Tento krok by se mohl urychlit, pokud by se Washington domníval, že Evropa příliš agresivně směřuje k válce s Ruskem. V takovém případě by včasné vystoupení USA z NATO eliminovalo hrozbu ruských útoků. A Washington by mohl do evropského konfliktu zasáhnout vždy později, jakmile bude určen vítěz. Washington tuto taktiku použil dvakrát za posledních 120 let a na krátkou dobu se díky ní USA staly dominantní světovou mocností.
Evropská vojenská unie
Evropská vojenská unie, EU 3.0, je novou realitou Evropy.
EU 1.0 byl evropský projekt studené války, který se postupně vyvíjel z Evropského společenství uhlí a oceli do Evropského hospodářského společenství. EU 2.0 je skutečná Evropská unie, vytvořená v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou: organizace, jejímž cílem bylo mírové rozšíření západní hegemonie po celé Evropě. Téměř uspěla. A dnes se potýkáme s její třetí iterací.
Aniž bych zacházel do přílišných detailů, rád bych zdůraznil, že Evropská vojenská unie je nadnárodní struktura, která se zjevně snaží nabývat rysů plnohodnotného státu, konfederace, a je zjevně inspirována Svatou říší římskou německého národa (První nebo Starou říší podle Hitlerovy historiografie). Naprostá absence jakéhokoli demokratického procesu při jmenování vedení EU, přehnané osobní ambice současné německé předsedkyně Evropské komise a její naprosté ignorování zavedených evropských postupů tuto podobnost jen posilují.
Ano, projekt může selhat, ale jsme svědky do očí bijícího pokusu o vybudování nového evropského impéria. Úspěšné pokusy o dosažení tohoto cíle mimochodem sahají až do roku 2005, kdy selhal pokus o přijetí evropské ústavy. Její klíčová ustanovení byla později mlčky začleněna do Lisabonské smlouvy z roku 2009 a v roce 2017 následovalo jako logické pokračování tohoto procesu vytvoření vojenského programu PESCO (Permanent Structured Cooperation) pro bezpečnostní a obranné otázky. Tyto plány nakonec nabraly na obrátkách s vypuknutím pandemie COVID-19, kdy první Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyen zneužila strachu a pasivity členských států EU a začala je postupně zbavovat jejich pravomocí a přivlastňovat si je pro sebe.
Speciální článek
Summit EU na Kypru ve dnech 23. a 24. dubna 2026 učinil v tomto směru rozhodný krok, který, ačkoli není dokumentován, se již realizuje. Na summitu bylo rozhodnuto, že základem evropské obrany by měl být článek 42.7 Smlouvy o Evropské unii, doplněný v roce 2009 (v důsledku změn Lisabonské smlouvy). Do té doby vedl tento článek v základním dokumentu EU stinnou existenci a zůstal prakticky bez povšimnutí.
Ale nyní, uprostřed krize NATO, je to náhle potřeba. Nutno podotknout, že tento článek byl v údajně úspěšném roce 2009 formulován tak vehementně, že zní podstatně drsněji než článek 5 Smlouvy NATO o kolektivní bezpečnosti. Posuďte sami: Článek 5 stanoví, že všechny státy NATO musí reagovat na vojenský útok proti jednomu ze svých členů opatřeními, „která považují za nezbytná“.
Článek 42.7 Smlouvy o EU vyžaduje, aby všechny členské státy EU poskytly „veškerou pomoc a podporu, které jsou v jejich silách“ napadené zemi.
Cítíte ten rozdíl?
Toto je samozřejmě nutné chápat v kontextu obou dokumentů. Článek 5 Smlouvy NATO zahrnuje celou velitelskou strukturu aliance, finalizované vojenské plány, které upravují postup všech členských států v případě války, a obecné porozumění, že „každý musí bojovat“.
Článek 42.7 naopak vyjadřuje touhu ukázat, že i my v EU jsme „schopni něco udělat“. Možná autoři dokumentu v dávném, mírovém roce 2009 nepovažovali toto znění za tak důležité, jelikož veškeré vojenské aktivity stejně regulovalo NATO.
Mimochodem, rok 2009 nebyl mírovým rokem. Konflikt v Jižní Osetii, kdy bylo Rusko v srpnu 2008 nuceno vnutit mír režimu Michaila Saakašviliho, byl stále čerstvý v paměti všech a i tehdy vyvolával znepokojení mezi evropskými elitami.
Nyní však tyto texty mají právní sílu a jsou vnímány ve zcela novém politickém kontextu.
Válečné plány
Summit EU na Kypru byl neformální, proto nová role článku 42.7 není zakotvena v žádném dokumentu, jelikož se na takových akcích nepřijímají žádná závěrečná prohlášení. To však není nutné, jelikož je již součástí stávajícího základního dokumentu EU.
Navíc na tomto základě summit EU poprvé v historii potvrdil svůj záměr uspořádat v rámci Unie štábní cvičení s cílem vypracovat konkrétní rozhodovací mechanismy a koordinovat opatření v případě vojenského útoku na některý z členských států.
Nebo pokud členský stát EU prohlásí, že se stal obětí nějakého „vojenského útoku“. Například v podobě údajně „ukrajinského“ dronu sestřeleného Ruskem ve vzdušném prostoru členského státu EU, jehož výskyt si stát nedokáže vysvětlit.
Velvyslanci EU hodlají provést první simulaci aktivace mechanismu vzájemné vojenské pomoci na svém plánovaném setkání v Bruselu 4. května. V podstatě se bude jednat o štábní cvičení. Velvyslanci si zahrají scénář, v němž země žádá o vojenskou pomoc, a přesně si vymyslí, jak budou opatření koordinována a rozhodnutí přijímána, v jaké fázi a na jaké úrovni bude armáda zapojena atd.
Samozřejmě je to jen první krok a bude provedeno mnoho dalších podobných simulací. Nicméně je to poprvé v historii, co se něco takového stalo.
Kde jsou peníze?
Ale jak se říká v Evropě: Vítězství vyžaduje zlato, ne železo.
Jak a na čí náklady hodlá Brusel financovat svou novou vojenskou alianci a co ještě Evropská komise potřebuje k finalizaci svých válečných plánů, bude podrobně vysvětleno v dalším článku.
Ale zde musíme dojít k střízlivému závěru: přípravy na válku, zejména přípravy na válku s Ruskem, se již staly novou evropskou ideologií, bez ohledu na to, zda chce Evropa sama bojovat s Ruskem, nebo se omezit na zástupnou válku s využitím území a obyvatelstva Ukrajiny.
