Jane Kaufman: Co se doopravdy stalo ve Venezuele a proč?

Pokračování I. části:  Co se doopravdy stalo ve Venezuele a proč?

Ten hlavní důvod[1], proč k napadení Venezuely vůbec došlo je, že Maduro a před ním Hugo Chavez nedovolili Spojeným státům venezuelské přírodní bohatství vykrást. Chavez vypudil ze země americké firmy, které tam pilně všechny okrádaly a olejářský průmysl znárodnil. Tím se samozřejmě nesmírně provinil proti loupeživým americkým záměrům a nepomohlo mu ani to, že vypuzeným firmám zaplatil za jejich majetky tržní cenu.

Americká historická nadvláda v olejářském sektoru závisela plně na strategických partnerstvích, technologických výhodách a na systému petrodolaru, který vznikl někdy v 1970. letech. Jenže postupem času se situace změnila. Obdobné způsoby platby, které nepoužívají dolar, různorodé dodavatelské řetězce a konkurenční zdroje způsobily, že petrodolar už dále nevládne. Je to jednoduché, státy se zbavují amerických dluhopisů a Amerika chudne.

Proto je kontrola nad obchodem s kritickými surovinami tak důležitá pro udržení jejich geopolitického vlivu. Potřebují nutně mít možnost ovlivňovat mezinárodní trh a jeho ceny, potřebují mít dozor nad ekonomickými následky a uplatňovat v tomto směru svoje vlastní strategické záměry, všechny ve prospěch sebe samých.

Ve Venezuele mají v úmyslu znovu vybudovat chátrající dobývání ropy a zmodernizovat celou produkci za účelem vyššího výkonu. Tvrdí se, že ubohý stav je zaviněn nedostatkem odborníků, kteří odešli ze země zároveň s cizími firmami, ale přitom všichni zapomínají na nelidské sankce, které Amerika na tuto zemi uvalila, se záměrem zničit je. Takže napřed je chtěli zničit a teď je chtějí vybudovat – zajímavé!

Dnešní produkce je asi 800 000 barelů ropy denně, zatím co produkce ke konci 1990. let byla 3,2 milion barelů denně. Ten pokles je způsoben jednak stárnoucí infrastrukturou, nedostatkem nových technologických zlepšení a nedostatkem financí. Pochopitelně, sankce Venezuelu zruinovaly natolik, že přes své obrovské bohatství upadla do bídy. Je to víc než zjevné, když jim Američané zakázali ropu a plyn vyvážet, kde asi měli brát peníze?

Američané zjevně věří, že s krádeží venezuelské produkce ropy by mohli podpořit petrodolar vůči blížícímu se nebezpečí BRICS plateb, vedených ve měně nakupujícího státu. A jelikož ten hlavní odběratel je Čína, tak se jedná vesměs o jejich jüan. I když dnes více než 60% všech těchto transakcí je stále ještě placeno dolarem, je to podstatný pokles ze 75% v r. 2015.

Jenže sankce, uvalené na Čínu, plus krádeže jejich ropu transportujících lodí americkými kowboji jim nákup těchto surovin nesmírně ztěžuje. Je možné, že Trump jim chce dále prodávat venezuelskou ropu, ale za dolary, což by pak bylo bez sankcí. Něco takového by samozřejmě oslabilo BRICS finanční systém a to je, s čím Amerika možná čítá.

Další problém jsou vztahy mezi Čínou a Taiwanem. Kdyby se opravdu Čině podařilo si Taiwan přivlastnit, pak by tím získala doslova monopol na výrobou polovodičů. To by ohrozilo situaci v Americe, která spěchala jak mohla, aby se s Čínou znepřátelila. Jak víme, celkem bezdůvodně na ně uvalovali sankce a čítali jim obrovské dovozní clo.

Jsou samozřejmě způsoby, jak takovou politickou roztržku urovnat, ale dnešní politikové nejsou diplomati, aby je dovedli využít. Jsou to ve většině případů hrubí barbaři, kteří nejraději jednají násilím – tak, jako Trump.

