NA VLASTNÍ OČI A UŠI….

V sobotu míváme víc času, a tak jsem se dohodl s kolegy kněžími s řeckokatolické a luterské církve, že bychom mohli zajít na Kongresové centrum a nabídnout těm chudákům uprchlíkům modlitbu.

Máme ověřeno, že zoufalý člověk s existenčními problémy, který musel opustit domov před válkou, modlitbu potřebuje.

Po hodině marného nabízení modlitby jsem zanechal úsilí, sundal jsem visačku a posadil se mezi ty „chudáky“.

Drtivá většina měla značkové oblečení, žen bylo cca 90%, byly „vystajlovány“, víc než polovina měla vytetovaná obočí, udělané nehty, dětí tam bylo asi padesát a vypadaly jako „dobře živené“.

Mužů tam bylo málo, prý se cvičí na boj. Neměl jsem kněžskou košili a vypadal jsem jako jeden z nich. Bavili se o tom, jak zůstanou v Česku. POZOR! Po chvíli sezení mezi nimi jsem zjistil, že z těch šesti set lidí, kteří prošli sálem během tří hodin, se k návratu domů na Ukrajinu nikdo nechystá! Pouze 3 (slovy tři) ženy chtěly zpět do Žitomyru. Hladem asi nikdo netrpěl, protože nedojedené zbytky jídla se povalovaly všude možně. Dětičky se cpaly barevnými burizony – nakrájené ovoce v kelímkách osychalo a na „odbyt“ šly hlavně čokoládové tyčinky „Studentská pečeť“.

Také se mně vybavila slova pana Prymuly, který v CNN Prima News řekl, 381.000 lidí na Ukrajině je HIV pozitivní a obešla mně hrůza. Vyškolený překladatel jim radil, že si nemají žádat o jiné vízum než o „uprchlické“, protože takové vízum je vyřízeno velmi rychle, platí šest měsíců a okamžitě dostanou ubytování i práci. O „válce“ tam mluvily jenom ty tři ženy z Žitomyru.

Včera jsem u lékaře potkal Ukrajince, který mně řekl, že měl nedomykavost srdeční chlopně. Na Ukrajině by zemřel, tak se vydal s „uprchlíky“ do Česka, aby mu tady tu chlopeň opravili. Byl už týden po operaci a těšil se do Charkova. Za měsíc se tam prý vydá. Cestu, veškerou operaci a následné ošetření měl zdarma.