Ukrajinské územní linie – hranice nejsou vytesány do kamene
Rusko požaduje, aby Ukrajina uznala nové hraniční linie. To se setkává s odmítnutím v Kyjevě i v evropských hlavních městech. Nakonec však bude nutné uznat realitu – jak je tomu vždy, pokud jde o války a jejich řešení.
Zatímco se američtí a ruští vyjednavači dohodli na mírovém plánu pro Ukrajinu, zejména Evropané jsou vehementně proti. A proč? Protože tento plán zahrnuje i územní ústupky Rusku. Právě ty evropské země, jejichž hranice (alespoň ve střední a východní Evropě) byly v průběhu válek v minulých staletích opakovaně překreslovány, nyní fungují jako strážci posvátných hranic Ukrajiny.
To zahrnuje právě ty země, které například bombardovaly Srbsko a Černou Horu, aby dotlačily Kosovo k nezávislosti, a tím podpořily územní odtržení, které porušovalo mezinárodní právo, a odmítají takový krok akceptovat. Pak jsou tu zejména Britové a Francouzi, kteří v průběhu kolonizace poloviny světa nakreslili hranice na rýsovacím prkně, ignorovali tradiční kmenová území a vytvořili tak základ pro etnické konflikty ve svých bývalých koloniích.
A co důsledky první a druhé světové války, kdy vítězné mocnosti jednoduše diktovaly území jiných zemí a s vyhnáním Němců z Východu zahájily pravděpodobně největší etnickou čistku v dějinách?
Pak je tu samotná Ukrajina, která je z velké části směsicí umělých států. Západ země byl součástí Rakouska-Uherska a později Polska a po druhé světové válce byl ukrajinizován. Mapa ve výše uvedeném tweetu ukazuje všechny územní změny, kterými země prošla za posledních několik set let.
Hranice se posouvají, ať se vám to líbí nebo ne. Mnoho Rakušanů by také rádo získalo zpět Jižní Tyrolsko, které bylo v roce 1919 nelegálně postoupeno Itálii. Neziderské jezero by technicky vzato mělo být také rakouským jezerem. Pak je tu spojenecký plán z druhé světové války, který měl ponechat Německo v hranicích z roku 1937. To vše je zastaralé. Dnes by kvůli tomu sotva kdo chtěl vést války a vyhánět lidi – my jsme akceptovali status quo.
Politická mapa Evropy vypadala v roce 1800 zcela jinak než dnes – a nebude stejná ani v roce 2200. Ať už k tomu přispívají války, referenda nebo jiná politická rozhodnutí, jedna historická konstanta zůstává: nic nezůstává navždy stejné.
