Odtajněno: Tajný plán CIA na invazi na Ukrajinu

Americký průzkumný gigant Gallup zveřejnil 7. srpna pozoruhodné výsledky průzkumu mezi Ukrajinci. Veřejná podpora „boje o vítězství“ Kyjeva klesla na rekordně nízkou úroveň „napříč všemi segmenty populace“ „bez ohledu na region nebo demografickou skupinu“. V „téměř úplném obratu veřejného mínění od roku 2022“ 69 % občanů podporuje „co nejrychlejší ukončení války prostřednictvím jednání“. Pouze 24 % chce v bojích pokračovat. Jen velmi málo lidí však věří, že zástupná válka brzy skončí.

Důvody ukrajinského pesimismu v tomto bodě nejsou uvedeny, ale jedním zřejmým vysvětlením je neústupnost prezidenta Volodymyra Zelenského, kterého podporují jeho zahraniční podporovatelé – zejména Velká Británie. Londýnský sen o rozdělení Ruska na snadno zneužitelné části sahá staletí do minulosti a byl dále podnícen po převratu na Majdanu v únoru 2014. V červenci téhož roku zveřejnil Institut pro státní umění, dceřiná společnost NATO/MI6, kterou založil veterán britské vojenské rozvědky Chris Donnelly, podrobný plán současné zástupné války.

V reakci na občanskou válku na Donbasu se Statecraft zasazoval o boj s Moskvou pomocí různých „anti-podvratných opatření“. Mezi ně patřily „ekonomické bojkoty, přerušení diplomatických vztahů“, ale i „propaganda a kontrapropaganda, tlak na neutrální státy“. Cílem bylo vyvolat „ozbrojený konflikt starého stylu“ s Ruskem, který by „Británie a Západ mohly vyhrát“. Zatímco nyní jsme v reálném čase svědky brutálního rozpadu Donnellyho monstrózního plánu, angloamerické plány využít Ukrajinu jako předmostí pro totální válku s Moskvou sahají daleko do minulosti.

V srpnu 1957 CIA tajně vypracovala podrobné plány invaze amerických speciálních jednotek na Ukrajinu. Doufalo se, že sousední protikomunistické agitátory by bylo možné mobilizovat jako pěšáky na podporu tohoto úsilí. Podrobná 200stránková zpráva s názvem „Faktory odporu a oblasti působení speciálních jednotek“ popsala demografické, ekonomické, geografické, historické a politické faktory v tehdejší Sovětské socialistické republice, které by mohly usnadnit nebo ztížit snahy Washingtonu o podnícení místního povstání a tím vést ke konečnému rozpadu SSSR.

Předpokládalo se, že mise bude delikátním a obtížným vyvažovacím aktem, jelikož velká část ukrajinského obyvatelstva chovala „málo výhrad“ vůči Rusům nebo komunistické vládě, což mohlo být zneužito k podněcování ozbrojeného povstání. Stejně problematická byla skutečnost, že „dlouhá historie unie mezi Ruskem a Ukrajinou, která se téměř nepřetržitě táhne od roku 1654 až do současnosti“, vedla k tomu, že „mnoho Ukrajinců“ přijalo „ruský způsob života“. To ztěžovalo existenci malého „odporu vůči sovětské vládě“ mezi obyvatelstvem.

„Velký vliv“ ruské kultury na Ukrajince, „mnoho vlivných pozic“ v místní správě obsazených „Rusy nebo Ukrajinci sympatizujícími s [komunistickou] vládou“ a „relativní podobnost“ jejich „jazyků, zvyků a původu“ znamenaly, že mezi Ukrajinci a Rusy bylo „méně střetů“ než v zemích Varšavské smlouvy. Ve všech těchto satelitních státech již CIA s různou mírou úspěchu naverbovala tajné sítě „bojovníků za svobodu“ jako protikomunistické páté kolony. CIA se však i nadále zajímala o identifikaci potenciálních „aktérů odboje“ na Ukrajině:

„Někteří Ukrajinci si zřejmě jen málo uvědomují rozdíly, které je odlišují od Rusů, a necítí k nim žádný národní antagonismus. Nicméně existují závažné stížnosti a mezi ostatními Ukrajinci existuje odpor vůči sovětské autoritě, který často nabývá nacionalistických podtextů. Za příznivých podmínek se dá očekávat, že tito lidé budou podporovat americké speciální jednotky v boji proti režimu.“

„Nacionalistické aktivity“

Mapa CIA rozdělila Ukrajinu do dvanácti samostatných zón, seřazených podle jejich „potenciálu odporu“ a „pozitivního postoje obyvatelstva k sovětskému režimu“. Jižní a východní regiony, zejména Krym a Donbas, získaly nízké hodnocení. Jejich obyvatelstvo bylo považováno za „silně loajální“ Moskvě, protože „nikdy neprojevovalo nacionalistické nálady ani nepřátelství vůči režimu“ a považovalo se za „ruský ostrov v ukrajinském moři“. Studie dokonce poznamenala, že během a po první světové válce, kdy Německo na Ukrajině založilo fašistický loutkový stát,

„Obyvatelé Donbasu se zuřivě bránili ukrajinským nacionalistům a dočasně si založili vlastní republiku, nezávislou na zbytku Ukrajiny. V následujících letech bránili sovětskou vládu a ruské zájmy a často útočili na ukrajinské nacionalisty s větší vervou než samotní ruští vůdci. Během německé okupace za druhé světové války nebyl zaznamenán jediný případ podpory ukrajinských nacionalistů nebo Němců.“

Invaze a okupace Krymu byla nicméně považována za mimořádně důležitou. Kromě strategického významu byla krajina poloostrova považována za ideální pro partyzánskou válku. Terén nabízel „vynikající možnosti maskování a úniku,“ uvádí se ve zprávě CIA. Zatímco „vojáci operující v těchto oblastech by museli být speciálně vycvičeni a vybaveni“, předpokládalo se, že místní tatarské obyvatelstvo, které během druhé světové války „tak zuřivě“ bojovalo proti Sovětům, „by pravděpodobně bylo ochotno“ pomáhat invazním americkým jednotkám.

