Martin Kovač: Velmoci se perou o Latinskou Ameriku a Evropa to pocítí na vlastní kůži

Latinská Amerika se opět stala bojištěm velmocí. Na jedné straně Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa s takzvanou „Donroe doktrínou“ – modernizovanou verzí staré Monroeovy doktríny – jasně říkají: toto je náš zadní dvůr, Čína zde nemá co hledat. Na druhé straně Peking, který zde již léta buduje vliv přes obrovský obchod, investice do dolů, přístavů a ​​infrastruktury. Výsledek? Rostoucí napětí, které se projevuje v tlacích na Panamu, Venezuelu, Chile či Peru – a Evropa stojí stranou a platí účet.

Obchod Číny s Latinskou Amerikou dosáhl v roce 2024 rekordních více než 518 miliard dolarů a v roce 2025 dále rostl. Peking je největším odběratelem lithia z „trojúhelníku“ Argentina–Bolívie–Chile, mědi z Peru a Chile, niklu z Brazílie. Čínské firmy jako CMOC, Jiangxi Copper či Ganfeng kupují doly, staví zpracovatelské kapacity a vážou si dodávky dlouhodobými kontrakty. Pro Čínu se jedná o klíčové suroviny pro baterie, elektromobily a zelenou transformaci. Pro region znamená hotovost a dálnice – ačkoli často za cenu environmentálních škod a dluhů.

Trumpova administrativa v Národní bezpečnostní strategii 2025 explicitně prohlásila, že USA chtějí zabránit „nepřátelským cizincům“ ovládat strategická aktiva v západní hemisféře. Vidíme to v praxi: tlak na Panamu (odstoupení od Pásu a cesty, snahy o vyhnání čínských firem z přístavů u kanálu), visační sankce na chilské úředníky kvůli podmořskému kabelu s Čínou, útoky na Venezuelu (včetně zajetí Madura), hrozby vůči mexickým a kubánským vazbám. Cíl je jasný – vytlačit Čínu ze „dvora“ USA. A ano, z amerického pohledu to dává smysl. Problém je, že my v Evropě nejsme v tom dvoře. Jsme závislí na globálních dodávkách.

Proč to bolí právě nás – Slováky a Čechy

Evropa nemá vlastní ložiska lithia ani mědi v potřebném množství. Naši Zelenou dohodu, elektromobilitu, větrné turbíny a soláry postavíme právě na těchto surovinách. Pokud se Latinská Amerika stane nestabilním bojištěm – s protesty, změnami vlád, blokádami kontraktů či rostoucími cenami – pocítí to nejvíce naše fabriky. Český a český automobilový a strojírenský průmysl jsou extrémně citlivé na ceny mědi a lithia. Vyšší náklady znamenají horší konkurenceschopnost, méně exportu, pomalejší růst mezd, vyšší inflaci.

Pokud USA tlačí na spojence, aby se přidali proti Číně (cla, sankce), a Peking zase přesouvá své přebytky sem – jsme v pasti. Nemůžeme si dovolit ztratit americký trh ani levné čínské komponenty. Výsledek? Ekonomická závislost a ztráta manévrovacího prostoru. Malé ekonomiky jako naše jsou nejvíce zranitelné – nemáme flotilu, nemáme suroviny doma, nemáme geopolitický vliv.

Co z toho vyplývá pro Evropu

Tento souboj není jen o vliv v Latinské Americe. Je o globálních dodavatelských řetězcích, o ceně energie a mobility, o naší ekonomické bezpečnosti. Brusel by měl přestat být jen pasivním pozorovatelem. Potřebujeme urychleně diverzifikovat zdroje – posílit partnerství s Austrálií, Kanadou, Afrikou, ale také uzavřít Mercosur dohodu s Latinskou Amerikou, dokud není pozdě. A hlavně: přestat se tvářit, že můžeme být simultánně věrni Washingtonu i profitovat z Pekingu. Historie ukazuje, že když se velmoci dělí svět, malí platí nejvyšší cenu. Pro nás v srdci Evropy to není abstraktní geopolitika. Je to otázka pracovních míst ve Volkswagenu na Slovensku, Škodě v Česku, stability cen energií a toho, zda si naše děti budou moci dovolit elektrická auta – nebo budou jezdit na kolech, neboť baterie budou luxus. Čas jednat je teď, dokud se z nás nestanou jen diváci v cizí šachové partii.

Martin Kovač
Slovensko