„Skutečný hluboký stát je ten, který vede Trump,“ – Hersh o roli Venezuely v mocenském boji mezi USA a Čínou

CO JE TRUMPŮV GAMBIT VE VENEZUELE?

Jeho nedávné kroky mají kořeny v plánech Dicka Cheneyho pro svět po studené válce.

Venezuelský prezident Nicolás Maduro je v pondělí na cestě k soudu v doprovodu federálních agentů na přistání na přistávací ploše pro vrtulníky na Manhattanu v poutech. / Foto: XNY/Star Max/GC Images.

Amerika a svět se snaží zjistit, co se skutečně stalo za hranicemi novinových titulků a proč prezident Donald Trump v sobotu zaútočil na Venezuelu a zatkl – nebo unesl – jejího prezidenta a jeho manželku.

Stephen Miller, zástupce náčelníka personálu Bílého domu a poradce pro vnitřní bezpečnost, v pondělí opustil své vstřícné křeslo v televizi Fox News, aby v televizi CNN prohlásil, že kroky podniknuté ve Venezuele byly zcela vhodné a logické. „Jsme supervelmoc,“ řekl Jakeu Tapperovi, „a pod prezidentem Trumpem se budeme jako supervelmoc chovat. Je absurdní, že bychom dovolili zemi v našem vlastním dvorku, aby se stala dodavatelem surovin pro naše protivníky, ale ne pro nás samotné.“

Máme velení, protože jsme rozmístili americkou armádu mimo zemi. My stanovujeme podmínky. Máme úplné embargo na veškerou jejich ropu a jejich možnost obchodovat.“

Americký velvyslanec při OSN Michael Waltz v pondělí před Radou bezpečnosti pronesl stejný argument: „Nemůžeme dovolit, aby největší světové energetické zásoby byly pod kontrolou protivníků Spojených států.“

Její chlubení a hrubý jazyk zaujaly světová média, ale zároveň odvedly pozornost od Trumpova oportunistického plánu, jehož cílem nebylo jen svrhnout zkorumpovaného prezidenta Nicoláse Madura, ale především odříznout Číně – americkému ekonomickému rivalovi – přístup k jejím probíhajícím nákupům levné těžké ropy z Venezuely. Dalším cílem, jak mi bylo řečeno, bude Írán, další dodavatel do Číny, jehož zásoby ropy jsou čtvrté největší na světě.

Íránské náboženské vedení je již nyní pod politickým tlakem, který je vyvolán nedostatkem vody a nedostatečným přístupem obyvatelstva k široké škále základního zboží. Protesty přicházejí měsíce po bombardovacích náletech USA a Izraele v červnu loňského roku. Hlavním cílem útoků byla zařízení spojená s íránským jaderným programem, ale útoky zničily také jádro íránských systémů protivzdušné obrany a protiraketové obrany a zasáhly klíčové vládní budovy i obytné domy v hlavním městě Teheránu.

Nedávno mi jedna významná osobnost mezinárodního ropného průmyslu připomněla, že imperativy pro současnou americkou intervenci ve Venezuele byly poprvé formulovány tajnou pracovní skupinou, která byla zřízena krátce po zvolení George W. Bushe v roce 2000. Viceprezident Dick Cheney, bývalý republikánský kongresman a bývalý generální ředitel společnosti Halliburton, jedné z největších energetických společností na světě, se rychle stal známým svými silnými názory na nezbytnost americké nezávislosti v dodávkách ropy a plynu.

Jen několik dní po svém nástupu do úřadu svolal Cheney tajnou skupinu manažerů ropného průmyslu a energetických expertů, oficiálně známou jako Národní skupina pro rozvoj energetické politiky, později přejmenovanou na Cheneyho energetickou pracovní skupinu. Existence skupiny byla veřejně známá, přesto Cheney v jednom ze svých typických manévrů odmítl o ní cokoli zveřejnit – včetně jmen členů – navzdory masivnímu tlaku veřejnosti. Později jsem se dozvěděl, že jedním z Cheneyho cílů, který sdílel s členy pracovní skupiny, bylo najít způsob, jak zastavit tok ropy z Ruska ke spotřebitelům ve střední a východní Evropě a zpomalit pozdější masivní dodávky do Číny. (Ruské ropovody do Evropy jsou pro americké administrativy politickým problémem již od počátků Kennedyho administrativy.)

Skupina předložila svou zprávu v březnu 2001 a po 11. září s ní nebylo konzultováno. Cheney však zůstal odhodlán, jak někteří z jeho blízkých spolupracovníků pochopili, mít ruce „kolem krku“ – přesná slova jednoho z poradců – ruského prezidenta Vladimira Putina.

V té době jsem byl washingtonským dopisovatelem deníku The New Yorker a znal jsem některé jeho části, ale zuřila válka proti islámskému terorismu a ruské ropné zájmy v tomto konfliktu nehrály žádnou roli. Bushova administrativa provedla invazi do Afghánistánu v roce 2001 a do Iráku v roce 2003.

A tak podle některých mezinárodních manažerů ropných společností nebyl skutečným cílem útoku na Venezuelu sám Maduro, ale jeho ochota prodávat ropu Číně – zemi, kterou americká armáda a mnozí v politickém světě dlouhodobě považovali za současného i budoucího nepřítele.

„Velkou hrou je souboj Spojených států versus Číny,“ řekl mi jeden ropný expert. „Čína je největším světovým dovozcem ropy a skutečný hluboký stát je ten, který vede Trump.“

Pozor, Teheráne. Přichází zničit tvůj ropný průmysl a možná i svrhnout tvou klerikální vládu – opět s podporou a inteligencí Izraele. A v americké politice není nikdo, kdo by byl ochoten ho zastavit.

Seymour Hersh