Alastair Crooke: Džin dominance „Izrael na prvním místě“ je venku z láhve

Netanjahu si brzy uvědomí, že Izrael ztratil Ameriku – a také zbytek světa.

„Gaza hoří; židovský stát se nevzdá,“ prohlašuje nadšeně izraelský ministr obrany Katz. „IDF útočí na teroristickou infrastrukturu železnou pěstí.“ V posledních týdnech Izrael skutečně zaútočil na „infrastrukturu“ na Západním břehu Jordánu, v Íránu, Sýrii, Libanonu, Jemenu a Tunisku – kromě Gazy.

Takzvaný „řád založený na pravidlech“ (pokud vůbec někdy existoval nad rámec pouhého narativu) byl rozbit ve prospěch násilného sionismu: genocidy, zákeřných útoků pod rouškou probíhajících mírových jednání, atentátů a poprav politických vůdců. Je to válka bez hranic; bez pravidel; bez zákona; a v naprostém ignorování Charty OSN. Etické hranice jsou ještě více odmítány jako pouhý „morální relativismus“.

Něco hlubokého přetváří izraelskou zahraniční politiku. Tuto transformaci je třeba chápat jako obrat v jádru sionistického myšlení (cesta od Ben-Guriona ke Kahanemu), jak napsal Yossi Klein.

Izraelská strategie v posledních desetiletích je i nadále založena na naději na dosažení doslovné, chimérické „deradikalizace“ jak Palestinců, tak celého regionu – deradikalizace, která „učiní Izrael bezpečným“. Tento cíl je „svatým grálem“ sionistů od založení Izraele.

Izraelský ministr pro strategické záležitosti Ron Dermer tvrdí, že takového radikálního posunu ve vědomí lze dosáhnout pouze bombardováním nepřítele do úplné podrobenosti. (Toto je ponaučení, které si bere z druhé světové války.) Jeden aspekt – izraelská zahraniční politika – je tedy jasný: Je to „válka džungle“.

Je tu ale ještě jeden aspekt, možná ještě znepokojivější: tyto normy a etické principy, které se Izrael otevřeně snaží zbourat, jsou v konečném důsledku normami a hodnotami proklamovanými Amerikou. Pozoruhodné je, že USA opustily svou tradiční etiku vůči Izraeli. A místo toho, aby Trumpova administrativa kritizovala nebo omezovala izraelské vojenské operace, které boří normy, je napodobuje – zákeřné útoky pod rouškou mírových rozhovorů, pokusy o stětí hlav a raketové útoky na neidentifikované lodě u Venezuely, které posádku zlikvidují.

USA to dělají otevřeně – a stejně jako Izrael projevují pohrdání mezinárodním právem a úmluvami.

Zdá se, že klíčové složky amerického establishmentu stále více upřednostňují izraelské vojenské strategie, dokonce se od morální etiky „spravedlivé války“ přesouvají k postoji bližšímu hebrejské etice „Amaleka“. To se rovná aktualizaci západního morálního „softwaru“ – směrem k „spravedlnosti“ absolutní války.

Má Stát Izrael budoucnost?

Izrael nyní provádí druhou Nakbu v Gaze a na Západním břehu Jordánu, zatímco židovská společnost zůstává uvězněna v útlaku a popírání – stejně jako tomu bylo v roce 1948.

Ve své zásadní práci o Nakbě z roku 1948 z roku 2006 izraelský historik Ilan Pappe napsal o zásadním významu „vyvedení těchto událostí ze zapomnění“:

„Poté, co bylo [10. března 1948] rozhodnuto, trvalo dokončení mise šest měsíců. Když skončila, více než polovina původního obyvatelstva Palestiny, téměř 800 000 lidí, byla vykořeněna, 531 vesnic zničeno a jedenáct městských čtvrtí bylo vyprázdněno od svých obyvatel. Plán… a zejména jeho systematické provádění v následujících měsících bylo jasným případem etnické čistky, která je nyní podle mezinárodního práva považována za zločin proti lidskosti…“

Příběh roku 1948 není složitý… Je to jednoduchý, ale hrůzný příběh etnických čistek Palestiny, zločinu proti lidskosti, který se Izrael snažil popřít a svět na něj zapomenout. Zachránit ho před zapomněním je naší povinností, nejen jako dávno očekávaný akt historiografické rekonstrukce nebo profesionální závazek; je to… morální volba, úplně první krok, který musíme udělat, pokud má mít usmíření někdy šanci.