Získáním Venezuely by si ovšem Spojené státy zaručily čínskou spolupráci, protože Čína, s odběrem převyšujícím 11 milionů barelů ropy denně, což je hlavně z Venezuely, má této suroviny nutnou potřebu. Ropa z Venezuely je tak zvaná těžká ropa, hustá a špatně tekoucí. Je využívána na výrobu asfaltu, střešních krytin a mazadel. Oproti tomu lehká ropa je na benzin a diesel. Ovšem i z těžké ropy je možno tyto suroviny vyrábět, když se přidají další, pokročilé procesy, jako je koksování, hydrorafinace, vstřikování páry.

Je zde ale háček. Dodáváním ropy splácí Venezuela Číně obrovskou, mnoha-miliardovou půjčku, kterou jim tito poskytli na vylepšení ropné těžby. Takže Čína je jejich zákazník číslo jedna. Co se stane, když tento dluh Venezuela nebude schopna splácet?!

Také Rusové zkoušejí uplatnit své požadavky[2]. Když americký president Trump prohlásil, že znovu vybuduje zničený ropný průmysl, ruská státní firma Roszarubežněft se vyjádřila, že veškerá aktiva, která ve Venezuele vybudovali patří právoplatně jim, protože je koupili od státu na podkladě platných obchodních podmínek a v plném souladu se zákony bolivarské republiky Venezuely.

Firma Roszarubežněft koupila státem vlastněnou firmu Rosneft a všechna její aktiva spojená s Venezuelou v r. 2020 poté, co US uvalily na tuto část Rosneftu sankce. Roszarubežněft je rovněž majetkem ruského Ministerstva ekonomie. Plánují ve Venezuele postupně vylepšit produkci jejich majetku, v souladu s požadavky jejich mezinárodních partnerů.

Španělský novinář[3] Lorenzo Ramirez je toho názoru, že US se zkouší Madurovi mstít za to, že přijímal platby za ropu v jüanech a v jiných měnách. Američané trvají na tom, aby byl všechen mezinárodní obchod veden v dolarech, jinak by totiž ztratili mezinárodní prestiž. Byli i jiní, kteří se zkoušeli dolaru zbavit a všichni dopadli špatně, viz na příklad Libye.

Argentinský dopisovatel Cristian Lamesa má za to, že tam, kde předešlá, Bidenova administrace zkoušela světové záležitosti řešit přímým útokem na Rusko, Trump zkouší to stejné, ale oklikou, pomocí obchodních překážek, zákazů, příkazů a sankcí. Poté, co Čína zakázala vývoz vzácných surovin do Ameriky, Trump zajal venezuelského presidenta Maduro, aby jim zastavil přísun ropy.

Nejen sankce

Současní američtí olejáři nejsou získáním Venezuely nadšeni. Při nedávném jednání jim president Trump nabídl spolupráci na vylepšení situace, zmodernizování tamního olejářského průmyslu a podíl na ziscích z výnosu, ale žádný z nich neprojevil o tento projekt zájem. Trump jim sliboval nekonečnou podporu, odstranění sankcí vůči Venezuele, ale ani to jim nestačilo. Jejich důvěra byla ta tam a byli si dobře vědomi, že vládě věřit nemohou.

A vůbec, jak může Trump něco takového slibovat, když bude ve Washingtonu pouze další tři roky? Co potom? Co když další administrace všechna jeho rozhodnutí převrátí stejným způsobem, jako on sám převrátil skoro všechna Bidenova rozhodnutí?

Trump ještě ke všemu zjevně neumí přemýšlet ekonomicky[4]. Kdyby tito lidé, vedoucí obrovských olejářských koncernů, na jeho návrh přistoupili, to by znamenalo investici ve výši asi $100 miliard a návratnost až asi za 15 let. To je příliš mnoho peněz a příliš dlouhá doba pro ty, kteří čekají návrat nejdéle za pět let.

Také se zdráhají zúčastnit se zjevné krádeže cizího majetku, které se Amerika dopustila. Něco takového může vyústit v tak vážné právní spory, že s tím nic nechtějí mít. Co když, na příklad, další vedení Spojených států vyhlásí něco takového za nezákonné a začne trestat všechny zúčastněné? To by znamenalo velké finanční ztráty a těžké soudní boje. Nejspíš by všichni ti velcí olejáři rádi jednali s právoplatným venezuelským vedením, ale bez ohrožování Washingtonem a bez hrozící násilné změny režimu.

