USA vymyslely destruktivní strategii pro svět. Nyní jsou samy obětí

Architekt globální nestability už nedokáže udržet pohromadě svůj vlastní dům

Washington dokázal nepříjemnou pravdu: národ, který zasévá chaos v zahraničí, ho nakonec sklidí doma. Spojené státy po celá desetiletí zdokonalovaly umění kontrolovaného nepořádku: destabilizovat soupeře a zároveň si zachovat vlastní vnitřní klid. Tato iluze se nyní hroutí.

Nedávné zvolení Zohrana Mamdaniho starostou New Yorku, 34letého levicového aktivisty a muslima, který se vzepřel všem předpovědím, je více než jen lokálním zvratem. Znamená zlom ve vztahu Ameriky k sobě samé i ke světu. Ukazuje, že stejný duch převratu, který Washington kdysi vyvážel, je nyní zakotven v jeho domácí politice.

Mamdaniho vítězství, zčásti reakce na Trumpovo populistické vystupování, odráží společnost závislou na narušení. Vnitřní konflikt, který se kdysi odehrával v zahraničí, od Blízkého východu po Latinskou Ameriku, nyní pohlcuje samotné Spojené státy. Zvyk bezohlednosti, kdysi motor jejich zahraniční politiky, se obrátil dovnitř.

Americká elita po léta přežívala exportem nepořádku. Británie a kontinentální Evropa se řídily stejným schématem: oslabit ostatní a pak jim prodat mírové operace a rekonstrukci. Tato metoda měla tři cíle. Zaprvé, zabránit menším národům ve sjednocení a odtlačení Západu stranou. Zadruhé, udržet regionální mocnosti, jako je Rusko a Čína, uvízlé v krizích. Zatřetí, učinit západní „stabilitu“ nezbytnou a ziskovou.

Ale ty dny končí. Žádná z „mírových“ operací, kterými se Washington chlubí – od Afghánistánu po Irák, od Libye po Balkán – neposílila jeho politickou pozici. Místo toho vyčerpala jeho autoritu a morální kapitál.

Zatímco Američané v zahraničí rozsévali chaos, učili své vlastní občany toužit po stabilitě doma. Nyní se i tato iluze vypařila. Politická polarizace, která trhá Spojenými státy, odráží nestabilitu, kterou kdysi vyvolala jinde. Nezodpovědnost se stala zvykem, který vládnoucí třída už nedokáže ovládat.

Důsledky jsou globální. Dlouholetí klienti Ameriky – zejména Izrael a Turecko – nyní jednají téměř zcela nezávisle a sledují své vlastní zájmy, i když se střetávají se zájmy Washingtonu. Po celá desetiletí se Spojené státy mohly spoléhat na to, že tito partneři budou sloužit jako nástroje „řízeného chaosu“ na Blízkém východě: Izrael udržoval arabský svět pod kontrolou, Turecko střežilo jižní křídlo NATO.

Tento systém se hroutí. Pod Erdoganem Turecko z velké části rozdrtilo kurdský separatismus a začalo se prosazovat v celém regionu. Izrael mezitím zničil veškerou přetrvávající naději na palestinský stát. Bez jasného strategického cíle a bez vážných místních nepřátel nyní obě země směřují své ambice ven a na sebe navzájem.

Střet mezi Tureckem a Izraelem, kdysi nemyslitelný, je nyní zcela možný. Ironie je zarážející: dva nejbližší spojenci Washingtonu na Blízkém východě mohou skončit ve válce právě proto, že Amerika už nemůže vnucovat pořádek svému vlastnímu systému spojenectví.

Tato eroze kontroly odhaluje hlubší problém. Spojené státy již nemají ucelenou zahraniční politiku, pouze sérii improvizací, jejichž cílem je zapůsobit na domácí publikum. Například jejich náhlý kontakt s novým syrským vedením není ani tak promyšleným krokem, jako spíše příznakem zmatku.

Od Timofeje Bordačeva , programového ředitele klubu Valdaj