Nedávno jsem psal o tom, jak izraelská filmařka Neta Šošani ve svém kontroverzním dokumentu o Nakbě z roku 1948 ukázala, že izraelské etické a právní hranice byly smazány v šílenství krveprolití a znásilňování. Šošani tvrdí, že úplná ztráta étosu (nebylo žádné zúčtování, žádná spravedlnost) ohrožovala legitimitu tehdejšího projektu budování státu. Opakovaně – jako v současné válce – varuje, že „by to mohl být konec Izraele“.

Šošaniiny komentáře naznačují trauma, které prožívají sekulární liberální Židé, když sledují, jak se normy a životní styl jejich převážně sekulárně-liberální společnosti převrací posunem směrem k militaristickým a eschatologickým cílům izraelské pravice. Ministr financí Smotrich nedávno prohlásil, že židovský lid v současné době prožívá „proces vykoupení a návratu božské přítomnosti na Sion“ – účastí na „dobývání země“.

Zatímco mnoho evropských Židů přišlo do nového izraelského státu, aby našli bezpečí a ochranu, přišli také proto, aby se zapojili do sionistického projektu v Palestině.

Trump, Netanjahu a americká změna

Netanjahu v současné době tvrdí, že má Trumpovu „stoprocentní“ podporu a „neomezené zásluhy“ za bouři, která se v regionu rozpoutala. Jak píše Ben Caspit s odvoláním na vysoce postaveného izraelského diplomata:

„Skutečnost, že Rubio zde přistál jen několik dní po útoku [v Dauhá] a nevyjádřil téměř žádnou kritiku – naopak – dává izraelské operaci v Gaze impuls… Izrael nikdy neobdržel od žádné americké administrativy tak štědrou a dlouhodobou úvěrovou linku.“

A zdá se, že se Trump odvrací od image „globálního mírotvorce“ a zaměřuje se úžeji na demonstraci „mimořádné velikosti“ Ameriky – prostřednictvím cel, sankcí nebo vojenských akcí – a tím prezentuje dominantní, ne-li velký, národ.

Problémy jsou ale zřejmé: V posledních letech byl Izrael na americké Národní konzervatistické konferenci do značné míry opomíjen. Tentokrát se však židovskému státu a jeho válkám nedalo vyhnout. Nedávná konzervatistická konference se zvrhla v „občanskou válku“ mezi neokonzervativními „realisty“, kteří Izrael podporují, a těmi, kteří se ptali: „Proč jsou tohle naše války? Proč jsou nekonečné problémy Izraele břemenem Ameriky? Proč bychom měli [Izrael] akceptovat jako součást hnutí ‚Amerika na prvním místě‘?“, jak vybuchl redaktor deníku The American Conservative : „To bychom sakra neměli!“

Napětí uvnitř Republikánské strany je zřejmé: příznivci MAGA chtějí podporovat Trumpa, ale hlavní židovští dárci a komentátoři, jako například proizraelský jestřáb Max Abrahms, se na konferenci posmívali „izolacionistům MAGA“, kteří milují Tuckera Carlsona, za to, že se ve svém úsilí o stažení z Blízkého východu „zbláznili“.

Trump varoval Netanjahua, že genocida v Gaze bude stát Izrael podporu mezi republikány, zejména mezi mladými lidmi. Trump však svou neochvějnou podporu Izraeli nezměnil (z jakéhokoli důvodu), ale všiml si „nálady“ své základny.

Pokud si Trump této změny všiml, Netanjahuovi je to jedno. Jak informuje Amir Tibon v Haaretz :

„Pokud si Trump myslí, že jeho komentáře o tom, že Izrael ztrácí ‚kontrolu nad Kongresem‘, jsou pro Netanjahua budíčkem, mýlí se. Izraelci Trumpa nepotřebovali, aby věděli, že jejich země prohrává bitvu o globální veřejné mínění.“

„Netanjahu a Ron Dermer… se smířili se ztrátou mezinárodní podpory Izraele, rostoucí izolací, hrozbami sankcí a zatykači na jeho vůdce (včetně samotného Netanjahua). Zdá se, že jim na tom nezáleží, a důvodem je ironicky právě ten muž, který bije na poplach: Donald Trump.“

„Z Netanjahuova pohledu na tom nezáleží – hlavně aby měl Trumpovu podporu.“

Džin je venku z láhve

Izraelské války ztratily generaci mladých amerických konzervativců – a ti se už nevrátí. Ať už byly okolnosti, které vedly k úmrtí Charlieho Kirka jakékoli, jeho smrt vypustila z láhve džina dominance hnutí „Izrael na prvním místě“ v republikánské politice.

Až se Netanjahu rozhlédne, uvidí, že Izrael ztratil Ameriku – a stejně tak i zbytek světa.