Smrt informovaného souhlasu: Když lékaři namísto léčení chladnokrevně vraždí

 Zde je jedna modelová situace, která se v nemocnicích během pandemie covidu nikdy nestala.

Lékař si sedl vedle pacienta a řekl: „Máte na výběr. Můžeme vám dát remdesivir, který zabil 53% pacientů během klinických zkoušek na ebolu. Bylo to až tak špatné, že zkoušky musely být předčasně ukončeny.“

„A tady si v informačním letáku k remdesiviru všimnete: Jen málo lidí užívalo remdesivir. Mohou se vyskytnout vážné a neočekávané vedlejší účinky. Nebo vám místo remdesiviru můžeme dát ivermektin, bezpečný a účinný lék, který se úspěšně používá už desetiletí, a pošleme vás domů.“

Čemu byste dali přednost?

Důvod, proč k tomuto rozhovoru nikdy nedošlo, je ten, že nemocnice by přišla o příliš mnoho peněz.

Pokud vám nemocnice dala ivermektin a poslala vás domů, vláda zaplatila nemocnici 3200 dolarů. Pokud vám však nemocnice dala remdesivir , vláda zaplatila celý nemocniční účet plus 20% bonus.

Vedení nemocnic tak mělo na výběr dostat 3200 nebo 500 000 dolarů, což byl průměrný nemocniční účet (na Slovensku byly částky možná trochu jiné, ale princip stejný). Vítězná možnost je proto jasná. Pacienti dostali remdesivir – ať už ho chtěli nebo ne.

Informovaný souhlas v nemocnicích během covidu zemřel groteskní smrtí. Neexistovaly žádné informace, nebyl obdržen žádný souhlas a bez něj se pacienti zredukovali na bezmocné oběti, zneužívané na korupční finanční zisk a nemorální experimenty.

Informovaný souhlas byl zakotven v mnoha soudních rozhodnutích jako základ etické lékařské praxe a vryl se do povědomí veřejnosti z Norimberských procesů. Sedm nacistických lékařů bylo v Německu oběšeno americkým vojenským tribunálem za „vraždy, mučení a jiná zvěrstva spáchaná jménem lékařské vědy“.

Vraždy, mučení a jiná zvěrstva jsou však přesně to, co spáchal zdravotnický personál v nemocnicích proti tisícům pacientů během covidu.

Vražední lékaři nedodržovali ani vyslovená přání pacientů

Vezměme si například Raya Lamara, který přišel na pohotovost se zprávou napsanou černým fixem na ruce: „NO VENT NO REMDESIVIR.“ (Ne ventiláror, ne remdesivir). Na druhou ruku napsal stejnou zprávu a přidal jméno a telefonní číslo své manželky.

Přesto mu lékaři dali remdesivir, aniž by ho o tom informovali. Jeho vdova Patti uvedla, že neustále přemýšlí, co mohla udělat, aby ho zachránila.

Christine Johnsonová řekla lékařům, že prodiskutovala všechny předepsané léky se svou dcerou, která je zdravotní sestra, a došla k závěru, že remdesivir nechce. Na tom však nezáleželo. Christine dostala remdesivir, když spala. Teď už její dcera Michelle nemá matku.

Rebecca Stevensová byla vášnivou čtenářkou portálu The Epoch Times , kde se dozvěděla o nebezpečích remdesiviru. Jak potvrzují její nemocniční záznamy, odmítla jej při pěti různých příležitostech. Zdravotnickému personálu však bylo jedno, co Rebecca chce. Dostala remdesivir bez jejího vědomí a nyní je Rebecciných pět vnuků bez babičky.

Na Slovensku známe podobný případ , kdy známý lékař MUDr. Piják ležel v nemocnici s covidem a také odmítal remdesivir, ale po nátlaku lékařů a navzdory více kontraindikacím mu ho nasadili. Naštěstí, on zlovůli vražedných lékařů přežil.

Pacientům podávali remdesivir i bez jejich vědomí

Michaelu Hamiltonovi byla položena otázka, jak lze podávat remdesivir pacientům, aniž by o tom věděli. Hamilton je právníkem několika rodin, které žalují kalifornské nemocnice za vraždu svých blízkých a vyslechl si tisíce příběhů obětí.

„Klamaly přímo do tváře,“ řekl.

„Řekli jste zdravotní sestře, že nechcete remdesivir a ona na to: „Fajn. Ale jste trochu dehydrovaný, tak pojďme doplnit nějaké tekutiny.“ A připojila infuzi, ale nebyly to tekutiny. Byl to remdesivir.“

Hamilton uvedl, že další oblíbenou taktikou bylo vyřadit pacienty sedativy jako morfin a fentanyl. Dokud tam leželi omámení, dostali injekci remdesiviru.

