Robert C. Koehler: Slova jsou první zbraní války

Zlí hoši potřebují dát jméno. A když ho dostanou, význam toho jména exploduje. Bum! Každý, komu je toto jméno přiděleno, je okamžitě dehumanizován.

Sedím tu u stolu, dívám se z okna – a vidím někoho, jak přechází parkoviště. Je to ten nejobyčejnější okamžik. Tiše pokrčím rameny. Život jde dál.

Mým impulsem je ukončit tento sloupek. To je vše. Nemám co dodat. Život je naprosto v pořádku a civilizovaný a já jsem přímo uprostřed něj, stárnu, ale ani na vteřinu nepřemýšlím o temnotě, která číhá na okraji lidstva. Jasně, zprávy o tom informují, ale co je mi do toho? Tady, kde žiji, je všechno v pořádku.

Ale tma mě táhne. Čtu zprávy. Vím, že peklo pohlcuje části planety a že určité životy nemají žádné bezpečí – žádnou hodnotu. Zde je nedávný titulek v New York Times, stejně běžný jako když někdo přejde parkoviště za mým oknem:

Americká armáda zabila při pátém útoku v Karibiku dalších 6 lidí, říká Trump.

No a co? Převáželi drogy. „Armáda už zabila 27 lidí, jako by to byli nepřátelští vojáci ve válečné zóně a ne podezřelí…“

Malá novinka, že? Ale vezměte v úvahu složitost kontextu, který z těchto slov vyplývá. Článek kritizuje prezidenta Donalda Trumpa za bombardování lodí a bez důkazů tvrdí, že přepravovaly drogy určené pro Američany. Je zde však tichý předpoklad. Zdůrazněním, že se nejednalo o válečnou zónu, článek mlčky naznačuje, že kdyby se o válečnou zónu jednalo – a loď vezla oficiálně prohlášené americké nepřátele – pak by to byl jiný příběh.

Samotná válka zůstává nezpochybňována a akceptována – alespoň mainstreamovými médii (ať už z nich zbylo cokoli). A také kolektivní americkou, možná i globální normou. A v tom spočívá problém. Válka je věc 50/50: existuje dobrá a špatná stránka. A pokud jste na straně dobra, válka, kterou bojujete, je spravedlivá. To znamená, že máte morální prostor zabít kohokoli chcete… promiňte, „musíte“. To zahrnuje i děti.

Ale „povolení zabíjet“ je psychologicky – a vlastně i duchovně – složité. Vyžaduje další krok, který nás zbaví našeho vlastního vnitřního morálního kompasu: Všichni jsme lidské bytosti. Jsme si hluboce podobní. Jsme jedno.

Cesta k tomuto emocionálnímu problému je jednoduchá: dehumanizovat nepřítele! Děje se to téměř automaticky, jakmile je určitá skupina prohlášena za nepřítele, tj. „oni“. Vyžaduje to však jazykovou podporu: padouchům je třeba dát jméno. A když ho dostanou, význam tohoto jména exploduje. Bum! Teď je to zbraň. Každý, komu je toto jméno přiděleno, je okamžitě dehumanizován. Jazyk je první zbraní války a nepostradatelným nástrojem pro ty, kdo ji vedou.

Ve skutečnosti existuje dehumanizace téměř jako by byla součástí toho, kým jsme. Z celého srdce věřím, že to není součást lidské DNA, ale rozhodně se tak chová. Dehumanizace skupiny lidí, kteří se od nás liší, nesmírně zjednodušuje život. I když proti nim nevedeme válku, osvobozujeme se od nutnosti snažit se jim porozumět. Můžeme je jednoduše ignorovat.

Vítejte v rasismu. Vítejte v etnické příslušnosti. Vítejte v hranicích, politických i náboženských. Vítejte v nás proti nim – díře v lidském srdci.

Za mého života, tady v USA – po druhé světové válce – byl hlavním způsobem, jak někoho dehumanizovat, ať už doma nebo v zahraničí, označit ho za komunistu. Tento termín měl okamžitou moc. Každý levičák byl komunista. Ovládli Hollywood, nemluvě o Washingtonu. Byli nám pod postelemi! Kvůli existenci jaderných zbraní se američtí mocní moudře vyhýbali válce se Sovětským svazem nebo Čínou, ale my jsme stále měli prostředky k vytvoření vojensko-průmyslového komplexu tady doma a k vedení zástupných válek, při nichž jsme zabili několik milionů lidí a, ach jo, zintenzivnili naši dlouhodobou, neuznanou válku proti samotné planetě Zemi.

Dalším dehumanizujícím termínem, který z těchto válek vzešel, byly „vedlejší škody“ – jedinečná forma dehumanizace. Ti, kteří byli vedlejšími škodami, nebyli nutně naši nepřátelé, jen lidé v blízkosti spravedlivé války, kterou jsme vedli. Prostě nám stáli v cestě. Ale tento termín splnil svůj účel. Zbavil každého, koho naše bomby neúmyslně zabily, jeho lidskosti a proměnil ho ve šrot na vrakovišti.

Po rozpadu Sovětského svazu však… ehm, ach, co teď? Komunisté skončili, ale my jsme stále potřebovali nepřítele! Vládnout bez něj je mnohem těžší. A tady se objevují: teroristé, náš hlavní nepřítel posledních několika desetiletí, a slovo s obrovským vlivem. Například každý, kdo kritizuje Izrael za zabití 70 000 Palestinců (nebo mnohem, mnohem více), je zároveň proterorista i antisemita. Flotila, která se snaží dodat potraviny do Gazy, je teroristická operace.

A pak, blíž k domovu, máme „ilegální imigranty“ – cizince, „wetbacky“ – kteří nejenže prchají před chudobou a překračují hranice do USA, ale také je napadají. Vypadá to, že máme před sebou další válku, lidi.

Nemám obavy o toho muže, kterého jsem předtím viděl přecházet parkoviště, ale co kdyby vypadal jako vetřelec? Hej, ICE…

*

Robert Koehler ( koehlercw@gmail.com ), publikovaný organizací PeaceVoice, je oceňovaný novinář a redaktor žijící v Chicagu. Je autorem knihy *Courage Grows Strong at the Wound* a nově vydaného alba mluvené poezie a uměleckých děl *Soul Fragments*.