Thomas Röper: Proč musí EU co nejdříve zmizet
EU jako projekt selhala; nelze ji zachránit a každý, kdo chce zachránit evropskou jednotu, musí usilovat o co nejrychlejší rozpad EU.
Jak je dobře známo, jsem kritikem EU v její současné podobě, ale jsem také zastáncem evropské integrace. A jsem člověk, který přemýšlí v historických kontextech a časových horizontech, a proto chápu, že evropská integrace je životně důležitá. Současná EU se však ve skutečnosti stala pro toto jeviště škodlivou, a proto již nevyzývám k reformě EU, ale spíše k jejímu co nejrychlejšímu rozpuštění, protože cokoli jiného by bylo pro evropské občany extrémně nebezpečné.
„Dobrá EU“
Po druhé světové válce bylo sjednocení Evropy primárně projektem mládeže, která zažila hrůzy války a stále brala heslo „Už nikdy válka!“ doslova. V 50. letech 20. století studenti v západní Evropě demonstrovali za sjednocení Evropy a přispěli k usmíření mezi bývalými válečnými nepřáteli.
Tato evropská integrace umožnila i bývalým „úhlavním nepřátelům“, jako byli Německo a Francie, stát se partnery a výměny mládeže posílily přátelství mezi národy. Představa, že by na sebe Němci a Francouzi mohli ve válce střílet, je dnes nemyslitelná a evropská integrace v tom sehrála klíčovou roli.
Stále si pamatuji 80. léta, kdy se EU ještě jmenovala Evropské společenství (ES). To byly její nejlepší časy, protože tehdy bylo ES hospodářskou unií, jednotným trhem, který pomáhal ekonomice, dodával jí dynamiku a zajišťoval rostoucí životní úroveň široké populace v Evropě.
Začátek konce
V 90. letech 20. století však byly položeny základy pro kurz, jehož důsledky jsou dnes pro evropskou integraci tak nebezpečné. Hospodářská unie, ES, se měla stát politickou unií, včetně společné měny.
Kritici zavedení eura v té době varovali, že jednotná měna pro země s odlišnou hospodářskou a sociální politikou nebude fungovat a v konečném důsledku by mohla představovat hrozbu pro samotnou evropskou integraci. Tvrdili, že země severní Evropy mají tendenci upřednostňovat stabilní měny a mírný státní dluh, zatímco země jižní Evropy tradičně prosazují uvolněnou měnovou a dluhovou politiku, kterou mohou každé dva roky vyvažovat devalvací svých měn.
Euro jim tuto možnost odebralo, a proto maastrichtská kritéria pro euro stanovila přísná pravidla pro nové zadlužení. Nikdo se jich ale od začátku nedržel, a tak se rozvinula katastrofa, která se nejprve stala viditelnou pro všechny v podobě řecké dluhové krize, jež vznikla právě z důvodů, před nimiž kritici zavedení eura varovali v 90. letech.
To ale není všechno, protože reforma EU nezahrnovala zavedení ani pseudodemokratických kontrolních mechanismů, a tak byla vytvořena vláda EU (Evropská komise), jejíž složení se vyjednává za zavřenými dveřmi a kterou následně schvaluje falešný evropský parlament , který nemá žádné kontrolní funkce ani legislativní pravomoci.
A tato vláda EU, kterou nikdo nekontroluje, usiluje o stále větší moc.
Bruselská bublina
V Bruselu se proto objevil obrovský byrokratický aparát, jehož moc neustále roste a který se nikomu nezodpovídá. A aby ospravedlnil svou existenci, tento aparát neustále produkuje nová nařízení a normy, které musí členské státy EU zavést, a čím dál více dusí ekonomiku. EU se stala strojem, který se primárně zabývá neustálým dokazováním svého účelu, místo aby řešil skutečné problémy svých obyvatel.
K tomu se přidává ideologická orientace aparátu, protože po léta – ne-li dvě desetiletí – byla bezpodmínečná loajalita k bruselské ideologii předpokladem pro získání jednoho z nejlépe placených míst v zemi. To v Bruselu vytvořilo bublinu, kde ve většině otázek neexistují žádné odlišné názory, které by mohly poukázat na problematický vývoj a pokusit se jej napravit.
