Karel Strakoš: Petr Pavel a jeho evropské vize

Když prezident Petr Pavel na debatě v Litomyšli prohlásil, že vznik Spojených států evropských je pravděpodobně jediným řešením pro Evropu, nešlo o bezvýznamnou poznámku do publika. Šlo o politický výrok, který otevírá legitimní otázku jestli zde ještě mluví prezident České republiky, nebo zastánce utopického evropského projektu, k němuž od českých voličů nikdy nedostal mandát.

Prezident může mít osobní názory na budoucnost Evropy, federaci či hlubší integraci. Není však volen k tomu, aby prosazoval vlastní civilizační vize bez opory v domácí veřejné debatě. Je volen především jako reprezentant českého státu a jeho zájmů.

Český prezident skládá přísahu České republice. Jeho role je v ústavním systému specifická, ale veřejnost od něj přirozeně očekává, že bude hájit zájmy vlastní země, upozorňovat na její problémy a formulovat její pozici navenek.

Pokud však hlava státu opakovaně mluví o dalším přesunu pravomocí na nadnárodní úroveň jako o téměř nevyhnutelném řešení, je namístě debata, zda tím nepřekračuje rámec svého mandátu. Tak zásadní změny mají být výsledkem politické soutěže, voleb a veřejného souhlasu občanů, nikoli bonmotů pronášených na diskusních fórech.

Myšlenka evropské federace sama o sobě není nelegitimní. Je legitimní stejně jako myšlenka volnější spolupráce suverénních států. Nelegitimní je spíše to, když se jedna z těchto variant prezentuje jako samozřejmá nutnost.

Česká republika mezitím řeší zcela konkrétní problémy. Dostupnost bydlení patří k nejhorším v Evropě. Náklady domácností rostou. Mzdy v mnoha profesích stále zaostávají za západní Evropou, zatímco ceny ji v řadě oblastí dohánějí nebo už dohnaly.

Prezident samozřejmě není premiér ani ministr financí. Nemá exekutivní moc tyto problémy vyřešit. Má však silný veřejný hlas a schopnost nastavovat témata. O to nápadnější je, když jej častěji slyšíme mluvit o geopolitických architekturách než o každodenní realitě lidí doma.

Prezident má v českém systému fungovat jako stabilizační prvek. Nemusí se všem líbit, ale měl by usilovat o to, aby různé části společnosti vůbec byly schopné spolu mluvit.

Když však část veřejnosti slyší od hlavy státu především podporu další centralizace Evropy, pokračujícího zbrojení a moralizující tón vůči odpůrcům těchto směrů, nevytváří tím vzájemnou důvěru. Vytváří jen další příkop.

Skeptický postoj k EU, NATO či federalizaci není automaticky extremismus ani cizí propaganda. Ve zdravé demokracii je to legitimní názor, se kterým se má vést spor argumenty, ne nálepkami.

Výsledkem je prezident, který mluví o věcech mimo svůj mandát, nerozumí jim dostatečně do hloubky, nedokáže artikulovat konkrétní české zájmy a společnost spíše rozděluje, než sjednocuje.