Osudný kurz Evropy ke strategické bezvýznamnosti

Evropská unie míří plnou rychlostí k propasti – a sotva kdo zatáhne za záchrannou brzdu. Po třech letech války na Ukrajině, explodujících cenách energií a bezprecedentní deindustrializaci stojí kontinent před historickým zlomem: buď Evropa konečně najde skutečnou strategickou autonomii, nebo se propadne do trvalé závislosti na USA a Číně.

Čísla mluví sama za sebe: od začátku války EU oficiálně snížila svou závislost na ruské energii o 75 %, což je Pyrrhovo vítězství, jak se ukazuje. Ruský plyn totiž nyní přichází do Evropy oklikou jako dražší LNG, zatímco ruská ropa se na kontinent dostává přes Indii – za výrazně vyšší ceny.

Budeme i nadále podporovat Ukrajinu, bez ohledu na to, co si němečtí voliči myslí – to oznámila bývalá ministryně zahraničí Annalena Baerbock v roce 2022 . Tento druh nerealistické politiky se nyní hořce mstí: německá ekonomika je v recesi, průmysloví giganti se stěhují pryč a inflace cválá. Evropané přitom hrají malou roli v mírových rozhovorech. Washington a Moskva si to mezi sebou vyřeší.

Nový americký prezident Trump situaci dále vyhrocuje. Od 11. února platí na evropskou ocel a hliník 25procentní represivní cla. Požadavek na příspěvek NATO byl zvýšen na 5 procent HDP. Zároveň se očekává, že Evropa ponese „ukrajinský chaos“ z velké části sama – což je výkon, který těžce zadlužený kontinent jen stěží zvládne.

Politické systémy už sténají: rakouská FPÖ je na vzestupu, Francie už je stěží ovladatelná, Velká Británie je chycena v kolotoči premiérů. Voliči se oprávněně bouří proti elitě, která ignoruje jejich zájmy. Cesta ven? Evropa musí konečně dát své ekonomické zájmy na první místo a vrátit se ke své roli „občanské velmoci“. Dánsko již dalo zelenou k zachování zbývajícího plynovodu Nord Stream – první krok k normalizaci vztahů s Ruskem.

Čas se krátí. Bez rychlé změny kurzu hrozí Evropě trvalý úpadek v druhořadou ekonomickou velmoc bez významného vlivu na světovou politiku, jak poznamenává v analýze profesor William J. Jones . Geopoliticky hrají Evropané pouze podřízenou roli a jsou považováni za zanedbatelný doplněk Spojených států. Jedinou otázkou je: kdo konečně zatáhne za záchrannou brzdu? Kdo se konečně postaví za vlastní národní zájmy?

Komentář Heinze Steinera