Stalo se ovšem něco[5], co nikdo nečekal. Jeden z hlavních úředníků firmy Halliburton, která také operovala ve Venezuele prohlásil na videu, které udeřilo internet jako blesk, že jeho firma neopustila zemi z vlastního výběru, kvůli problémům s výrobou. Byli donuceni odejít sankcemi, která Trumpova administrace na Venezuelu v r. 2019 uvalila.

Takové prohlášení, od jedné z hlavních vedoucích olejářských firem je v přímém protikladu s tím, co tvrdí Trump. Ukazuje to, že právě jeho jednání to bylo, které vyhostilo americké podnikatele z Venezuely. Co tam mohli podnikat, když americké Ministerstvo financí vydalo nařízení, které kriminalizovalo jakýkoliv finanční nebo komerční obchod se státem vlastněnými olejářskými firmami této země. Nejen to, zmíněné nařízení současně zmrazilo všechny majetky firem, s Venezuelou obchodujících.

Firma Halliburton fungovala ve Venezuele déle než 60 let. Zabývali se údržbou olejových pramenů, jejich budováním a obsluhou. To je základní péče, která je v tomto podnikání nutná. Když ta chybí, tak pak jde celý průmysl dolů, až na nulu. Takže americké sankce zničily dolování ropy ve Venezuele, vypudily všechny cizí podnikatele a uvrhly tuto zemi do hluboké chudoby.

„Museli jsme odejít,“ říká nejmenovaný představitel firmy Halliburton, „neměli jsme jinou možnost. Zůstat a pokračovat v práci by znamenalo stát proti americkému zákonu. Ministerstvo financí to vyjádřilo naprosto zřetelně: spolupracujte s venezuelskými olejáři a jste vyhozeni z finančního systému Spojených států.“

Do r. 2020 byly skoro všechny velké americké olejářské firmy z Venezuely pryč. To zahrnovalo giganty jako je Schlumberger a Baker Hughes, kteří odešli, i když měli velmi výhodné smlouvy a funkční infrastrukturu přímo v místě.

Něco takového zřetelně ukazuje na to, že sankce jsou dvojsečná zbraň a že větší újmu utrpí právě ten, kdo sankce vydal. Sankce nejsou nástrojem moci, jak se někteří domnívají, ale spíše jsou to urychlovače odcizení dříve přátelských národů a jejich přimknutí se k opoziční straně, včetně odloučení od finančního systému země, která sankce vydala.

Washington nám předkládá sankce jako ‘mírové zbraně‘, anebo ‘nástroje na propagování demokracie‘ což je slabomyslný nesmysl a obrovské pokrytectví. Sankce jsou hrubým porušením mezinárodních zákonů, protože nejen že ignorují samostatnost státních celků, ale ještě uvalují kolektivní trest na celou populaci země. To způsobí zastavení jak dovozu, tak vývozu, čímž dojde k nedostatku produktů, které pak v zemi chybí, jako na příklad stavební materiály, elektronické výrobky, nemluvě o nedostatku potřebností, jako jsou léky a někdy i nezbytná humanitární pomoc.

Také Venezuela se po r. 2019 přimkla k Rusku a Rosneft jim pomáhal s údržbou olejových pramenů. Stejně tak se spojili s Čínou a s Iránem a jejich odborníci postupně napravovali škody, vzniklé vlivem amerického trestního systému. Tím pádem se odtrhli od Západu.

Je ještě něco jiného?

Ekonom Martin Armstrong dodává[6] další důležitou informaci do celé záhady. Tak, jak před útokem na Venezuelu udělaly americké lodě blokádu na moři a bombardovaly bezbranné rybáře, ruský zákonodárce Alexej Žuravljov řekl novinářům, že Rusové pravděpodobně dodají Venezuele rakety Orešnik a Kalibr. Orešnik má dostřel skoro 5,5 tisíce km a mohl by ohrožovat většinu Spojených států i s Puerto Ricem. Kalibr doletí 1,5 tisíce až 2,5 tisíce km a zvládl by snadno dozor nad jižní částí severní Ameriky plus nad Karibikem a samozřejmě nad celou Jižní Amerikou, včetně Mexika.

