Jiří Vyvadil: Chtělo by to brát rozum do hrsti…

Samozřejmě, že po počátečních úvahách uznání DLR a LHR, kterých by nebylo nutno, kdyby Západ byl schopen donutit Volodymyra Zelenského k uznání Minských dohod, následné kroky invaze nepochybně všechny překvapily. Pokud bych měl neutrálně říci, o co se jedná z hlediska mezinárodního práva, pak jde o operaci stejně nelegitimní, jako byla kdysi válka USA a Velké Británie za účasti tzv. koalice ochotných, na prvním místě s Českou republikou u války proti Iráku, stejně jako nelegitimní americko – spojenecká operace proti Libyi a samozřejmě i válka NATO proti Afghánistánu …

Ovšem tak jako nikdo nestíhal Bushe, Clintona, Sarkozyho atd, zcela jistě nikdo nebude stíhat Putina.

To jen, abychom si uvědomovali natvrdo věcnou realitu z uvedené historie posledních let.

Snad nejpodstatnější rozdíl, od všech operací Západu, o kterých jsem se zmínil, které trvaly měsíce či roky, současná ruská operace trvá stále jen několik dnů.

Jde vlastně jen o to, aby samozřejmě skončila…

Je zde ovšem jeden zásadní psychologický problém

Mediálně – politická atmosféra současného střetu mezi Západem a Ruskem, který se ve své hybridní podobě vztahuje vlastně jen na střet mezi Ruskem a Ukrajinou vyvolává dojem, že nic jiného než totální porážka Ruska nepřichází v úvahu…

Média buší ba to, že řešení je v rukou Putina a spojují to už s fantastickými úvahami o likvidaci Ruska, či jeho samotného.

Přesto se domnívám, že klíč k řešení má naopak v rukou Volodymyra Zelenského a jeho podporovatelů.

Ty boje jsou samozřejmě kruté, ale na rozdíl od války NATO proti Srbsku, války proti Iráku či války proti Libyi kde NATO pokládali za nezbytné na závěr zavraždit vůdce těchto států, zde Rusko pokládá toliko věcné požadavky, které navíc již zčásti těchto bojů se ukazují, že jsou velmi realistické.

Jde především o požadavek vojenské neutrality vyjádřené i změnou ústavy o absenci odmítnutí členství v NATO. Dnes je zcela zjevné, že Ukrajina rozhodně na delší dobu nemá šanci se členem NATO stát. Pokud jde o Evropskou unii, její kritici, by se pomalu mohli radovat, protože rázem by se Ukrajina stala jedním z největších států EU, zároveň se zcela rozvrácenou ekonomikou, oligarchy a mohutnou korupcí. Zcela určitě by členství v této situaci blokovali Holanďané, Francouzi a zřejmě i Němci a Italové. A samozřejmě, že bychom na to doplatili i my.

Představy výchoďňárů, kam se dnes řadíme i my o okamžitém přijetí jsou zcela mimo mísu.

Požadavek denacifikace, který je spjatý především s adorací bestiálního Stefana Bandery coby národního hrdiny Ukrajiny by bylo lze jistě zakotvit rovněž v ústavě a zakotvit rovněž rovné používání ruského jazyka s ukrajinštinou a budiž, i uznání příslušnosti Krymu k Rusku.

Samozřejmě, málokdo má nyní na Zelenského vliv, ale racionálně vzato ty požadavky Ruska jsou pochopitelné a Rusko od nich zřejmě neuhne. Ale za ukončení bojů a dalšího nárustu mrtvých to stojí.

Ovšem nejde jen o Ukrajinu. Za pouhý jediný týden vidíme, jak dramaticky narůstá cena plynu, ropy, jak bouří akciové trhy, nejen ohledně ruských akcií, ale všech oblastí…, jak dramaticky klesá nejen rubl, ale i naše koruna.

A to jsme fakt teprve na začátku. Už teď se ukazuje že sankce proti Rusku se obratem začínají promítat i negativními důsledky proti jejich tvůrcům. A co by bylo za půl roku, za rok, kdyby válka neskončila?

Všichni ti váleční jestřábi na Západě by místo volání do boje, měli volat po hledání rozumného a pevného míru. A ten musí být s Ruskem.

Asi tak