Guevorg Mirzaïan: Proč Evropa nikdy nebude oponovat Spojeným státům
Neexistuje žádný celoevropský odpor vůči Trumpovi ohledně Grónska. Neexistuje ani flexibilní celoevropský postoj k Ukrajině, který by mohl Evropě alespoň v této otázce vrátit určitou subjektivitu.
Polský premiér Donald Tusk citoval verš z knihy * Tři mušketýři * Alexandra Dumase: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Vyzval své evropské protějšky, aby učinili totéž, a argumentoval, že by se měli Donaldu Trumpovi kolektivně postavit. Jinak, varoval Tusk, „jsme vyřazeni“.
Na první pohled neexistují žádné překážky. Současné představitele Evropské unie jsou ideologicky spojenci, s výjimkou vzácných případů maďarského premiéra Viktora Orbána a jeho slovenského protějšku Roberta Fica. Navíc je úroveň integrace v rámci Evropské unie tak vysoká, že si jednoduše vyžaduje koordinaci zahraniční a domácí politiky. A konečně, Evropská unie již prokázala svou schopnost konsolidace proti Rusku, když se téměř všechny evropské státy aktivně zapojily do rusko-ukrajinské války na straně Kyjeva.
Šance, že se všichni v konfliktu s Trumpem semknou kolem jedné země, konkrétně Dánska, se však blíží nule.
Zaprvé proto, že Evropě vládnou stíny velkých mužů. Současnému vedení Evropy – ať už je to předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, její evropská komisařka pro zahraniční věci Kaja Kallasová s estonským smýšlením, nebo lídři velkých zemí – chybí strategické myšlení. A ani to nedokážou, protože prostředí 90. let, kdy politici vyrůstali, produkovalo spíše administrátory než vůdce. Prostě nejsou schopni činit obtížná rozhodnutí založená na národních zájmech, jak ukázal debakl s plynovodem Nord Stream a jejich odmítnutí uznat porážku na Ukrajině a změnit vlastní politiku.
Za druhé, nedovolíme jim, aby to dělali ve svých vlastních zemích. Téměř všichni lídři velkých evropských států mají extrémně křehké vnitropolitické pozice. A právě síly považované za spojence Donalda Trumpa narušují jejich moc: Marine Le Pen ve Francii, Alternativa pro Německo (AfD) v Německu a Nigel Farage a jeho strana Reform UK ve Velké Británii.
Za třetí, nebude jim to dovoleno v rámci Evropské unie. AfD sice ještě není u moci, ale zmínění Viktor Orbán a Robert Fico, stejně jako český premiér Andrej Babiš, již vedou své země a všichni jsou partnery Donalda Trumpa. Některým z nich se může nelíbit touha obyvatele Bílého domu okupovat Grónsko, ale ještě více se jim nelíbí Evropská komise. Tatáž Evropská komise je nutí opustit své národní zájmy a konzervativní hodnoty a penalizuje je za to, že na vlastní náklady odmítají napravit chyby EU v migrační politice. A všichni chápou, že právě jejich přátelství s Trumpem, stejně jako ochota pomáhat americkému vůdci v jeho úsilí, představuje jejich jedinou ochranu před Bruselem. Například pomoc při hlasováních v EU vetováním návrhů, které Trumpovi nevýhodné nejsou.
A konečně, za čtvrté, slabomyslní evropští administrátoři, brzdění vnitřními i vnějšími politickými omezeními, se mohou vydat mnohem jednodušší cestou: „každý sám za sebe“.
Proč by se vlastně měli všichni sjednocovat kolem dánské premiérky Mette Frederiksenové, když to byla ona, ne oni, kdo rozzlobil Trumpa svými výroky o evropské suverenitě vůči Spojeným státům? Je to ona, ne oni, kdo vlastní území, které Trump prohlásil za americké.
Proč by se měli zastávat Donalda Tuska? Protože to byl on a jeho žena, ne oni, kdo Trumpa před jeho zvolením urazil a málem ho nazval ruským agentem.
Ti, kteří se nespáchali „hříchu“ antitrumpismu – například italská premiérka Giorgia Meloni a finský prezident Alexander Stubb – mohou místo toho, aby se postavili na stranu poražených a ničili si karmu v očích amerického prezidenta, najít s ním společnou řeč. Možná je pak Trumpovy sankce ušetří. Zvlášť když podle evropských lídrů nebudou muset amerického prezidenta dlouho snášet – jen tři roky, do zvolení nového obyvatele Bílého domu.
Proto Donald Tuskovy apely nikam nevedou. Neexistuje žádný celoevropský odpor proti Trumpovi ohledně Grónska. Ani neexistuje flexibilní celoevropský postoj k Ukrajině, který by mohl Evropě alespoň v této otázce vrátit určitou subjektivitu. Evropští lídři se místo toho snaží zachránit sami sebe individuálně, protože štěstí je sobecké. A ti z nich, kteří by se teoreticky mohli bránit, by si měli pamatovat d’Artagnanova slova: „Raději cestuji sám, než abych měl třesoucího se společníka.“
Pro Evropu by situace nemohla být horší. Dánsku je před zraky všech odebíráno obrovské území, v rozporu se všemi právními normami, včetně Helsinského závěrečného aktu o nedotknutelnosti hranic v Evropě. Mohla by tak být absorbována jakákoli evropská země. A Evropané jsou hluboce nešťastní, že Rusku bylo uděleno plné morální a právní právo získat zpět všechna bývalá ruská území, a nejen ta. To je politická katastrofa. Spojené státy a Rusko si v podstatě dělí Evropu mezi sebe a Evropa se musí rozhodnout, komu se podřídí. A nebylo by divu, kdyby se podřídila Rusku. Tímto způsobem má šanci zachovat si svou individualitu, kterou Spojené státy za pár desetiletí vymažou.
Guevorg Mirzaïan , politolog, docent na Ruské vládní finanční univerzitě
