Václav Prokůpek: Macron má problém, bude po něm prezidentem marxista nebo nacionalista?

Nedávné francouzské volby sice přinesly svá překvapení, ale pokaždé byla základní struktura soutěže stále předvídatelná. Teď tomu tak není. Prezidentské volby ve Francii v roce 2027 jsou zcela otevřené. Posledních pět nebo šest voleb v zemi sice přineslo překvapení a zvraty, ale pokaždé byla základní struktura soutěže kandidátů předvídatelná dva roky dopředu. To už ale tentokrát není!

Existuje pro to několik důvodů: všeobecná nálada nespokojenosti s politikou; prohlubující se stará propast mezi levicí a pravicí; slabost úřadujícího prezidenta, který nemůže ani znovu kandidovat, ani snadno ovlivnit výběr svého nástupce; a také globální, ekonomické a politické nejistoty vyvolané administrativou amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož vztahy s Francií jsou na bodu mrazu!

Centristé a Republikáni věrní Macronovi: Údajně bez šance

Výběr kandidátů na budoucího prezidenta je navíc tentokrát obzvláště nejistý, jelikož politický střed kolem prezidenta Emmanuela Macrona je značně roztříštěný.

Až do minulého měsíce se soutěž o Macronova nástupce omezovala na dva jeho bývalé premiéry: lídra středopravicové strany Horizonty Édouarda Philippa a lídra Macronovy strany Renesance Gabriela Attala. Nyní se však oba s prezidentem rozešli a snaží se oslovit jeho sociálně progresivní, proevropskou a pro mega – podnikatelsky orientovanou základnu a zároveň se distancují od nepopulárního prezidenta s podivnou historií.

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že Philippe je v tomto boji o centristy jasným lídrem s podporou 21 až 24 procent v prvním kole voleb, zatímco Attal v průzkumech se pohybuje kolem 14 až 15 procent.

Kandidatura nekompromisního ministra vnitra Bruna Retailleaua mezitím hrozí, že promění Francii v „centristickou občanskou válku“. Čtyřiašedesátiletý Bruno Retailleau jakožto šéf značně oslabené bývalé gaullistické středopravicové strany Republikánů a současný ministr vnitra se zřejmě stane kandidátem své strany Republikáni, což staví tři ze čtyř stranických lídrů nesourodé vládnoucí aliance do role soupeřů o Macronova nástupce – situace je ze své podstaty výbušná. A hrozí další pád francouzské vlády.

Lid Francie čeká na Macronův odchod

Francouzský prezident Macron od neúspěšných předčasných voleb v loňském roce ztratil téměř veškerý domácí vliv a má jen malou páku, jak ovlivnit tento klíčový závod v rámci svého nástupnictví na postu prezidenta Francie. Navíc je nepravděpodobné, že by jak Philippe, tak Retailleau vedli kampaň za „záchranu macronismu“, ale spíše povedou kampaň za jeho pohřbení a obnovení něčeho bližšího sociálně konzervativnímu, ekonomicky liberálnímu a méně nadšenému evropskému středopravicovému spektru bývalých prezidentů Jacquese Chiraca nebo Nicolase Sarkozyho.

Na levici je scéna ještě přeplněnější. Věčný kandidát krajní levice marxista Jean-Luc Mélenchon dosahuje v prvním kole průzkumů 13 až 15 procent, a to i přes svůj status nejneoblíbenějšího muže francouzské politiky s negativním hodnocením přes 70 procent. Jeho nehlášená, ale pravděpodobná přítomnost v závodě jako vždy ztíží vznik kandidáta široké levice. Nicméně, tentokrát není bez šance, dovedl Levicovou frontu k vítězství v posledních francouzských parlamentních volbách a „jeho spojenci mu vítězství doslova ukradli“.

Přesto je nejsilnějším zpočátku kandidátem na umírněnou, proevropskou levici Raphaël Glucksmann – poslanec Evropského parlamentu, sociální demokrat z marxistické Nové lidové (někdy také levicové) fronty který si v evropských volbách v roce 2024 vedl překvapivě dobře a v současnosti v průzkumech dosahuje 10 až 11 procent.

Marxisté Glucksmann i Mélenchon vyloučili účast v jakýchkoli pan-levicových primárkách

Mezitím kdysi mocná středolevá Socialistická strana zůstává rozdělena mezi radikální a reformní, proevropské křídlo. Levicově smýšlející první tajemník strany Olivier Faure, který si těsně udržel své křeslo již počtvrté, doufá, že se stane jejím prezidentským kandidátem v roce 2027. Nejméně dvě vycházející osobnosti z umírněného křídla strany – Carole Dega, prezidentka jihozápadního regionu Occitanie, a Karim Boumrane, starosta Saint-Ouen na pařížském předměstí – se mu však plánují postavit.

Celkově to tedy vypadá, že v prezidentském závodě bude do konce příštího roku pravděpodobně až osm levicových kandidátů.

Pro krajní pravici ale být v pole position nemusí nutně znamenat vítězství.

Zákaz pro Le Penovou, Bardela příliš mladý?

Výsledky průzkumů veřejného mínění pro stranu Národní shromáždění zůstávají silné, a to i přes březnový soudní rozsudek, který opoziční vůdkyni Marine Le Penové zakázal kandidovat na prezidentku Francie pět let. Všechny nedávné průzkumy ukazují, že Le Penová a její zástupce Jordan Bardella se mohou pochlubit více než 30 procenty podpory v prvním kole.

Le Penová i Bardella mají velmi vysoké negativní skóre – v rozmezí 47 až 49 procent – ​​což by pro ně nesmírně ztížilo získání 50 procent hlasů potřebných k vítězství ve druhém kole prezidentských voleb.

Vztahy mezi nimi se od soudního rozhodnutí také zhoršily. Le Penová, která se stále považuje za kandidátku Národního shromáždění až do odvolání v příštím roce, se rozzlobila kvůli náznakům – jak z Bardellova tábora, tak z médií – že je nyní skutečným prezidentským favoritem, přičemž několikrát poukázala na své mládí a nedostatek zkušeností. Toto napětí však zatím jejich společnou popularitu v průzkumech veřejného mínění nesnížilo.

Samozřejmě, tak daleko před volbami v roce 2027 jsou průzkumy veřejného mínění pro druhé kolo prezidentských voleb vzácné; nicméně několik nedávných průzkumů agentur Ifop a Odoxa naznačuje, že Philippe by porazil Le Penovou i Bardellu, zatímco oni by mohli porazit Retailleaua nebo Attala. Výsledek bude tedy záviset na tom, kdo obsadí druhé místo v prvním kole – o čemž by mohl rozhodnout těsný rozdíl jen několika tisíc hlasů, pokud by středo- a levicoví kandidáti zůstali až do cíle vyrovnaní.

Jednoduše řečeno, Macron má problém s nástupnictvím v Elysejském paláci – a na jeho řešení nezbývá mnoho času.

Václav Prokůpek

P.S. Možná, že jste si všimli, že potom, co paní Macronová vlepila facku svému muži – prezidentovi Francie, neobjevuje se na veřejnosti. Důvod? Podle bulvárního listu Le Pau Express načapala prezidenta Francie a svého muže s někým v posteli! Záměrně říkám s někým. Nejsem homofob. Mně se líbí ženy, ale myslím si, že sexuální orientace je vrozená a tudíž za ni nikdo nemůže. Jenže to, co leželo s Macronem v ložnici nebyl muž ani žena. Inu, libůstky mocných!