Proč se nemůžu připojit ke své rodině a uctít památku našich předků zabitých v holocaustu, zatímco Izrael páchá genocidu v Gaze
Nemohla jsem se připojit ke své rodině a uctít životy našich předků zavražděných při nacistické genocidě, zatímco Izrael využívá naši historii k ospravedlnění útlaku Palestinců. Místo toho ctím životy své rodiny tím, že udělám vše, co je v mých silách, abych dnes zastavil genocidu v Gaze.
Jela jsem domů z Lidové konference pro Palestinu v Detroitu, když mi rodina z Prahy poslala pozvánku na ceremoniál umisťování Stolperstinů.
Stolperstiny jsou pamětní kameny zasazené do chodníku před posledním dobrovolným bydlištěm obětí nacistické genocidy. Dcera sestřenice mé babičky „J“ si tyto Stolperstiny objednala na památku prarodičů, které nikdy nepoznala.
Před několika lety, když jsem překládala rodinné dopisy psané z nacisty okupované Prahy, jsem „poznala“ tento pár – bratra mé prababičky „R“ a jeho ženu „M“. Byli to městští asimilovaní Židé ze střední třídy. Po dvou a půl letech nuceného vysídlení během nacistické okupace, ztráty příjmů a ochromujících omezení jejich životů byli oni a většina mé rodiny deportováni do koncentračního tábora „ghetto“ za městem a odtud posláni na místa smrti v Polsku a Bělorusku.
Vyrůstala jsem pod tíhou této genocidy, kterou všichni nazývali „holocaust“.
Vyrůstala jsem ale s odstupem, protože moji prarodiče a otec měli štěstí, že unikli, a v rodině se o tom málokdy mluvilo. Bratranec mé babičky „J“, kterému bylo dvaadvacet let, když byl deportován, přežil pracovní tábor a vrátil se do Prahy. Trvalo několik let, než se jeho žena, která také přežila koncentrační tábor, zotavila natolik, aby mohla mít dítě. To je moje sestřenice, která o desetiletí později objednala Stolperstine pro prarodiče, které nikdy nepoznala. Na rozdíl ode mě vyrůstala na místě nacistických zločinů.
Během let jsme byli v kontaktu jen sporadicky, zvláště poté, co jsem se začala věnovat rodinné historii. Na jaře roku 2023 se krátce mluvilo o shledání.
Toho podzimu jsem veškerou energii soustředil na Gazu.
V prosinci dorazila novoroční přáníčka. „Praha 2024!“ Téměř jsem si jí nevšimla, byla pohřbená mezi desítkami e-mailů, které informovaly o neúprosných sionistických zvěrstvech.
Navštěvovali bychom pivnice, připojili se k davům turistů u Staroměstské radnice, kde se brali moji prarodiče, fotili bychom selfie na středověkém kamenném oblouku Karlova mostu přes Vltavu, zatímco sionisté shazují bomby americké výroby na dva miliony Palestinců, ničí nemocnice a školy, likvidují a mučí lékaře a demolují starobylé budovy ve jménu „sebeobrany“?
Nedokázala jsem si představit, že bych podnikla takový výlet, byla bezstarostná nebo oslavovala naši společnou existenci.
Naše e-maily nikdy nejsou moc dlouhé ani podrobné. Když jsem jí řekla, že se tam nedostanu a že veškerou svou energii vkládám do protestů proti izraelské genocidě Palestinců, její odpověď byla jednoduše: „Podporuji Izrael.“
Poslala jsem odkaz na rozhovor se starším přeživším nacistické německé genocidy, s někým, kdo poznal genocidu, když ji viděl, a označil zločiny sionistické entity za to, čím jsou.
Neslyšela jsem o ní znovu až do tohoto pozvání od Stolperstina, o osmnáct měsíců později. Osmnáct měsíců a kolik tun bomb, kolik vysídlených osob a kolik úmrtí později?
Popřála jsem jí lásku a odmítla jsem s oprávněnou lékařskou omluvou, ale nemohla jsem to nechat jen tak.
„Každý den uctím památku naší rodiny zabité při nacistické genocidě tím, že usiluji o ukončení izraelské genocidy Palestinců,“ napsala jsem zpět. „Izrael se dopouští této genocidy ve jménu naší rodiny a všech Židů. Je to další holocaust. Věřím, že kdyby moje babička dnes žila, protestovala by v ulicích spolu se mnou.“
Je toho tolik, co bych ráda řekla. Že na to prostě nemám náladu, protože už jsem strávila téměř dva roky protesty proti další genocidě, a to je pro mě opravdu osobní záležitost.