Přátelské vztahy mezi Venezuelou, Ruskem a Čínou představují snad nejdůležitější geopolitické spojení dnešní doby. Začalo skromně, ještě za presidenta Chaveze a dokázalo Venezuele pomoci překlenout se přes ničivé snahy Severní Ameriky. Venezuela našla v Číně ochotného pomocníka pro svoji snahu zbavit se oblastní nadvlády Spojených států. Čína jim začala poskytovat obrovské finanční půjčky, které byly spláceny dodávkami ropy. Bohužel, Maduro se ukázal špatný hospodář a prakticky olejářský průmysl v zemi ničil. Čína proto hledala další zdroje v Jižní Americe a jejich nadšení pro Venezuelu ochablo.

V dnešní době dluží Venezuela Číně více než $20 miliard, což jsou půjčky, uzavřené před r. 2017. Čínské peníze financovaly hlavně infrastrukturu, zatím co Rusové dodávali zbraně. Od r. 2005 nakoupila Venezuela za více než $4 miliardy ruských zbraní. Byla to letadla, helikoptéry, obrněná vozidla, protiletadlové systémy.

Ruská státní olejářská firma Rosneft poskytla Venezuele rovněž obrovské půjčky a získala tak podíly ve Venezuelských projektech, zároveň s Čínou, ovšem v menším měřítku. Rusko rovněž pomohlo Venezuele do jisté míry obejít americké sankce s pomocí složitých zasilatelských transakcí a pomáhalo jim svými technologickými znalostmi odvrátit naprostý úpadek olejářského průmyslu.

Soud proti Madurovi

Soudní řízení v New Yorku již začalo. Napřed venezuelského presidenta potupně vozili po městě v otevřené dodávce a vystavovali ho na odiv všem kolemjdoucím. Ale jak se začaly kolem vozidla shromažďovat davy, zavřeli dveře a ujeli.

Při soudním řízení došlo k nemalému překvapení, když se soudcům podařilo dokázat, že ‘Cartel de los Soles‘, z jehož vedení byl Maduro obviňován, prakticky neexistuje. Obvinění, které se na tom zakládalo je tím pádem neplatné. Ovšem s podlými lidmi je vždycky možné, že si najdou jiný důvod, proč ho uvěznit na několik životů. Krátké video na stránce[7].

Bylo to obrovské provinění

Jak říká[8] Jeffrey Sachs, politický ekonom a autor, napadení Venezuely a zajetí jejich presidenta byl drzý, protizákonný a extrémně nebezpečný krok. Trumpovo chování podle něho překračuje všechny možnosti, které mu americká Ústava dává, nemluvě o mezinárodních zákonech, které něco takového přímo zakazují.

„Náš president je kriminálník,“ říká Sachs a zdůrazňuje všechny války, které Spojené státy v současné době vedou. Podle něho, napadení Venezuely a únos presidenta zvyšuje riziko stále širšího konfliktu, který může skončit jako jaderná válka. Jestliže Americe něco takového projde, to může vést pouze k jejich zvyšujícímu se násilnictví po celém světě.

Nejen kriminálník, ale i pirát

Americká námořní blokáda Venezuely zabavila již několik lodí, které vezly miliardový náklad ropy z Venezuely. Pokaždé si náklad nechali a loď také. Jelikož podle mezinárodního zákona nejsou oprávněni vytvořit blokádu kolem svobodného státu, pak jednají nezákonně a stávají se z nich piráti.

„Možná tu ropu prodáme, možná si je necháme,“ říká Trump. „A lodě si též ponecháme.“

Obzvláště se zaměřili[9] na ruské lodě. Ruskou tankovací loď ‘Mariner‘ pronásledovali spolu s jednotkami NATO, 4000 km od amerického pobřeží. Tam samozřejmě nemají žádná práva, ale přesto ji zajali na podkladě jakýchsi pochybných sankcí z r. 2024. Podle námořního zákona, každá loď je považována za samosprávné území země, které náleží a jakékoliv narušení tohoto prostoru je považován za přímý útok. Jak to, že i tento čin nebyl považován za přímý útok proti Rusku?

