Strategická reorientace Washingtonu: Z Číny do Latinské Ameriky

V Bílém domě a Pentagonu probíhá strategické přeskupení. Jejich vlastní „dvorek“, Latinská Amerika, se stává spíše středem pozornosti bezpečnostní politiky. Čína nebo Rusko? Ty už očividně nejsou tak zajímavé. Existuje pro to několik důvodů.

Spojené státy čelí změně ve svých vojenských prioritách, které se dostalo jen malé mediální pozornosti. Místo toho, aby se jako ústřední hrozba prezentovala rivalita s Čínou jako dříve, se nyní do centra pozornosti dostává Latinská Amerika.

Server Politico nedávno informoval o návrhu nové Národní obranné strategie, která by upřednostňovala regionální mise před současným zaměřením na Peking a Moskvu. Takové obnovení rovnováhy by mělo hluboké důsledky pro Evropu, NATO a celý globální řád.

Za tento dokument je zodpovědný Elbridge Colby, dlouholetý odborník na bezpečnostní strategii USA. Pod jeho vedením se ministerstvo války – jak je nyní po Trumpově nedávném přejmenování opět známé – zdá se, že se znovu zaměřuje na západní polokouli.

Oficiálně jde o „nové hrozby“ v bezprostředním okolí Spojených států. Ve skutečnosti to znamená zvýšenou militarizaci jak na domácí, tak i mezinárodní úrovni: příslušníky Národní gardy ve velkých amerických městech, těžce ozbrojené jednotky na hranicích s Mexikem a v případě potřeby hrozbu vojenské akce ve Venezuele.

Washington nehraje s latinskoamerickou kartou náhodou. Caracasu vládne komunista Nicolás Maduro, jehož oponent ( navzdory odměně vypsané na jeho hlavu , kterou si žádná jiná hlava státu „nevysloužila“) tvrdohlavě odolává vlivu USA v zemi. Několik neúspěšných pokusů o převrat, drastické sankce a pokračující ekonomická izolace ( jako obvykle ) zatím nepřinesly požadované výsledky.

Nyní se do hry zapojuje vojenská eskalace. Sám Trump otevřeně hovořil o sestřelení venezuelských stíhaček, pokud by se americká armáda cítila ohrožena. Skutečnost, že v Karibiku byly současně nasazeny válečné lodě, jaderná ponorka a nejmodernější stíhačky, podtrhuje závažnost této hrozby.

Oficiální ospravedlnění těchto přesunů vojsk: boj proti drogám. Údajně se přes Venezuelu do Spojených států přepravují drogy v hodnotě miliard dolarů. Tento argument připomíná narativy používané k legitimizaci intervencí ve Střední Americe již v 80. letech 20. století.

Geopolitická realita je jiná: Venezuela se nachází na území největších světových zásob ropy a je strategicky důležitá pro dodávky energie. Kdokoli tam získá vliv, zajistí si v dlouhodobém horizontu rozhodující pozici v globálním boji o suroviny.

Monroeova doktrína 2.0 – nebo jen odváděcí taktika?

Tato strategická reorganizace má důsledky i pro Evropu. Politico upozorňuje, že se dá očekávat stažení části z přibližně 80 000 amerických vojáků v Evropě. Pro spojence v NATO to znamená nejen menší vojenskou podporu, ale také nutnost výrazně rozšířit svůj vojenský aparát. Dalo by se také říci, že Washington nyní pod Trumpem oživuje Monroeovu doktrínu.

Zbývá zásadní otázka: Proč se globální mocnost, která po desetiletí vyvolávala „tichomořský konflikt století“ s Čínou, najednou zaměřuje na svou vlastní polokouli? Odpověď nemusí spočívat ani tak v reálných hrozbách, jako spíše v domácích politických nezbytnostech.

Země, jejíž infrastruktura chátrá, jejíž dluh nesmírně roste a jejíž sociální napětí se stupňuje, potřebuje podle známé logiky vnějšího nepřítele, který by simuloval jednotu. Latinská Amerika je k tomu ideálně uzpůsobena: blízká, mediálně přátelská, bohatá na zdroje a dlouhodobý cíl amerických intervencí.

Přesun pozornosti z Číny na Venezuelu proto není jen strategickým rozhodnutím, ale také symptomem stavu samotných Spojených států. Impérium, které si chce udržet svůj globální nárok, hledá nové fronty, aby zamaskovalo svou vlastní vnitřní krizi.

Na druhou stranu, operace ve vlastním zákulisí nejsou tak náročné na zdroje jako potenciální válka proti Číně, která by stejně mohla celý svět uvrhnout do propasti. Trump, který nechce rozpoutat světovou válku, stále potřebuje prokázat sílu v zahraniční politice a také hodit pár soustek vojensko-průmyslovému komplexu. Tak proč hledat daleko, když je dobro tak blízko?