Že Izrael ospravedlňuje svou existenci utrpením všech Židů, včetně naší rodiny. Že kdyby sionisté násilně nevyhnali domorodé Palestince ze země, kterou obývali po tisíce let, kdyby se sionisté nepustili do projektu vymazání palestinské kultury, historie a lidu, neexistoval by Izrael. Že vytvořili rasistický stát apartheidu, kde je genocida tak normalizovaná, že si většina lidí na Západě ani neuvědomuje, že probíhá už dávno před rokem 1948.
Že Palestinci, jakožto okupovaný lid, mají právo klást odpor všemi nezbytnými prostředky, včetně ozbrojeného boje, a že bychom měli oslavovat jejich činy odporu, stejně jako oslavujeme Židy, kteří bojovali v povstání ve varšavském ghettu, a židovské vězně, kteří uspořádali vzpouru v Treblince, kde byli zavražděni moji praprarodiče.
Ale do toho všeho jsem se nepouštěla, neřekla jsem, že sionisté srovnávají se zemí domy po celém Západním břehu Jordánu, vyhánějí farmáře z jejich půdy do městských ghett, staví další nelegální osady v největším záboru půdy od roku 1967, a to vše při současném proměňování Gazy v pustinu, ničení všeho potřebného k udržení života, spalování a trhání lidského masa, zatímco ti, kteří uniknou bombám, čelí smrti hladem.
Ani jsem se neptala, jestli mi genocidní jazyk zní povědomě, protože stejně jako sionističtí vůdci vyzývají k úplnému zničení všech Palestinců od novorozenců až po starší přeživší Nakby z roku 1948, vůdci Třetí říše vyjádřili stejný záměr pro všechny Židy.
Tolik rodin se raději vyhýbá kontroverzním tématům. „Svět se obrací vzhůru nohama,“ odpověděla. Ve své stručné odpovědi obvinila Trumpa prakticky ze všeho a Putina z narušení polského vzdušného prostoru. Nepadla ani zmínka o genocidě, ať už Židů nebo Palestinců.
Naše rodina neprožila celý život pod okupací, jako to dělají Palestinci. Měli dobrý život, dokud se k moci nedostal Hitler, a pak žili s obavami, dokud nebylo Československo okupováno, a pak si prošli peklem. Tím by si nikdo neměl procházet.
Ale nebylo to sedmdesát sedm let okupace.
V rohu mého pokoje je kufr plný fotoalb, některá stará přes sto let. Fotografie naší rodiny, jak si užívá dovolenou v horách, svatby, usměvaví miminka a batolata. Když se na ten kufr dívám, myslím na Palestince, jejichž domovy jsou teď hromady sutin, každá drahocenná fotografie je pryč.
Můj život bude vždy poznamenán genocidou. Přála bych si, aby moje babička, ke které jsem vždy cítila zvláštní pouto, nemusela žít zbytek života s vinou přeživšího, s tou obrovskou tíhou na bedrech, smutkem v očích, chronickým posttraumatickým stresem. Přála bych si, aby chronická deprese netrápila mého otce, který se v devíti letech stal uprchlíkem. Přála bych si, aby moje sestřenice mohla znát své prarodiče.
Ale místo toho, abych se zabýval těmito ztrátami, rozhodla jsem se připomínat životy naší rodiny tím, že udělám vše, co je v mých silách, abych zastavil tuto genocidu, tu dnešní, která je živě streamována. To znamená bojovat za oboustranné zbrojní embargo, za konec okupace, za konec apartheidu, za svobodnou Palestinu, kde každý, bez ohledu na rasu, náboženství nebo etnickou příslušnost, může žít důstojně.
Na Lidové konferenci pro Palestinu nás jeden z řečníků požádal, abychom zvedli ruku, pokud jsme protestem proti této genocidě něco ztratili. Práci, vysokoškolský titul, sledující na sociálních sítích, rodinu nebo přátele. Protože Palestina je neustále v mých myšlenkách, ztratila jsem schopnost cítit spojení s těmi, kteří nevidí její důležitost. Vzdálila jsem se od ní. Co se týče těch, kteří s tím naprosto nesouhlasí, jsem otevřená diskusi, ale nemůžu jen tak odložit stranou sionistické názory a být přáteli.
Něco jsem ztratila, ale získala jsem něco mnohem důležitějšího. Jasnost, odhodlání, zesílený smysl pro cíl a větší víru v sílu lidu. To stojí za všechno.
To, co nás žene nad vodou, jsou jeden druhého. Palestina bude svobodná.
