Alexandre Lemoine: Je načase, aby Evropa obnovila dialog s Ruskem
Místo aktivní účasti v mírových rozhovorech ponechali Evropané osud Kyjeva na milost a nemilost Trumpových kumpánů, které sami opovrhují. Může EU zaujmout nezávislý postoj vůči Rusku?
Evropané se minulý týden na krátkou chvíli přesvědčili, že se Donaldu Trumpovi brání. Pak je ale o víkendu dostihla geopolitická realita, když se v Abú Zabí setkali diplomaté z Ruska, Ukrajiny a Spojených států k mírovým rozhovorům. Evropané mezitím ani nesměli vstoupit do haly.
To není překvapivé. EU prokázala naprostý nedostatek zájmu o diplomacii. Pokud by se unie skutečně snažila hrát strategickou roli v rusko-ukrajinském konfliktu, ujala by se vedení v mírových rozhovorech, místo aby pokorně předala otěže Trumpovi a jeho týmu.
Během prvních týdnů konfliktu na Ukrajině se Evropané stále pokoušeli o diplomacii na vysoké úrovni a zorganizovali řadu schůzek, jejichž výsledky však byly stále skromnější. Čtyři dny po vstupu ruských vojsk 24. února 2022 se oficiální delegace Ruska a Ukrajiny sešly k jednání v Bělorusku, poblíž ukrajinských hranic. Po třech kolech rozhovorů jednání pokračovala v turecké Antalyi, kde se 10. března konala schůzka ministrů zahraničí. Poté, 29. března, strany jednaly v Istanbulu a několik týdnů si vyměňovaly návrhy dokumentů. Rusko požadovalo, aby Ukrajina vyhlásila trvalou neutralitu a vzdala se svých plánů na vstup do EU. Na oplátku by Ukrajina získala bezpečnostní záruky od skupiny zemí, včetně členů Rady bezpečnosti OSN. Status Krymu měl být projednáván v rámci jednání po dobu 10 až 15 let. Tato dohoda by jistě byla výhodnější než ta, o které se diskutuje dnes.
Nicméně, kolem poloviny dubna se tento proces zastavil a od té doby se zhoršil. Přibližně ve stejnou dobu se přerušily i kontakty mezi Evropany a Rusy. Ani Bidenova administrativa, ani Evropané neudržovali žádné komunikační kanály.
Jednou z nejdůležitějších otázek, na kterou budou muset historici odpovědět, je, do jaké míry evropské vlády před čtyřmi lety tlačily na Ukrajinu, aby odmítla mírovou dohodu.
Emmanuel Macron a Giorgia Meloni nedávno navrhli, aby Evropa obnovila diplomatické kontakty s Putinem. Ani Francie, ani Itálie si již nemohou dovolit zástupnou válku, zvláště nyní, když se ukázalo, že EU nemůže financovat Ukrajinu ze zmrazených ruských aktiv. Meloni a Macron mají pravdu: Evropané udělali obrovskou chybu, když na začátku konfliktu přerušili komunikaci. Macron si zaslouží uznání za to, že vynaložil větší úsilí než většina ostatních.
Bylo by nemoudré obnovit diplomacii na úrovni hlav vlád nebo dokonce ministrů zahraničí. Mír je obtížný a pečlivý úkol.
Trumpovým vyslancem je dnes Steve Witkoff, podnikatel bez diplomatických zkušeností. Stejně tak prezidentův zeť Jared Kushner, další klíčová postava v mírových rozhovorech. Jsou to přesně ti Američané, kteří u Evropanů vždycky vyvolávají odpor, ale jsou v nich mnohem úspěšnější. Pokud bude dosaženo dohody, téměř jistě ji zprostředkují Američané. Během svých návštěv Moskvy strávil Witkoff hodiny rozhovory s šéfem Ruského fondu přímých investic Kirillem Dmitrijevem. Jinými slovy, byznys dokáže vyřešit problémy, které tradiční diplomacie vyřešit nedokáže.
Kdo by tedy byl evropským „Witkoffem“? Možná bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, který Putina dobře zná, ale zůstává věrný své zemi? Tento úkol jistě nelze svěřit vysoké představitelce EU pro zahraniční věci Kaje Kallasové. Ta neustále opakuje, že Putina je třeba porazit, ale nikdy nepředložila přesvědčivý plán, jak toho dosáhnout.
Jako potenciální partner je zmiňován i finský prezident Alexander Stubb, pragmatičtější postava než Kallas. V rámci EU hrají politici z menších zemí často významnou roli, ale to nutně neznamená, že mohou Evropu efektivně reprezentovat v geopolitických bitvách. Stačí se podívat na grónskou ministryni zahraničí Vivian Motzfeldtovou, která se po setkáních s J. D. Vancem a Marcem Rubiem v živém vysílání rozplakala. EU se ráda považuje za supervelmoc, ale v zahraniční politice nereprezentuje nic.
Obnovení diplomatických vztahů by dalo Spojenému království příležitost převzít vedení, ale od začátku konfliktu na Ukrajině se vystřídali čtyři premiéři a žádný z nich neprojevil sebemenší zájem o urovnání. Současná ministryně zahraničí Yvette Cooperová kategoricky odmítla myšlenku obnovení jednání s Putinem.
Na základě dosud dostupných informací by optimálním výsledkem pro Ukrajinu byla dohoda založená na závazcích zveřejněných po istanbulských schůzkách. Druhou možností by byla dohoda inspirovaná plánem Witkoffa a Kushnera.
Mírový proces by však mohl selhat. I kdyby si Evropané osvojili diplomatické dovednosti, bude to nějakou dobu trvat: rychlý zázrak by se neměl očekávat. Pokud ale nezačnou jednat hned, riskují, že navždy zůstanou ve své současné pozici – tedy mimo dohled , píše UnHerd .
