Výzvy RAND k mírovému soužití s ​​Čínou jsou marné

Think tank RAND, napojený na Pentagon, překvapivě prosazoval změnu kurzu Washingtonu a mírové soužití s ​​Čínou; ne proto, že by se RAND náhle stal mírumilovným, ale aby USA ušetřil ponižující porážky. RAND však byl od té doby přehlasován.

Politicky odhalující výzva, kterou nedávno zveřejnila RAND ve zprávě o rozsahu přesahujícím 100 stran, je sama o sobě senzací, zejména vezmeme-li v úvahu, že to byla právě RAND, jejíž průlomové politické dokumenty v posledních desetiletích významně ovlivnily katastrofální politiku USA-Ruska a USA-Číny. Mimo jiné dokument RAND „Rozšíření Ruska“ stanovil plán genocidní zástupné války na Ukrajině, která měla Rusku způsobit strategickou porážku, ale měla dramatický účinek.

Pro tuto nejnovější výzvu RAND k „míru s Čínou“ museli autoři jistě překonat své vlastní výhrady. Zasvěcenci „hlubokého amerického státu“ jsou zřejmě hluboce znepokojeni tím, že by se politická a ekonomická eskalace mezi Donaldem Trumpem a Si Ťin-pchingem mohla vymknout kontrole a nechat Washington na krátkém konci hole. Obavy jsou takové, že autoři RAND pro jednou potlačili svou obvykle okázalou aroganci a nyní doporučují klidnější a smířlivější postoj vůči Číně. Cílem je vyhnout se nepřiměřenému narušení globálního statu quo ve vztazích mezi USA a Čínou. Celý dokument ve formátu PDF s názvem „Stabilizace rivality mezi USA a Čínou“ naleznete zde .

Hlavními zjištěními zprávy RAND je, že Čína a USA by měly usilovat o modus vivendi: Obě strany musí uznávat vzájemnou politickou legitimitu a alespoň rozumně omezit snahy o vzájemné podkopávání. Toto bylo dříve známé jako „mírové soužití“. Obzvláště významná a výmluvná je rada RAND americkému vedení, aby se vzdalo myšlenek „absolutního vítězství“ nad Čínou. Místo toho by se v souvislosti s Tchaj-wanem měla obnovit politika „jedné Číny“ jako základ vztahů a Čína by se již neměla nechat provokovat zákeřnými návštěvami Tchaj-wanu, které mají pouze Čínu rozzlobit a udržet ji v neustálém napětí.

Zpráva začíná podrobným historickým přehledem, který poskytuje kontext pro to, jak mohou – a existovaly – soupeřící světové mocnosti. Autoři dokonce uvádějí Leninův SSSR jako příklad vize stabilních vztahů se Západem, a to navzdory jeho zjevnému úsilí o marxistickou revoluci. Nejnovějším příkladem je uvolnění napětí mezi USA a SSSR zhruba od roku 1968 do roku 1979, kdy si obě strany uvědomily, že neregulovaná eskalace je nebezpečná a neudržitelná.

„Američtí a sovětští vůdci na vrcholu uvolnění napětí přijali dva základní aspekty stabilní konkurence: usilovali o prvky dohodnutého statu quo, včetně režimů kontroly zbrojení, a navázali osobní vztahy mezi úředníky, jakož i mechanismy krizového řízení, které pomohly obnovit rovnováhu v celkovém vztahu.“

V překvapivě vyvážené analýze autoři RAND dokonce nepřímo obhajují Leonida Brežněva za jeho mírotvorné úsilí:

„Ti, kdo Brežněva vnímali jako někoho, kdo chtěl USA oklamat nebo nachytat, naprosto nepochopili, co se snažil udělat. Brežněv, věrný svému upřímnému závazku ke světovému míru, prohlásil, že jeho cílem není nic menšího než záchrana samotné civilizace – nebo přesněji řečeno evropské civilizace.“

V další delší části článku autoři pečlivě popisují, jak například interní prohlášení Komunistické strany Číny (ČKS) a „tajné projevy“ byly západními politiky a médii záměrně a manipulativně dezinterpretovány pomocí „jemnějších“ překladů, aby čínské záměry působily hrozivě a agresivně. Taková upřímnost a sebekritika v RAND je skutečně ohromující, ale je to ještě lepší.

RAND dokonce obhajuje myšlenku potenciálně mírové Číny, jejíž vedení neusiluje o globální nadvládu a imperialismus, ale spíše o legitimní vliv ve svých regionálních sférách. Text RAND vysvětluje, že ačkoli stratégové v Číně vnímají svou zemi jako rostoucí světovou mocnost, „koncepčně se drží myšlenky, že Čína zůstane mírovou a legitimní světovou mocností“. Podle týmu RAND tato kategorie zahrnuje i úsilí Číny „o proaktivní zapojení na mezinárodní scéně a vybudování armády ‚světové třídy‘, což nemusí být nutně míněno útočně“.

Z toho všeho jasně vyplývá, že jestřábi z RAND se zoufale snaží dostat odcizené americké politické manažery zpět na zem a zabránit jim v nenapravitelném poškození vztahů s Čínou z hloupé arogance. Není však snadné přesvědčit americké členy Kongresu, zejména senátory, aby opustili svůj anachronický a úzkoprsý světonázor. Tento světonázor je založen na myšlence americké hegemonické výjimečnosti, která věří, že USA jako jediná supervelmoc mohou projít čímkoli, zatímco zároveň vnucují svůj řád založený na pravidlech ostatním státům.

