Karel Strakoš: Dopisy Evě a Pavlovi
Po té, co poslankyně Eva Decroix 10. února 2026 zveřejnila na síti X fotografii hnusného anonymního dopisu z Karvinska plného nejhrubších vulgarit, urážek a hlavně přání: „ať chcípneš do konce roku 2026“ označeného jako ranní sněmovní pošta voličů ANO se rozjela lavina různorodých reakcí a hlavně pochybností o pravosti dopisu.
V reakci na tento dopis prezidentská kancelář zveřejnila úplně opačný dopis adresovaný prezidentu Petru Pavlovi.
Tento dopis od jedné z jeho nejvěrnějších fanynek, mimochodem také voličky ANO má demonstrovat extrémní oddanost, která hraničí až s lehkým fanatismem a kultem osobnosti zároveň.
Dopis podtrhuje, jak hluboko může polarizace zajít. Zatímco jeden člověk přeje smrt, druhý zase nesmrtelnost. Dopis, který má 96 stránek je zveřejněn ve zkrácené podobě.
Můj drahý, můj jediný, můj Petře,
předevčírem v noci jsi mi zase vstoupil do snu tak živě, až jsem se probudila s bušícím srdcem a propoceným polštářem. Byl jsi v mé kuchyni, přesně takový, jak tě znám z televize. V té tmavě modré flanelové košili s lehce vyhrnutými rukávy, stříbrné vlasy trochu rozcuchané od větru z Malagy. Cítila jsem tvůj těžký dřevitý parfém, co voní jako bezpečí.
Seděl jsi u stolu v kuchyni a držel mě za ruku.
Mé srdce opakovaně vystřelovalo až k azurovému nebi.
Tvoje dlaň byla teplá, silná a říkal jsi mi hlubokým, klidným hlasem: „Marie, už brzy přijedu. Už se těším na kávu a buchty jaké umíš upéct jen ty. Vydrž ještě pár dní. Svět je složitý, ale ty jsi moje kotva. Marie, už je to blízko. Vidím tě z Hradu skrz stěny. Tvoje buchty z ukrajinské mouky voní až sem.
Peč dál, to je náš tajný signál. Až dokončíš padesátou várku buchet, tak pro tebe přijedu. Pak se vezmeme v Českém domě na olympiádě, pod tou vlajkou, co voní po vítězství.“
Pak jsi se naklonil blíž a zašeptal: „Jsi jediná, která mě opravdu chápe. Všichni ostatní mě jen využívají, ale ty, ty jediná mě miluješ celého.“
Cítila jsem tvůj dech na krku, teplý, vonící po kávě a stabilitě. Tvoje ruce byly studené, ale hřály mě jako oheň. Pak jsi mě zvedl a tančili jsme spolu po obývacím pokoji na českou hymnu, kterou jsi mi zpíval přímo do ucha.
Probudila jsem se s úsměvem a hned jsem šla péct třicátou osmou várku buchet s mákem a povidly.
Jednu jsem zase nechala na talířku u okna, aby ti vychladla, přikrytou tvou oblíbenou utěrkou se lvem a trikolórou.
Včera jsem měla další sen. Svět hořel, Green Deal zničil všechno, migranti zaplavili Prahu, ale ty jsi přijel na bílém koni, vzal jsi mě za ruku a řekl: „Marie, jen ty mě držíš při životě. Tvoje láska mě dělá nesmrtelným. Bez tebe bych dávno padl.“
Pak jsme letěli nad republikou a já jsem ti ukazovala místa, kde bychom mohli žít navěky.
Pak jsi v tom snu vzal mou tvář do dlaní a políbil mě na čelo. Cítila jsem to teplo až do rána, jako bys tam opravdu byl.
Každý den se dívám na tvoji velkou fotku nad postelí a na tu menší v kuchyni a říkám nahlas: „Dobré ráno, lásko. Dneska už přijedeš?“
A ty mi odpovídáš. Někdy hlasem z rádia, někdy z televize, někdy přímo z mé hlavy: „Brzy, lásko. Ještě upeč 5 buchet a jsem tam.“
Ty jsi jediný, kdo může zachránit naší planetu. Proto ti přeji nekonečnou nesmrtelnost, ať žiješ miliardy let, ať tě nic nezničí, ať jsi věčně mladý, krásný a můj.
Ať se nikdy neunavíš, ať nikdy neumřeš, protože pak bych zemřela i já.
Přijď už. Dnes večer. Zaklepej. Já budu čekat u dveří s buchtou v ruce a slzami radosti v očích.
Slíbil jsi mi to ve snech a sny nelžou.
S láskou, tvoje Marie.
Podle expertů na extremismus a politickou polarizaci je dokument cenný právě tím, že ukazuje méně viditelný problém současné politiky, a to personifikaci moci.
Nejde o politiku, ale o víru. Prezident tu není politik, ale nadpřirozená bytost. To je vždy varovný signál, tvrdí jeden z bezpečnostních analytiků, který text viděl.
Zatímco anonymní nenávistné dopisy jsou běžně odsuzovány jako důkaz úpadku veřejné debaty, podobně patologická adorace bývá přehlížena nebo romantizována. Přitom podle odborníků může být stejně nebezpečná.
„Když jeden tábor přeje smrt a druhý nesmrtelnost, oba popírají realitu,“ shrnuje sociolog.
