Petr Hannig: Začátek dobrovolného otroctví
Jednou z nejsilnějších zbraní, kterou se dostávají lidé dobrovolně do jha otroctví, je z počátku tzv. soft power, do češtiny přeloženo měkká síla. Až pak, když je prostřednictvím této měkké síly dostatečně připravena půda pro další ze tří položek potřebných k ovládnutí lidí a potažmo i států, nastupují ekonomické prostředky a nakonec je to síla vojenská. Toto jsou základní poučky geopolitiky.
Česká společnost si prošla už prvními dvěma fázemi. Co se týká té druhé fáze, ekonomických prostředků, v českých rukách už není skoro žádný strategický zdroj. Téměř vše je rozprodáno cizím vlastníkům. Ty nejvýznamnější banky (banky jsou páteří kapitalismu) patří zahraničním vlastníkům, voda ve většině velkých měst patří též zahraničnímu vlastníkovi, naši levně vyráběnou elektřinu posíláme na zahraniční burzu, abychom si ji odtud za draho kupovali, naše rodinné stříbro Škodovka patří německému vlastníkovi a nyní se třeseme strachem, aby výrobu nepřesunul do lacinějších teritorií a tím zničil veškerou ekonomickou infrastrukturu jednoho celého okresu a významnou položku zaměstnanosti obyvatelstva. I to plzeňské pivo nám také nepatří a natahují se chapadla chobotnice i po poslední z velkých pivních značek, po Budvaru. To ekonomické otroctví už je velké většině obyvatelstva známé, neboť je pociťují tzv. na vlastní kůži.
Co si zatím lidé neuvědomují, je to, že vše začalo tou první z položek, měkkou silou. I ta byla hybatelem snahy české společnosti stát se součástí světa lákajících obalů, blikajících světel výkladních skříní, »snadné« cesty ke zbohatnutí, myšlenky, že celý svět je na dosah ruky. Měkká síla ukazující pozlátko, zakrývající však temné uličky plné bezdomovců, drogových ztroskotanců, rozvrácených rodin vydíraných drogově závislými dospívajícími dětmi a všechny ostatní podstatné složky dříve fungující společnosti.
Jednou z důležitých složek měkké síly je populární hudba, pop music. Také ihned po Listopadu (ale ostatně i daleko předtím tzv. hudebními kritiky, zabývajícími se popem bez sebemenšího hudebního vzdělání) byl veden nelítostný boj proti domácí populární hudbě. Veškeří interpreti (v prvních letech po převratu i takové veličiny jako Karel Gott) byli zesměšňováni, veškerá předlistopadová tvorba označována za brak. Bohužel, naše společnost se na tuto vějičku chytla téměř stoprocentně. I naprostí hudební laici, kteří nerozeznali skřípot dveří od melodie, považovali za důležité do naší populární hudby kopat. Výsledkem bylo, že se vysílání rádií zaplnilo tituly ze zahraničí.
Ve své hlouposti si česká společnost neuvědomila dvě věci. Za prvé, že se jedná o celosvětový kšeft, kdy velké zahraniční firmy inkasují ze všech takto měkkou silou podmaněných teritorií obrovské finance za vysílací, vydavatelská a nakladatelská práva a co je ještě důležitější, že se tím odstřihává pouto mládeže a dětí od rodného jazyka a svébytné kultury.
Zatímco předlistopadová mládež nacházela vzory ve svých domácích idolech Michalovi Davidovi, Vítězslavu Vávrovi, Daliborovi Jandovi, duu Bartošová – Sepéši, či Kotvald – Hložek, tak nyní jsou to bezvýhradně zahraniční hvězdy. I děti, které dříve milovali Dádu Patrasovou, dnes mají své zahraniční vzory.
Jediný segment, který zachovává národní identitu, je rocková hudba se svými fenomény, skupinami Kabát a Ortel, a také osamělý bojovník, folkař a Bohem posvěcený básník všedního dne, Jarek Nohavica, který zůstal nepokořeným rebelem.
Má to za následek, že se ztrácí pouto mezi rodnou zemí a následně vítězí ochota mladých lidí se zcela vzdát všeho, co souvisí s národní identitou. Kam to všechno vede, vidíme a cítíme dnes, kdy není problém vytvořit z někoho, kdo na národní zájmy myslí, netvora, který musí být společností odsouzen. Veřejnoprávní média, která by měla být ochráncem národní kultury, jsou jejím hrobníkem a slouží zahraničním zájmům.
Je to neradostný pohled na svět, ale přiznejme si, sami jsme si to vše už připravili svou nevědomostí v samém prvopočátku. Ti, kteří žili už před převratem ve společnosti pozlátek, ale i temných uliček zkázy, si to uvědomovali, ale jejich hlasu nikdo nenaslouchal.
Petr Hannig, předseda Rozumných a bývalý prezidentský kandidát