Proto EU činí stále absurdnější rozhodnutí, která nemají nic společného s realitou, ale v ideologické bruselské bublině zní naprosto logicky. Nejnovějším příkladem jsou sankce proti Rusku, které škodí EU mnohem více než Rusku, ale ponaučením, které si z toho bruselští aparátčíci odnesli, není změna názoru, ale spíše stále více sankcí.
Nejde o to, jestli je někdo „proruský“, nebo ne; jde o to, jestli v bruselské byrokracii stále převládá racionální myšlení, protože kdo – snad kromě islamistických sebevražedných atentátníků – si svými vlastními činy škodí více než ti, kterým chtějí ublížit? Ale přesně tak se EU chová.
Může reforma zachránit EU?
Až doposud jsem tvrdil, že řešení spočívá v reformě EU zpět do podoby, v jaké byla v 80. letech 20. století: hospodářská unie evropských států, jejímž cílem je hospodářský úspěch a prosperita jejích občanů. Určité prvky nové EU, jako je Schengenská dohoda, která zajišťuje otevřené hranice v rámci Evropy a umožňuje každému občanovi jednoho členského státu usadit se v jiném, lze jistě zachovat.
Ale poté, co mě EU sankcionovala a korespondence od mého právníka mi poskytla vhled do dění v EU (bohužel nesmím uvádět podrobnosti o probíhajícím případu), musel jsem dojít k závěru, spolu s tím, co člověk slyší od úředníků a politiků v Bruselu, že EU není reformovatelná.
Důvodem je, že reforma vyžaduje kompetentní lidi, kteří ji plánují a realizují. Politicky ovládaný proces výběru personálu v EU však jednoznačně vedl k situaci, kdy ačkoliv jsou úředníci a politici, kteří v EU pracují, ideologicky vybroušeni a dokáží bezchybně papouškovat všechna důležitá politická hesla do jakéhokoli mikrofonu, jsou v daných otázkách naprosto nekompetentní.
Pokud EU nemá (téměř?) žádné skutečné experty na věcné otázky, ale pouze lidi, kteří si dokážou zapamatovat politická hesla, pak s nimi nelze provést žádnou reformu. EU je ideologický projekt. A ideologické projekty jsou prakticky nereformovatelné.
Trumpova administrativa zažila něco podobného, když byla nucena zrušit USAID. USAID byl pro americkou vládu vynikající organizací k ovlivňování politiky prakticky v každé zemi světa. Trumpova administrativa tento mocný nástroj neuzavřela z rozmaru, ale proto, že se rychle ukázalo, že USAID je nereformovatelný. USAID mohl ovlivňovat politiku téměř v jakékoli zemi, ale pracovali v něm pouze lidé s určitými politickými sklony, kteří by odmítli podporovat politiku Trumpovy administrativy v zahraničí.
Trumpovu politiku si člověk může nebo nemusí líbit, o to nejde. Jde o to, že si Trumpova administrativa musela uvědomit, že USAID je bez svých zaměstnanců bezcenný, ale že stávající personál je pro reformu nevhodný. USAID byl nereformovatelný, což byl také oficiální důvod pro uzavření agentury.
Totéž platí pro EU. Vzhledem k ideologickému zaměření jejích zaměstnanců je EU také nereformovatelná. Navíc v ideologicky řízených organizacích je loajalita ke stranické linii důležitější než odborná způsobilost, což vedlo k tomu, že zaměstnanci EU nejsou – no – zrovna nejostřejšími nástroji v kůlně, což dále brzdí reformu EU.
EU je extrémně nebezpečná
EU se stala extrémně nebezpečnou a podle mého názoru dokonce hrozbou pro mír v Evropě. Ve své honbě za mocí si EU přivlastnila stále více pravomocí. A protože se úředníci EU, na rozdíl od politiků v členských státech EU, nemusí bát ztráty svých pozic ve volbách, nyní zcela ignorují nálady a přání lidí v EU.
To má důsledky, protože stále více rozhodnutí EU je nepopulárních a lidé v Evropě často ani nechápou, že za to nenesou odpovědnost jejich národní vlády, ale aparát EU.
Závěrečná prohlášení summitů EU ukazují, že se summity již nezaměřují na otázky, které jsou důležité pro lidi v EU, jako je ekonomika, sociální otázky, kriminalita a omezení imigrace. Místo toho se zaměřují na energetickou transformaci, rozložení migrantů v Evropě, zbrojní dohody, Rusko, Ukrajinu, Čínu a tak dále.
