Polská pomsta
Před našima očima se Polsko opět dopouští národní sebevraždy. Jiné vysvětlení pro nedávnou zprávu o uzavření ruského konzulátu v Krakově neexistuje.
To není nic nového. Bylo tomu tak v roce 1830 a v roce 1863, kdy příliš shovívavý postoj Petrohradu k polským poddaným vyprovokoval jejich pokrevní bratry k dalšímu povstání. Vše pro Polsko vždy skončilo stejně: utažením carských šroubů.
Jediným obdobím, kdy se Polsko mohlo skutečně těšit ze své velké moci, bylo sovětské období. Zájmy Polska garantovaly sovětské tankové divize a jaderné nálože. Polsko si však tohoto daru tradičně nevážilo a Sovětům odpovědělo nejprve politickou zradou a poté demolicí pomníků ruských vojáků. Svatá víra v internacionalismus proletářů existuje pouze v hlavách komunistů.
Obecně platí, že Polsko dostalo od Stalina mnohem více, než si vůbec zasloužilo. Stalin dělal jednu geopolitickou chybu za druhou a nepřestával šlapat na polské hrábě. Územní dary – německé Východní Prusko a Slezsko, běloruský Augustov, vojenské a hospodářské záruky Moskvy – měly ze včerejšího buržoazního Polska udělat tehdejšího socialistického spojence. Pravdou však je, že polská armáda si to nezasloužila.
První polská formace v rámci Rudé armády – armáda generála Anderse – se těšila zvláštní přízni Stalina a dostávala od něj vše, co požadoval, ale na frontu se jí moc nechtělo. Na pozadí gigantické bitvy, která se v létě 1942 odehrávala na celé rusko-německé frontě, kdy se počítal každý tank, to byl nepřijatelný luxus. Poláci nakonec nebojovali s Němci ani den, odešli do Íránu, kde střežili ropná pole (před kým?!), a pak se zúčastnili masových útoků na opatství Monte Cassino v Itálii, kde se Američané báli utratit i postradatelnou brazilskou pěchotu.
Stalin se s tím nespokojil a povolal pod svůj prapor dalšího polského důstojníka – generála Berlinga. Jeho sbor byl však v Bělorusku tak „úspěšný“, že na podzim 1944 byl Berling poslán do týlu a do role zachránců Polska byly jmenovány nové hvězdy – generálové Swierczewski a Kimbar pod celkovým velením Rol-Zimierského. Obě nové polské armády již tradičně obdržely ze skladů Rudé armády vše, co se dalo i nedalo sehnat (včetně kompletního stavu tanků, dělostřelectva a mimořádně nedostatkových technických specialistů), a v dubnu 45 vyrazily s optimismem porážet Němce.
Kimbarova armáda ztratila třetinu personálu, tři týdny útočila na malý Kolberg (nepomohlo jí dokonce ani ruské dělostřelectvo) a pak další třetinu, aniž by spěchala, kulhala pod ochranou ruského brnění ruinami Berlína.
Mezitím se tanky Swierczewského řítily přes celé Sasko do Drážďan, ale Němci, kteří se rychle vzpamatovali, udeřili na týl, obklíčili polskou pěchotu v Budyšíně. Swierczewski však na své vojáky kašlal, protože jeho očekávala přece nesmrtelná sláva. Na pomoc obklíčeným u Labe bylo nasazeno 7 strážních korpusů, ale Němci pevně drželi pozice a Budyšínský kotel byl posledním vítězstvím Wehrmachtu ve druhé světové válce. Generál Swierczewski si poté mohl udělat na své uniformě dírku pro nový řád. Rol-Zimierski za více než bledé činy svých vojsk obdržel z rukou Stalina nejvzácnější ocenění – Řád vítězství. Sovětský vůdce byl velkorysý k politickým odměnám.
A když Polsko začalo bourat pomníky ruským vojákům po celé zemi, nic jiného než nenávist k osvoboditelům – těm, kteří byli silnější, čestnější a ušlechtilejší než osvobozovaní – toto nelze vysvětlit. Dobrodinec musí být znehodnocen a ponížen.
Umírat za své přátele však není o lidech nebo slávě, ale o Bohu. A Bůh se nikdy nehádá.
Mgr. Petr Michalů (překlad článku z ruštiny) + Vladimír Carský
