Občanská smrt vyhláškou: Jak EU ničí životy bez soudního rozhodnutí

Před několika dny Rada Evropské unie , výkonný orgán, uvalila sankce na plukovníka Jacquese Bauda a jedenáct dalších osob (fyzických i právnických osob). Sankce zahrnují zmrazení majetku, zákaz všem občanům a společnostem EU poskytovat jim finanční prostředky, umožňovat jim provozovat finanční aktivity nebo jim poskytovat ekonomické zdroje, a také zákaz cestování. V podstatě se jedná o prohlášení dané osoby za občansky mrtvého : již nemůže legálně přistupovat k žádné formě příjmu – ani stávajícímu, ani novému – a již se nemůže volně pohybovat.

Je třeba zdůraznit dvě věci.

Zaprvé, tento drakonický trest je uložen za něco, co je přesně a výhradně „zločinem proti názorům“ , jelikož neexistují žádná obvinění z jakéhokoli porušení zákona – ani trestního, ani občanskoprávního.

Za druhé, trest neukládá soudní orgán, ale výkonná moc, tj. bez nutnosti projít řízením ke zjištění jakékoli odpovědnosti .

Mimochodem – k radosti těch, kteří se těmito záležitostmi zabývají – je tato forma zásahu v přímém a otevřeném rozporu s články 11 a 12 Všeobecné deklarace lidských práv , které uvádějí:

Článek 11.1. „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, je považován za nevinného, ​​dokud jeho vina nebude prokázána zákonem ve veřejném soudním řízení, v němž měl všechny záruky nezbytné pro svou obhajobu.“

Článek 12. „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do svého soukromí, rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest nebo pověst. Každý má právo na ochranu zákona před takovým zasahováním nebo útoky.“

Každý, kdo si myslí, že tato ukázka diktátorské svévole je pouhé přešlapování, se hluboce mýlí.

Vláda Evropské unie je již poměrně dlouhou dobu říší naprosté svévole .

Vezměme si například otázku přivlastnění si zmrazených ruských aktiv. Tomuto do očí bijícímu porušení mezinárodního práva se (prozatím) podařilo zabránit jen díky šťastné náhodě: přítomnosti amerického prezidenta, který má s těmito finančními prostředky jiné plány, a přítomnosti premiéra s trochou zdravého rozumu v Belgii – zemi, která je finančně nejvíce zapojena. Mimochodem, za tento opatrný postoj byl premiér Bart De Wever – navzdory masivní podpoře veřejnosti – belgickým tiskem napaden obviněním z putinismu. Řetězové reakce takového masivního porušení ekonomického práva by mohly být zničující, tím spíše, že EU jako její poslední zbývající aktivum na mezinárodní scéně má nyní pouze status finanční supervelmoci se stabilní měnou.

Von der Leyenová je prezidentkou, která byla zvolena na druhé funkční období poté, co promrhala desítky miliard eur z evropských fondů v rámci soukromé, tajně vyjednané smlouvy se společností Pfizer, sjednané prostřednictvím textových zpráv. Její svévolné jednání proto schválila celá EU.

EU je institucí, která dovedla evropský průmysl k záhubě, dočasně následoval zelené lobby (které očividně nemají s ekologií nic společného), jen aby později zjistil to, co vzápětí řekly desítky expertů: že cíle rozsáhlé elektrifikace byly abstraktní a nerealistické (a také zbytečné pro oficiálně deklarované účely, pokud neexistují dohody se zbytkem industrializovaného světa).

EU je nadnárodní subjekt, který se chystá založit zpravodajskou agenturu pod přímou kontrolou předsedy Komise (v současnosti von der Leyen), jako by se jednalo o demokraticky zvoleného předsedu vlády.

EU vytvořila zákon o digitálních službách (Digital Services Act) , cenzurní mechanismus, který může zcela svévolně (tj. bez soudní cesty) sankcionovat jakoukoli platformu hostující obsah považovaný za „dezinformaci“ – tedy jakýkoli obsah, který není v souladu s evropskou exekutivou a má významný vliv.

EU systematicky tvrdí, že volby s výsledky, které jsou v rozporu s její agendou, jsou nelegitimní a musí se opakovat; že vítězové voleb s protievropskými programy musí být zatčeni; že euroskeptické strany musí být zakázány, i když získají většinu hlasů.

Zatímco v našich školách jsou hodiny občanské nauky unášeny podomními prodejci zázraků sjednocené Evropy; zatímco o akademických kariérách rozhoduje alokace evropských fondů, které jdou buď na zcela neškodné projekty, nebo na ty, které se podřizují eurokratické agendě; zatímco se řítíme o digitální peněženku – která umožní, aby sankce dnes uvalené na Jacquese Bauda byly komplexnější, rychlejší a rozsáhlejší – zatímco se toto všechno děje, evropská populace z velké části nadále dřímá.

Libertariánští liberálové chtějí více svobody pouze pro vlastníky kapitálu.

Progresivisté zpívají „Bella ciao“ a honí imaginární fašisty.

Nesouhlasné skupiny jsou příliš zaneprázdněny vzájemnou závistí nebo pomlouváním, než aby se staraly o cokoli jiného.

Suverénní pravice nadále rozprodává vlast po částech výměnou za pozice a příležitosti k focení.

Staří, omámení Evropané se nadále drží „evropského snu“, protože mohou překročit hranice a natankovat, aniž by se museli prokázat dokladem totožnosti.

Průmyslníci, stále více závislí na evropských dotacích, mlčí tváří v tvář EU, která poprvé v evropské historii udržuje katastrofální vztahy se zbytkem světa: je ve válce s Ruskem, má zničené vztahy s Čínou kvůli iniciativě „Pás a stezka“, je vyhnána z Afriky a opovrhována USA.

Prosperují jen ti, co jen poslušně laškovali , luxusní konformisté, vysoce postavení kolečka v automatu, akademičtí asistenti, kolečka v systému spravedlnosti.

Jen velmi málo lidí si uvědomuje rozsah této historické transformace, v níž placení muži a ženy v institucích pasti na tuňáky zvané Evropská unie , závislí na zmenšených finančních oligarchiích, činí poslední kroky k úplnému a nezvratnému podmanění evropských občanů : kulturnímu, ekonomickému, materiálnímu a behaviorálnímu podmanění. Podmanění však jiného druhu než v autokraciích, protože je hrubé, neprůhledné a bezhlavé, okrádá i o ten malý luxus znát tvář toho, kdo vás utlačuje. Na vrcholu není jediný muž na balkóně, ale sebeudržující aparát – aparát vybudovaný systémem finančních lobbistických skupin, aparát, který nemá jiný projekt než moc pro sebe sama, extrakci hodnoty pro sebe sama, pro který Evropa a její občané nejsou nic víc než surovina, práce, dobyté území.

Andrea Zhoková