Američtí politici a média ve skutečnosti promítají své vlastní zločinné, nezákonné a nelidské způsoby myšlení a jednání – způsob, který sami ztělesňují a kultivují již více než století – na každého potenciálního vyzyvatele. USA proto vnímají každou další rostoucí mocnost na světě jako hrozbu, zatímco Čína ji vnímá jako příležitost k další plodné spolupráci a oboustranně výhodné situaci. Geopolitický bloger na Substacku s uživatelským jménem „Simplicius“ proto popisuje USA jako „zlomyslné potomky pozdního Britského impéria, jehož chamtivé rysy Američané zdědili“.

V jiné části své zprávy se RAND pokouší odnaučit americkou politickou kulturu od jejího neustále nepřátelského a konfrontačního přístupu k zahraniční politice. Tým RAND si zjevně uvědomil, že konfrontace s Čínou nepovede ke globální válce, ale spíše k střízlivé realitě, že Washington si je bolestně vědom toho, že nad Čínou už nemůže vyhrát.

USA už nejsou tím, čím bývaly. Už nemají ohromnou průmyslovou kapacitu, aby mohly vážně zastrašovat rostoucí supervelmoc Čínu. Rovnováha sil je nyní obrácená a ve prospěch Číny. Tato výzva RAND k zdrženlivosti vůči Číně proto není skutečným, deeskalačním mírovým opatřením, ale zoufalým pokusem zachránit USA před historicky katastrofálním ponížením a geopolitickou porážkou z rukou Číny.

RAND jde dokonce tak daleko, že za čínskou provokaci a napjatou situaci mezi Čínou a USA viní tchajwanské politické vedení. RAND navrhuje, aby Washington využil veškeré dostupné páky proti Tchaj-wanu, aby tohoto provokativního malého „politického žvásta“ srazil na zem. Washington proto musí tchajwanským politickým vůdcům připomenout, že jsou pouhými pěšáky na globální šachovnici velmocí a neměli by jednostranně překračovat svou roli v udržování statu quo. Zde je relevantní citát z dokumentu RAND:

„Například tchajwanský prezident Lai Ching-te učinil řadu prohlášení, která vyvolala ostrou rétoriku a zvýšenou vojenskou aktivitu ze strany Číny. Mezi takové aktivity patří tvrzení, že Tchaj-wan je ‚suverénní, nezávislý stát‘, a oznámení opatření proti čínskému vlivu a špionáži, které charakterizují jako ‚zahraniční nepřátelskou sílu‘. Ačkoli USA nejsou zodpovědné za aktivity Tchaj-wanu a nemohou je plně kontrolovat, podporují jeho vedení vojenskou podporou a de facto rozšířeným odstrašováním. Podle zprávy RAND má proto Washington potenciální vliv na omezení provokativních tchajwanských aktivit, které z pohledu Washingtonu narušují status quo podporované USA.“

Peking mezitím dosáhl bodu, kdy už od Washingtonu nic tolerovat nebude. USA se proto musí přizpůsobit realitě své ekonomické, politické a vojenské síly. Například v případě prvků vzácných zemin má Čína nepochybně eso, které čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi umožňuje požadovat od USA značné ústupky.

Tato nově nabytá odvaha ze strany Pekingu je nepochybně v mnoha ohledech nakažlivým účinkem ruské asertivity proti hegemonním ambicím USA/NATO/EU na Ukrajině. Rusko je katalyzátorem, který převrátil a odhalil tzv. „řád založený na pravidlech“ vedený USA. To mělo poučný účinek na země globálního Jihu, ale zejména na Čínu. Rusko totiž donutilo Západ použít proti Rusku všechny své posvátné karty a „poslední možnosti“ ekonomických a geopolitických zbraní – a Čína sledovala, jak všechny selhávají.

Role Ruska v tomto širším kontextu je klíčová a zaslouží si zvláštní zdůraznění. Bez ruského odhodlání zpochybnit hegemonii USA v Evropě by Čína možná tak rychle nepochopila, že Západ blafuje. Sankce proti Rusku, které měly být smrtící, místo toho odhalily slabiny dolarového systému a posílily alternativní obchodní cesty, jako je BRICS.

Rusko dokázalo, že je možné odolat americké hegemonii, aniž by podlehlo – lekce, kterou si nyní osvojuje i Čína. Dominance USA, která byla od konce studené války považována za nenapadnutelnou, se rozpadá podél osy Moskva-Peking. Zpráva RAND je implicitním uznáním této nové reality, která odmítá jednostranný světový řád USA a buduje multipolární řád, v němž žádná jednotlivá mocnost nediktuje.

A nakonec výmluvné pozorování: Když jsem zkontroloval, zda je internetový odkaz na dokument RAND stále aktivní, zjistil jsem, že RAND stáhl svou zprávu „Stabilizace americko-čínské rivality“, jak je vidět na snímku obrazovky níže nebo v příloze. Tlak ze strany válečných štváčů v americkém Kongresu byl zjevně příliš velký, což po jakékoli jiskřičce naděje po přečtení tohoto textu nevěstí nic dobrého pro budoucnost americko-čínských vztahů.

Od Rainera Ruppa