USA a NATO nebyly nikdy sankcionovány za zahájení válek. Proč?

Západ zaujal extrémní postoj vůči Rusku kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Tato reakce odhaluje vysokou míru pokrytectví, vezmeme-li v úvahu, že zahraniční války mezi USA a NATO nikdy nezískaly represivní reakci, kterou by si zasloužily.

Reakce na ruský útok na Ukrajinu, ať už si o tom kdo myslí cokoli, odhalila dvojí metr Západu. Pokud nedávné události na Ukrajině něco ukázaly, pak to, že Spojené státy a jejich transatlantičtí partneři jsou schopni nemilosrdně pošlapat polovinu planety – jako Afghánistán, Irák, Libyi a Sýrii, abychom jmenovali alespoň některé – a s rozsáhlými beztrestnostmi. Mezitím téměř všechny publikace mainstreamových médií líčí Rusko a prezidenta Vladimira Putina jako znovuzrození nacistického Německa pro ruské akce na Ukrajině.

Nejprve si něco ujasněme. Pokrytectví a dvojí metr samy o sobě neospravedlňují nepřátelství proti jiné zemi. Jinými slovy, jen proto, že země NATO od roku 2001 po celém světě bez vážných následků vedly svévolné ničení, nedává Rusku ani žádné jiné zemi morální povolení chovat se podobným způsobem. Musí existovat pádný důvod, aby země povolila použití síly, a tím se zavázala k „oprávněné válce“. Z toho plyne otázka: Lze jednání Ruska považovat za „férové“ nebo alespoň za pochopitelné? Tuto odpověď nechám na posouzení čtenáře, ale bylo by zbytečné neuvádět některé důležité detaily.

Pouze konzumenti zpráv mainstreamových médií z rychlého občerstvení by byli překvapením, kdyby se dozvěděli, že Moskva varuje před rozšiřováním NATO na východ již více než deset let. Ve svém dnes již slavném projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 položil Vladimir Putin shromážděným globálním vůdcům otázku:

„Proč je nutné během tohoto rozšiřování NATO budovat vojenskou infrastrukturu na našich hranicích? Dokáže někdo na tuto otázku odpovědět?“

Později v projevu řekl, že rozšiřování vojenských prostředků k ruským hranicím „v žádném případě nesouvisí s demokratickými rozhodnutími jednotlivých států“.

Nejenže se obavy ruského prezidenta setkaly s předvídatelnou mírou ignorace a ohlušujícího mlčení; NATO od toho dne udělilo členství čtyřem dalším zemím (Albánii, Chorvatsku, Černé Hoře a Severní Makedonii). V myšlenkovém experimentu by i blázen mohl pochopit, představte si reakci Washingtonu, kdyby například Moskva zřídila v Jižní Americe neustále se rozšiřující vojenský blok.

Skutečná příčina znepokojení Moskvy však přišla, když USA a NATO začaly zaplavovat sousední Ukrajinu oslnivým arzenálem sofistikovaných zbraní uprostřed volání po členství země v NATO. Co se proboha může pokazit? Ukrajina v očích Moskvy začínala pro Rusko představovat existenční hrozbu.

Loni v prosinci Moskva, která se rychle chýlila ke konci své trpělivosti, předala návrhy smluv USA a NATO a vyzvala je, aby zastavily jakoukoli další vojenskou expanzi na východ, včetně Ukrajiny nebo jakékoli jiné země vstupující do NATO. Obsahovaly výslovný požadavek, že NATO „nebude provádět žádné vojenské aktivity na území Ukrajiny nebo jiných států východní Evropy, jižního Kavkazu a střední Asie“. NATO a EU ale opět vyšly vstříc ruským návrhům s arogancí a lhostejností.

Zatímco názory na šokující opatření, která Moskva následně přijala, se mohou lišit, nikdo nemůže říci, že nebyl varován. Ostatně není to tak, že by se Rusko 24. února probudilo a najednou se rozhodlo, že je to úžasný den k zahájení vojenské operace na území Ukrajiny. Dalo by se tedy tvrdit, že Rusko, starající se o svou vlastní bezpečnost, mělo pro svůj čin nějaké ospravedlnění. Bohužel, stejný argument může být obtížnější pro Spojené státy a jejich přátele z NATO, vzhledem k jejich agresivnímu chování v posledních dvou desetiletích.

