Izrael zesiluje svou vojenskou agresi v celém regionu. Ale je to z pozice síly, nebo ze slabosti?
Uprostřed dvou křehkých příměří, jednoho v Gaze a druhého v Libanonu, Izrael nadále vojensky eskaluje na všech frontách. Začátkem tohoto týdne provedla izraelská válečná letadla nálety v jižní Sýrii na okolí syrských měst Izrea a Ain al-Beida, zatímco izraelské pozemní jednotky se protlačily hlouběji na syrské území a vstoupily do administrativních hranic guvernorátů Deraa a Quneitera.
Týden předtím izraelský premiér Benjamin Netanjahu v projevu na promoci pro izraelské důstojníky oznámil, že Izrael neopustí území, která okupoval v Sýrii po pádu Asadova režimu loni v prosinci. Netanjahu také řekl, že Izrael nepovolí novou syrskou armádu jižně od Damašku.
V Libanonu Izrael uvedl, že si zachová kontrolu nad pěti pozicemi na jižní hranici země. Během pohřbu vůdců Hizballáhu Hasana Nasralláha a Hashema Safiyuddina přelétaly izraelské stíhačky nad ceremonií v Bejrútu v nízké výšce jako demonstraci síly a současně bombardovaly několik míst v údolí Bekaa a na jihu.
Na severním Západním břehu Izrael pokračoval v rozšiřování ofenzivy „železné zdi“ a dosáhl nových palestinských uprchlických táborů a měst. Od začátku náporu minulý měsíc bylo ze svých domovů na severu Západního břehu vyhnáno 40 000 lidí. Izraelský ministr války Israel Katz řekl, že Izrael nedovolí vysídleným Palestincům vrátit se do svých domovů po dobu nejméně jednoho roku, a dodal, že k ofenzivě nebyl připojen žádný časový limit.
To vše se odehrává v pozadí, zatímco Izrael během své první fáze systematicky porušoval svou slabou dohodu o příměří s Hamasem. Mezitím se Izrael tahá za nohy v přechodu k druhé fázi dohody o příměří, která by zahrnovala jednání o konci války, a tvrdý izraelský ministr financí Bezalel Smotrich v posledních několika dnech nadále vyhrožoval ještě tvrdším útokem na Gazu.
Jinými slovy, Izrael promítá vojenskou sílu na všech frontách a zároveň ukazuje vzdor na diplomatické úrovni. Činí tak ve chvíli, kdy se zdá, že se cítí všemocný a nekontrolovaný poté, co oslabil svého severního nepřítele, Hizballáh, a získal volnou ruku, aby si na Západním břehu mohl dělat, co chce.
Ale realita je taková, že Izrael se dostal z roku a půl bezprecedentní války, rozpoutal bezprecedentní míru násilí, zapojil se do bezprecedentního stupně vojenské mobilizace a táhl to 15 měsíců – nejdelší válku ve své historii. Přesto to všechno udělala, aniž by dosáhla cílů, kterých si veřejně stanovila dosáhnout: odstranění Hamásu. Nyní vyjednává s palestinským hnutím, protože nedokázalo získat většinu izraelských zajatců silou. Jeho cílem je však prodloužit první fázi příměří, aby mohla propustit více zajatců, aniž by Hamásu poskytla další ústupky.
Navíc v posledních třech měsících války před příměřím nebyl Izrael schopen dosáhnout svého implicitního cíle etnické očisty severní Gazy; akceptovala, že návrat stovek tisíc Palestinců na sever bude považovat za cenu za výměnu vězňů. A i když se mu podařilo Hizballáh oslabit, nedokázal ho zlikvidovat ani eliminovat jeho schopnost přebudovat své síly – natož neutralizovat jemenského Ansar Alláha (běžně známého jako „Húsíové“), který pouze zastavil své útoky na Izrael, když bylo vyhlášeno příměří, a nadále hrozí obnovením vojenské akce, pokud se Izrael vrátí do války.
Ještě více, vnitřní odpovědnost za bezpečnostní selhání ze 7. října ještě ani nezačala, ačkoli izraelská armáda tato selhání vyšetřuje. Netanjahu se snaží získat kontrolu nad vyšetřovacím procesem týkajícím se těchto selhání, což silně naznačuje jeho vlastní strach z toho, že bude pohnán k odpovědnosti. Netanjahuova vláda se také drží za nitku, zahnaná do kouta mezi usmiřováním sektorů izraelské společnosti, které chtějí pokračovat v příměří, včetně vojenského establishmentu, a jeho extremistických spojenců, kteří vyhrožují odchodem z vlády a tím urychlením jejího kolapsu v případě, že Netanjahu válku neobnoví.
Ve světle těchto zdánlivě protichůdných faktů je těžké soudit, zda pokračující vojenská eskalace Izraele je výrazem síly, přehnané sebedůvěry nebo pokusem prodloužit válečný stav, aby se vyhnul následkům jeho selhání. Zažívá Izrael okamžik nebývalé síly, nebo se bojí prozradit bezprecedentní slabost?
Zelené světlo, které nedorazilo
Rok po 7. říjnu 2023 vyslanec Bidenovy administrativy na Blízkém východě, Amos Hochstein, který hrál klíčovou roli při zajišťování příměří mezi Izraelem a Hizballáhem, popřel, že by USA daly Izraeli zelenou k útoku na Libanon, a dodal, že zprávy v médiích naznačující tolik jsou „nezodpovědné“. Izrael však vedl svou kampaň na Gazu a Libanon celý rok s americkými zbraněmi. Podle projektu „Costs of War“ Brownovy univerzity utratily USA od 7. října nejméně 17,9 miliardy dolarů na vojenskou pomoc Izraeli, což je více než americká vojenská pomoc Izraeli za kterýkoli rok od doby, kdy USA začaly vojensky pomáhat Izraeli.