Pokud tajné injekce remdesiviru nestačily k tomu, aby vás zabily, bylo v nemocnicích připraveno další mučení. Konečně vláda vyplácela nemocnicím velký bonus za plicní ventilaci pacientů. Takže pacienti byli ventilováni, ať už chtěli nebo ne.

Mnoho pacientů odmítlo ventilaci, protože celý proces je noční můrou. Jste bolestivě intubován, neschopný mluvit. Vaše plíce se pod tlakem vháněného vzduchu začnou trhat a můžete dostat bakteriální zápal plic, který nemocnice odmítne léčit.

Metody nátlaku vražedných lékařů na pacienty

„Ne“ však není přijatelná odpověď, když jsou ve hře peníze pro nemocnici. Preferovanou metodou zdravotnického personálu pro získání „souhlasu“ bylo nelítostné šikanování, křik, nátlak a výhrůžky, dokud pacient nakonec neustoupil.

Patti Lamarová, vdova po Rayovi, uvedla, že když jim odmítla dovolit ventilovat svého manžela, lékaři na ni znovu a znovu křičeli: „Zabíjíš ho! Zabíjíš ho! Zabíjíš ho!“

Když už to nemohla vydržet, neochotně se poddala. Ray krátce nato zemřel a Patti dodnes prožívá trauma z té chvíle.

Michael Hamilton vyprávěl osud své kamarádky, zdravotní sestry, hospitalizované na místě, kde pracovala 26 let. Když odmítla ventilaci, doktor zkřikl:

„Odmítáte lékařskou radu! Nyní vám vaše pojišťovna nezaplatí nemocniční účet, když zemřete! Chcete zbankrotovat svoji rodinu? Chcete to? Chcete to?“

Zdravotní sestra zpanikařila a aby ochránila svou rodinu, tak „souhlasila“. O dva dny později zemřela.

„Byla to běžná technika,“ řekl Hamilton.

„Slyšel jsem to už stokrát. Řeknete pacientovi, že pokud neudělá to, co mu lékař řekne, zruinuje svou rodinu, protože pojistovna nezaplatí nemocniční účty. Nikdo to nechce udělat své rodině.“

Zní vám toto jako informovaný souhlas? Zní to spíše jako lékařské vydírání!

Celé nemocniční prostředí bylo peklem zneužívání, ve kterém informovaný souhlas nebyl ani jen vzdálenou vzpomínkou. Hamilton potvrdil, že pacientům byl rutinně odepírán jakýkoli přístup k jídlu a vodě, byli ohromeni 50 léky obsahujícími látky, které se navzájem kontraindikovaly.

Pacienti byli mučeni kyslíkovými přístroji nastavenými na tak vysoké úrovně, že nemohli dýchat, byli připoutáni řemeny k posteli až jim krvácely zápěstí a ruce jim zčernaly.

Jeho příběhy odrážejí stejný horor jako dalších 1 000 shromážděných svědectví projektu „Covid-19 Human Betrayal Memory Project“ (Projekt pamětí lidské zrady během Covidu-19), který dokumentuje osudy obětí.

Konečným odmítnutím informovaného souhlasu bylo odmítnutí nemocnic povolit pacientům odejít.

„Pacienti ztratili všechna práva, když šli do nemocnice,“ řekl senátor Ron Johnson Patty Myers v jeho dokumentu Making A Killing (Dokonání vraždy). „Stali se vězni.“

Vzniklo doslova „hnutí záchrany před nemocnicemi“, když si zoufalí členové rodiny najímali právníky, aby se pokusili dostat své blízké z nemocniční „péče“.

Ralph Lorigo, právník v Buffalu, řekl, že v každém případě, když se mu podařilo dostat případ pacienta před soudce a soudce rozhodl ve prospěch rodiny, pacient odešel domů a přežil. Ve všech případech, kdy soudce odmítl projednat případ nebo rozhodl v neprospěch rodiny, pacient zemřel.

Závěr

Každý člověk je suverénní jedinec s neodnímatelnými právy na život, svobodu a hledání štěstí, ne pytlem masa, které je třeba považovat za příležitost k zisku.

Informovaný souhlas musí být oživen z hrobu, mají-li mít lidé šanci bojovat proti mocným finančním zájmům, které se proti nim spojily. A samozřejmě, covidové zločiny musí být zpětně vyšetřeny a všichni zločinci a vrahové přísně potrestáni. Jinak to udělají v budoucnosti znovu.

Přečtěte si více na stránce: AmericanThinker.com

Zdroj: naturalnews.com