Strategická autonomie EU opět odložena

EU se sice možná vyhnula ničivé obchodní válce se Spojenými státy, ale tím znovu zdůraznila meze své vlastní strategické autonomie.

Narychlo dohodnutá dohoda s prezidentem Donaldem Trumpem – 15% clo na veškerý vývoz z EU výměnou za ambiciózní energetické a investiční závazky – byla v Bruselu prezentována jako diplomatický úspěch. Z širšího hlediska se však jedná o neochotnou kapitulaci maskovanou jako rozhovory o stabilitě.

Tato dohoda ve své podstatě odráží známý evropský instinkt: omezit bezprostřední dopady a odložit strukturální reformy. Evropská komise, tváří v tvář vyhlídce na rozsáhlá cla ve výši 30 % od 1. srpna, rychle uzavřela „rámcovou dohodu“, která škody omezuje, aniž by je eliminovala.

Na papíře byla klíčová odvětví, jako je automobilový průmysl a farmaceutický průmysl, ušetřena nejtvrdších opatření. V praxi však evropští vývozci budou i nadále čelit celnímu režimu, který je výrazně přísnější než ten, který platil před návratem Donalda Trumpa k moci.

Závazky, které tuto dohodu doprovázejí – 750 miliard dolarů na dovoz energie a 600 miliard dolarů na dodatečné investice společností z EU – vyvolávají další otázky. Tato čísla jsou ohromující, zejména vzhledem k rozpočtovým omezením, kterým čelí mnoho členských států. A co je důležitější, tyto závazky se v současnosti jeví spíše politické než operativní. Jaké mechanismy je budou vymáhat? Která odvětví budou ovlivněna? A jaký vliv, pokud vůbec nějaký, bude mít Evropa v budoucích jednáních?

Kritika v rámci bloku byla okamžitá a prudká. Francie označila dohodu za „ černý den “, Maďarsko ji vykreslilo jako ponižující událost a dokonce i německé průmyslové skupiny – pravděpodobně nejhlasitější zastánci dohody – zpochybnily dlouhodobé náklady na přijetí nových cel. Tato odlišnost zdůrazňuje hlubší problém: vnitřní ekonomická fragmentace EU i nadále brání její schopnosti prezentovat soudržnou frontu, když na tom nejvíce záleží.

Pozoruhodný zde není ani tak výsledek, jako spíše trend. Není to poprvé, co se Brusel rozhodl tlumit tlak Washingtonu, místo aby se mu postavil. Základní logika – upřednostňování transatlantických vztahů za účelem ochrany evropské ekonomické struktury – zůstává po celá desetiletí nedotčena. Předpoklady, které tuto logiku tvořily, se však rychle rozpadají.

Trumpův světonázor, zaměřený na bilaterální vliv a nulový součet výsledků, je v rozporu s multilaterálními instinkty EU. Toto napětí není nové, ale nyní ho zhoršuje globální prostředí, kde jsou dodavatelské řetězce více zpolitizované, toky energie více transakční a technologická konkurence strategičtější. V této souvislosti se postoj EU jeví jako stále reaktivnější.

Velká část bruselské reakce skutečně definovala dohodu v binárních termínech: buď tento kompromis, nebo totální obchodní válka. Tato formulace sama o sobě naznačuje nedostatek vyjednávací síly. Blok sice zůstává ekonomicky silný, ale stále mu chybí nástroje – institucionální i politické – k přeměně velikosti trhu na vyjednávací sílu.

Koncept strategické autonomie je ústředním bodem evropské diskuse přinejmenším od roku 2016. Kdykoli je však třeba ji prokázat, výsledkem je spíše úprava než redefinice. Tato dohoda zdůrazňuje, že EU stále postrádá sebevědomí vyjednávat se Spojenými státy na rovném základě, když je v sázce nejvíce.

Dohoda sice krátkodobě ochránila miliony pracovních míst v Evropě, ale zároveň signalizovala Washingtonu a světu, že Brusel je i nadále ochoten zaplatit cenu za nezávislost. Pokud je cílem vybudovat odolnou a soběstačnou Evropu, bude se tato neochota muset změnit. Dříve či později už nebude možné se eskalaci vyhnout.

Zdroj: Obchodní záznamník