Vezměme si nejznámější příklad, invazi do Iráku v roce 2003. Tato katastrofická válka, kterou západní mediální časopisy následně přehlížejí jako nešťastné „selhání zpravodajských služeb“, představuje jeden z nejkřiklavějších činů nevyprovokované agrese v nedávné paměti. Když se ponoříme  hluboce do chmurných detailů, Spojené státy, které právě utrpěly útoky z 11. září, obvinily Saddáma Husajna z Iráku z přechovávání zbraní hromadného ničení. Ale namísto úzké spolupráce se zbrojními inspektory OSN, kteří byli na místě v Iráku a pokoušeli se tato tvrzení ověřit, zahájily USA 19. března 2003 společně s Británií, Austrálií a Polskem „šok a hrůzu“ bombardovací nálet (anglicky : Shock and Awe) proti Iráku. Ve velmi krátké době bylo v důsledku tohoto zjevného porušení mezinárodního práva zabito, zraněno nebo vysídleno přes milion nevinných Iráčanů.

Středisko pro veřejnou integritu oznámilo, že mezi lety 2001 a 2003 Bushova administrativa ve svém úsilí získat veřejnou podporu pro hrozící krveprolití učinila více než 900 nepravdivých tvrzení o údajné hrozbě Iráku pro USA a jejich spojence. Západní média, která se bez výjimky stala těmi nejzběsilejšími volajícími po vojenské agresi, však jaksi nechtěla najít žádnou chybu ve válečném argumentu – tedy samozřejmě až poté, co už byly na zemi vojenské boty a krev Iráčanů.

V dokonalejším světě by se dalo očekávat, že USA a jejich spojenci budou po tomto vleklém osmiletém „blbnutí“ vůči nevinným lidem vystaveni přísným sankcím. Ve skutečnosti tam byly sankce, ale ne proti Spojeným státům. Je ironií, že jediné sankce vyplývající z tohoto šíleného vojenského dobrodružství byly uvaleny na Francii, člen NATO, který spolu s Německem odmítl pozvání k účasti na této irácké krvavé lázni. Globální hypervelmoc USA na takové chování není zvyklá, zvláště ne od svých údajných přátel.

Američtí politici, přesvědčeni o své božské jedinečnosti, vyzvali k bojkotu francouzského vína a balené vody kvůli „nevděčnému“ odporu francouzské vlády vůči válce v Iráku. Jiní váleční štváči prozradili svůj nedostatek vážnosti tím, že trvali na tom, že oblíbené „hranolky“ by měly být nahrazeny označením „hranolky svobody“. Zdá se tedy, že nedostatek francouzského Bordeaux spolu s namáhavým úkolem revidovat jídelníčky restaurací byly jedinou skutečnou nepříjemností, kterou zažily USA a NATO poté, co bez rozdílu zničily miliony životů.

Nyní porovnejte tento přístup k USA a jejich spojencům v dětských rukavicích se současnou situací na Ukrajině, kde se rovnováha spravedlnosti jasně překlopila ve prospěch Ruska, a to i přes jeho ne bezdůvodná varování, že pociťuje hrozbu rozšíření NATO. Ať už si o konfliktu, který nyní zuří mezi Ruskem a Ukrajinou, může někdo myslet cokoliv, nelze popřít, že pokrytectví a dvojí metr namířený na Rusko jsou tak šokující, jak se dalo předvídat.

Kromě přísných sankcí proti ruským jednotlivcům a ruské ekonomice (snad nejlépe shrnul francouzský ministr hospodářství, který řekl, že jeho země je odhodlána vést „totální hospodářskou a finanční válku proti Rusku“), existují hluboce znepokojivé snahy. Zprávy a informace z ruských zdrojů, které by mohly západní veřejnosti umožnit identifikovat a  ukázat motivy Moskvy jsou vypnuty. V úterý 1. března se YouTube rozhodl zakázat kanály RT a Sputnik všem evropským uživatelům, což západnímu světu umožnilo uzurpovat další část globálního příběhu.

Vzhledem k tomu, jak je Rusko očerňováno v „říších lží“, jak Vladimir Putin nazval země svých politicky motivovaných pronásledovatelů, se někteří mohou domnívat, že si Rusko zaslouží nepřetržité hrozby, které nyní dostává. Ve skutečnosti nic nemůže být dále od pravdy. Toto globální sebezobrazení, které připomíná druh bezduché kampaně signalizace ctnosti, která se nyní stala tak populární v liberálních hlavních městech – a zbytečně podněcuje již tak nestabilní situaci – předpokládá, že se Rusko smrtelně mýlí, tečka.

Takový bezohledný přístup, který neponechává žádný prostor pro debatu, žádný prostor pro diskusi, žádný prostor vidět ruskou stranu v této extrémně složité situaci, zaručuje pouze další patovou situaci, ne-li další plnohodnotnou globální válku. Pokud Západ aktivně neusiluje o vypuknutí třetí světové války, bylo by moudré zastavit ohavné pokrytectví a dvojí metr vůči Rusku a trpělivě naslouchat jeho názorům a verzím událostí. To není tak těžké, jak si někteří lidé mohou myslet.

Autor Robert Bridge
je americký spisovatel a novinář