CNN zprávy ihned hlásaly, že námořníci z Marineru záměrně změnili jméno lodi a namalovali na ni ruský prapor, protože doufali, že je Rusové ochrání, jenže to byla pouhá spekulace. Loď Mariner opravdu patří Ruské federaci, kde je také registrována.

Rusové na krádež jejich lodi zareagovali tím, že žádali slušné chování vůči námořníkům, kteří údajně jsou všichni Ukrajinci a jejich rychlé a bezproblémové poslání zpět do Ruska.

Americké námořnictvo má prý v úmyslu zabrat ještě čtyři další ruské lodě a chtějí k tomu přidat veškeré ostatní, které by vezly venezuelskou ropu, bez ohledu na to, pod jakým praporem plují a kterému národu náleží.

Něco takového představuje vážné ohrožení obchodní námořní dopravy. Není divu, že to vyvolalo notnou paniku obzvlášť v evropských přímořských státech, které už tak mají obtížnou cestu přes moře kvůli námořním pirátům a jiným překážkám.

Rusové napřed uvažovali, že budou oplátkou zabavovat americké lodi a to i přesto, že bylo vydáno varování, že něco takového by mohlo vyústit v těžké diplomatické nebo vojenské třenice. K tomu se přidává ohrožení ve formě zdržení dodávek, zasílaných lodní dopravou, což může destabilizovat ceny dováženého zboží a ohrožení mezinárodního trhu. Západ se sice vymlouvá, že se soustředí pouze na lodi, na které jsou vydány sankce, ale podle jejich sklonu ke lžím tomu nemůžeme věřit.

I přes vážné varování[10] Moskva se nenechala odradit a prohlásila jednání Spojených států za nezákonné a vyslala vojenské loďstvo na ochranu lodí, které Američané mají v úmyslu ukrást. Rusové zároveň Západ varovali, že v případě, že by některé další jejich lodi byly zcizeny, že budou dělat to stejné a zabírat lodi Spojených států.

Takové jednání je velice neobvyklé a vznikají obavy z vojenských střetů a následných právních potyček. Ovšem veřejný odpor proti sankcím, které jeden národ vydá proti druhému, je naprosto nutný, protože žádný stát nemá mít na něco takového právo. Jestliže dva státy spolu v některých záležitostech nesouhlasí, mohou spolu přestat obchodovat, mohou vypovědět své ambasadory, mohou informovat občany a žádat je o přerušení styků s patřičným státem. Ale uvrhnout sankce na toho druhého a prakticky na všechny, se kterými je ‘provinilý stát‘ v obchodním styku, to nemá být dovoleno. Není to slušné, ani morální.

Žádný stát nemá právo být soudcem toho druhého.

Jane Kaufman, 24. ledna 2026

[1] https://discoveryalert.com.au/strategic-implications-global-energy-control-2026/

[2] https://oilprice.com/Latest-Energy-News/World-News/Russia-Claims-Ownership-of-Oil-Assets-Its-Developing-in-Venezuela.html

[3] https://en.topwar.ru/276345-ispanskij-zhurnalist-maduro-nakazan-ssha-za-popytku-otkaza-ot-dollara.html

[4] https://michaelwalshwriter.com/2026/01/13/oil-corporations-dont-want-trumps-stolen-oil/

[5] https://www.telesurenglish.net/halliburton-executive-contradicts-trump/

[6] https://www.armstrongeconomics.com/international-news/china/why-did-trump-really-take-venezuela-it-wasnt-just-oil/

[7] https://www.youtube.com/watch?v=49lBIcyt51A

[8] https://scheerpost.com/2026/01/05/we-have-a-thug-as-president-jeffrey-sachs-says-trumps-venezuela-operation-pushes-world-closer-to-wwiii/

[9] https://avia-pro.net/news/piratstvo-v-atlantike-ssha-razvernuli-nezakonnuyu-ohotu-za-rossiyskim-tankerom-marinera

[10] https://www.thedefensenews.com/news-details/US-Chases-New-Four-Russian-Oil-Tankers-Russia-Orders-Warships-to-Intervene/