Arogance je zpět: nekontrolovaná arogance Izraele je receptem na katastrofu

Izraelská arogance je zpět, a to ve velkém. Kdo by věřil, že se vrátí rok po 7. říjnu a v takovém měřítku. Poté, co jsme porazili Hamas a zničili Gazu, jsme nyní v procesu porážky Hizballáhu a zničení Libanonu – a svou pozornost již obracíme k Íránu.

Tamní izraelský diskurz již hovoří o změně režimu, diskutuje o zavraždění ajatolláha Alího Chameneího a uvažuje o útocích na jaderná zařízení a útocích na ropná zařízení. Izrael je ve stavu arogance. Od nízkého a zlomeného ducha 7. října – je přirovnáván k holocaustu – k výšinám arogance změny režimu a vysídlení národů napříč Blízkým východem. A to vše do roka. Skončí to slzami a krví.

Je to povaha arogance, která podle definice končí katastrofou. Je povahou takové extrémní volatility, od fiktivního holocaustu po fiktivní vítězství, že se nakonec zhroutí.

Mezitím miliony lidí prchají o život před izraelskou armádou, vysídlenými lidmi, uprchlíky, strádajícími, beznadějnými, raněnými, sirotky a zmrzačenými lidmi v nekonečném utrpení v Gaze a Libanonu. Brzy také na Západním břehu a snad i v Íránu. Nikdy předtím tolik lidí neutíkalo ze strachu z Izraele, dokonce ani v Nakbě v roce 1948. Nikdy nezapomenou, co jim Izrael udělal. Nikdy. Pro Izrael a Izraelce to znamená nejen radost, uspokojení a národní hrdost, ale také mocenský trip, jaký nikdy nezažili, rozhodně ne od roku 1967.

Vojenské úspěchy, jakkoli jsou působivé, přivádějí Izrael k šílenství. To, jak jsme vyhodili do povětří pagery a jak jsme zabili jejich vůdce, je vysoké pro všechny. To ukáže útok na Írán. Vojenské úspěchy ale nejsou to nejdůležitější. co bude dál?

Izrael cítí, že jeho útokům, dobývání, zabíjení a ničení, které je schopen rozsévat, neexistují žádná omezení. A nejde to zastavit. Ještě nikdy nestál takhle před prázdnou brankou přesvědčený, že měl životní šanci vystřelit. Jeden domeček z karet, kterého jsme se tolik obávali, se nám zhroutil před očima: rakety z Gazy, rakety z Libanonu, řízené střely z Jemenu a balistické střely z Íránu už nikoho neohromí.

Bezmoc mezinárodního společenství, zejména Spojených států, přispívá k pocitu opojení. Všechno je možné. Zdá se, že Izrael může nerušeně pokračovat v dobývání a trestání Čingischána. Amerika ji prosí, aby přestala; jeho požadavky na Izraelce dojem nedělají. Zcela oprávněně.

Ale Izrael možná zjistí, že jeho ohromující vítězství nejsou ničím jiným než katastrofální pastí medu, jako je radostné vítězství v roce 1967 – jehož hnijící plody jíme dodnes. To, co je prezentováno jako neomezené vojenské schopnosti, může skončit Pyrrhovým vítězstvím. V pásmu Gazy Izrael nadále zneužívá miliony nešťastných lidí i poté, co oznámil, že Hamás byl vojensky poražen. Proč pokračovat? Protože může. A brzy také v Libanonu.

O zbytečném a nebezpečném potrestání Íránu se veřejně diskutovalo několik dní, jako by neexistovala jiná země než Izrael, žádné hranice jeho možností a nikdo, kdo by mohl zastavit jeho touhu po moci. Bez opravdového přítele, který by to udělal, se nikdy nezastaví samo, dokud ho nepostihne katastrofa. A to se už začíná projevovat. Vojenské úspěchy jsou obvykle klamné a pomíjivé.

Jejich vlády se nakonec přidají ke znechucení světové populace a jednoho (vzdáleného) dne toho budou mít dost. Izrael nemá jinou mezinárodní podporu než Spojené státy a Evropu. Je pravda, že ještě nehnuli prstem, ale jednoho dne by to tamní veřejné mínění mohlo změnit.

Historie je plná zemí opilých mocí, které se neuměly zastavit v čase. Izrael směřuje k tomuto cíli. Mezitím by pomyšlení na miliony lidí na Blízkém východě, kteří prchají ve strachu a hrůze a trpí nepopsatelnou bolestí a ponížením pod našimi botami, mělo každého Izraelce přimět, aby se scvrkl hanbou a strachem. Místo toho naplňují izraelské srdce pýchou a povzbuzují je, aby usilovaly o další totéž. A už to nejde zastavit.

Gideon Levy