Americká podpora izraelské války se neomezovala ani na vojenskou pomoc. Od prvního dne přijal Washington izraelský příběh o tom, co se stalo 7. října, ao válce samotné. A třikrát vetovala rezoluci o příměří v Radě bezpečnosti OSN proti vůli většiny členských států.
Ale tato zdánlivě neomezená podpora měla cíl: vyhladit Hamás a palestinský ozbrojený odpor v Gaze, což by otevřelo cestu k vytvoření nového politického prostředí v regionu, které by umožnilo pokračování normalizačních dohod mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Vytvořilo by to atmosféru pro nové obchodní dohody týkající se Gazy (včetně jejích nedávno objevených nalezišť zemního plynu ) nezatížené palestinskou otázkou.
Izrael nebyl schopen doručit. Palestinská věc se opět dostala do centra pozornosti a mezinárodně je nemožné ji přehlédnout. Saúdská Arábie, od které se očekávalo, že přistoupí k normalizační dohodě s Izraelem před 7. říjnem, nyní podmiňuje normalizaci diplomatických vztahů s Izraelem znovuotevřením politického procesu směřujícího k vytvoření palestinského státu.
Samotný Izrael je vyšetřován pro obvinění z genocidy, zatímco jeho premiér a bývalý ministr války na ně mají mezinárodní zatykače. To samo o sobě představuje zásadní posun v mezinárodním zacházení s Palestinou a Izraelem. Vůbec poprvé mezinárodní systém podniká kroky k tomu, aby Izrael pohnal k odpovědnosti.
Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z července loňského roku, že izraelská okupace Západního břehu, Gazy, východního Jeruzaléma a Golanských výšin byla nezákonná, ukončila desítky let trvající debatu o právním základu okupace a odstranila nejednoznačnost, na které Izrael závisel, aby si zajistil mezinárodní podporu a přinejmenším mezinárodní toleranci své okupační politiky. Tento vývoj neukončí okupaci, dokonce ani její podporu ze strany USA a Západu, ale znemožňuje okupaci skrývat a nutí Izrael a jeho spojence řešit dilema, zda je ochoten omezit své chování.
Síla čelí realitě
Toto dilema nevyrostlo natolik, aby vyvolalo radikální změnu, ale začalo se projevovat v různých podobách. Jedním z nich je fakt, že Trumpova administrativa, nejméně diplomatická americká administrativa v nedávné paměti – zejména pokud jde o podporu Izraele – prakticky uvalila příměří na Netanjahuovu vládu.
Pro USA a Trumpa je blízkovýchodní agenda mnohem větší než Gaza a dokonce větší než Izrael a jeho války. Pro Trumpa je byznys na prvním místě, a jak dokázal jeho první prezidentský úřad, byznys v regionu přichází skrze normalizaci a stabilitu, nikoli válka. Izrael měl 15 měsíců na to, aby připravil scénu pro Trumpův projekt na Blízkém východě bez Palestiny na stole, a to se nezdařilo. Nyní Trumpův vyslanec v regionu Steve Witkoff řídí jednání o příměří a odebírá Netanjahuovi absolutní kontrolu nad ním uprostřed izraelských pokusů změnit podmínky a uniknout závazkům, které podepsal.
USA a Trumpova administrativa však zdaleka neporušují tradiční americký postoj plné podpory Izraele. Naopak zcela upustila od tradičních zdání, že se snaží dosáhnout dohody s Palestinci na základě dvoustátního řešení a upřednostňuje izraelské „bezpečnostní“ zájmy. Ve všech svých prohlášeních Trump znovu potvrdil svou podporu izraelským rozhodnutím, včetně obnovení války v Gaze, a dokonce podpořil izraelskou ambici etnické čistky Gazy a dodal tomu Trumpovu příchuť tím, že se zavázal vytvořit „Riviéru Středního východu“.
Navzdory tomu všemu dal Trump jasně najevo, že nemá zájem na rozšiřování války, natož na boji proti Íránu . Kromě Trumpových přehnaných prohlášení o Gaze se jeho pravá ruka pro Blízký východ Steve Witkoff soustředí pouze na záchranu dohody o příměří a odstranění překážek, které před ní Netanjahu stavěl.
Trump si také uvědomuje, že ne všichni reagují na šikanu ze strany USA pozitivně. Kolektivní odmítnutí Trumpova plánu vysídlení z Gazy arabskými, evropskými a dalšími vládami jasně ukázalo, že některé konstanty nelze tak snadno posunout. Sám Donald Trump odstoupil od svého plánu pro Gazu a minulý týden prohlásil, že ho „překvapilo“ odmítnutí regionu a dodal, že „to nebude vnucovat“. Začaly se objevovat hranice toho, čeho může americko-izraelská aliance založená na síle dosáhnout.
Úvodní fotografie: 23. února 2025, Jenin, Západní břeh Jordánu, Palestina: Lidé sledují, jak se izraelské vojenské tanky účastní vojenské operace na město a jeho tábor. Izraelský ministr obrany uvedl, že jeho síly zůstanou v uprchlických táborech příští rok a oznámil rozsáhlé vojenské operace, které zahrnují nasazení tanků po vysídlení desítek tisíc Palestinců. (Credit Nasser Ishtayeh/SOPA Images přes ZUMA Press Wire APA Images)