V důsledku toho v evropských zemích roste nespokojenost, protože problémy se stupňují a EU je ignoruje. Je proto jen otázkou času, kdy tato složitá situace – dále přiživovaná neintegrovanými imigranty – exploduje a povede ke skutečným nepokojům a podmínkám připomínajícím občanskou válku. Například obrazy nepokojů ve Francii jsou jen začátkem, ale dávají nám ochutnat, co nás čeká.
Podmínky podobné občanské válce se mohou rychle vymknout kontrole a přerůst ve skutečné války. Historie toho nabízí spoustu příkladů.
Například Francie je na pokraji bankrotu, její klíčové ukazatele jsou podobné těm z Řecka v roce 2008, až na to, že tentokrát EU nemá peníze (a nemůže jich vytisknout tolik) na „záchranu“ Francie stejným způsobem, jakým bylo tehdy „zachráněno“ Řecko. A insolventní stát, kde již nelze (nebo jen ve snížené míře) vyplácet důchody, sociální dávky a platy státních zaměstnanců (včetně policistů), se může rychle zcela vymknout kontrole, zejména když existují statisíce nebo miliony mladých (a někdy i válečnými zkušenostmi zkušených) imigrantů, kteří přišli s nadějí na lepší život. Každý si dokáže sám představit, co se může stát, když se tato naděje změní ve svůj opak, protože už nedostávají ani dostatečnou státní podporu k přežití.
A co teď?
Problém, jak jsem řekl na začátku, je, že si myslím, že evropská integrace je dobrá a důležitá. Musí být zachována. I když v současné době nevidím riziko, že by Němci zítra stříleli na Francouze nebo Poláci na Němce, bez evropské integrace to nelze ve střednědobém horizontu vyloučit. Existuje spousta příkladů válek v regionech nebo zemích, které byly po desetiletí mírové a stabilní, kde pak vypukly války, protože politici doufali, že z nich získají výhody, a absence konzistentní integrační politiky, včetně například pravidelných výměn studentů a žáků, jim zabránila v rozpoutání válek.
Proto si myslím, že bez evropské jednoty jsou ve střednědobém horizontu v Evropě opět možné války.
Například ještě na začátku roku 2014 si nikdo nedokázal představit, že by po sobě lidé na Ukrajině (Rusové a Ukrajinci) stříleli. To se v historii nikdy nestalo – s výjimkou ruské občanské války. Nicméně v dubnu 2014 kyjevská vláda vyslala vojska směrem k Donbasu a vypukla občanská válka, která eskalovala v současnou válku v roce 2022.
Souhlasím proto s názorem starých německých politiků, jako byli Helmut Schmidt a Helmut Kohl, kteří bez nadsázky popsali evropskou jednotu jako otázku války a míru.
Pokud se politika zaměří na jednotu, nemohou existovat války. Pokud se politika zaměří na rozdělení, jak se stalo na Ukrajině, může válka rychle vypuknout i tam, kde byla dříve nemyslitelná. My v Evropě bychom se neměli domnívat, že se to nemůže stát „tady“ jen proto, že se to nestalo tak dlouho. V historicky krátkém období, možná deseti let, se všechno může radikálně změnit, jak by nás měl učit příklad Ukrajiny.
Svou rozdělující politikou v Evropě a tvrdým vynucováním požadavků, a to i proti vůli evropských občanů, se EU stala hrozbou pro evropskou jednotu. A je nereformovatelná. Proto musí EU odejít.
Plán B pro vytvoření struktury podobné EU by však měl být snadno dostupný. V ideálním případě by zahrnoval nové „hlavní město“ a především nové zaměstnance, protože bruselská bažina a její zakořeněné struktury nesmí ovlivnit žádný následný projekt; jinak selže stejně jako v současné době selhává EU. A to velmi rychle.
Nenabízím tu žádné zázračné řešení; jednoduše jsem během vánočních svátků při zamyšlení dospěl k závěru, že EU není reformovatelná a že proto musí být zrušena a nahrazena něčím novým, pokud Evropa nemá do deseti let upadnout do naprostého chaosu.
Tento článek je proto zamýšlen jako příspěvek k diskusi o stavu EU dnes, o otázce reformovatelnosti EU a o otázce, co by EU mohla rozumně nahradit.