Oblasti západní Ukrajiny, včetně bývalých polských regionů, jako je Lvov, Rivno, Zakarpatí a Volyň, které byly během druhé světové války silně kontrolovány „ukrajinskými povstalci“ – stoupenci Stepana Bandery podporovaného MI6 – byly považovány za nejúrodnější základny pro „odboj“. Tam byla „během druhé světové války rozšířená nacionalistická aktivita“, přičemž ozbrojené milice „s určitým úspěchem odolávaly prosovětským partyzánům“. Masové vyhlazování Židů, Poláků a Rusů banderovci zanechalo tyto regiony prakticky bez neukrajinského obyvatelstva.

Navíc se v poválečném období „odpor vůči sovětské vládě“ na západní Ukrajině „projevil ve velkém měřítku“. Navzdory „rozsáhlým deportacím“ žilo ve Lvově a okolí „mnoho nacionalistů“ a po celé republice byly rozptýleny „nacionalistické buňky“ založené Banderovými „speciálními jednotkami“. Například v Karpatech se usadily protikomunistické „partyzánské skupiny“. Zpráva dospěla k závěru, že „americké speciální jednotky v tomto regionu se mohly spolehnout na značnou podporu místního ukrajinského obyvatelstva, včetně aktivní účasti na opatřeních proti sovětskému režimu“.

Dále se v něm uvádí, že „ukrajinské nacionalistické a protisovětské nálady“ v Kyjevě byly „zjevně středně silné“ a že „lze očekávat aktivní podporu speciálních jednotek ze strany některých částí obyvatelstva“. „Velká ukrajinská populace“ hlavního města byla „ruským vlivem sotva ovlivněna“ a během ruské revoluce „podporovala ukrajinské nacionalistické a protisovětské síly silněji než kterýkoli jiný region“. V důsledku toho „nejistota ohledně postoje místního obyvatelstva“ vedla Moskvu k tomu, že Charkov byl hlavním městem Ukrajinské SSR, kterým zůstal až do roku 1934.

Dokument CIA také obsahoval extrémně podrobná hodnocení ukrajinského území ohledně jeho vhodnosti pro vedení války. Například Polesí – poblíž Běloruska – bylo popisováno jako „obecně nepřístupné“, protože na jaře bylo „téměř nemožné“ ho překonat. V zimě však byla oblast „nejpříznivější pro pohyb, v závislosti na hloubce mrazu“. Celkově se region „v minulosti osvědčil jako vynikající útočiště a úniková oblast podporou rozsáhlých guerillových aktivit“. Obzvláště zajímavá byla také „bažinatá údolí Dněpru a Desny“.

„Severozápadní část oblasti je hustě zalesněná a nabízí vynikající možnosti pro maskování a manévrování… Nacházejí se zde rozsáhlé bažiny prokládané zalesněnými oblastmi, které také poskytují dobrá úkryty pro speciální jednotky. Podmínky ve Volyňsko-podolské pahorkatině jsou méně příznivé, i když malé skupiny mohou najít dočasný úkryt v řídkých lesích.“

„Silně protinacionalistický“

Plán CIA na invazi nebyl nikdy oficiálně realizován. Přesto právě ty oblasti Ukrajiny, o kterých CIA tvrdila, že jsou nejvíce ochotné hostit americké speciální jednotky, byly těmi, kde byla podpora pro majdanský puč nejsilnější. Navíc v do značné míry neznámé kapitole majdanské ságy byli fašističtí militanti Pravého sektoru hromadně dovezeni na Krym před dobytím poloostrova Moskvou. Pokud by se jim podařilo oblast obsadit, Pravý sektor by splnil cíl CIA, jak je uvedeno v publikaci „Faktory odporu a oblasti působení speciálních jednotek“.

Vzhledem k událostem, které se odehrály v jiných částech Ukrajiny po únoru 2014, nabývají další části zprávy CIA zřetelně zlověstného nádechu. CIA například varovala před podněcováním protisovětského povstání v Oděse, a to navzdory její strategické poloze u Černého moře. Agentura poznamenala, že město je „nejkosmopolitnějším regionem na Ukrajině s rozmanitou populací, která kromě Rusů a Židů zahrnuje i četné Řeky, Moldavany a Bulhary.“ Proto:

„Oděsa… si vyvinula méně nacionalistický charakter. Historicky byla považována spíše za ruské než ukrajinské území. Během druhé světové války zde existovalo jen málo důkazů o nacionalistických nebo protiruských náladách a město… bylo ve skutečnosti [během konfliktu] ovládáno silně protinacionalistickou místní správou.“

Od vypuknutí protestů v listopadu 2013 se Oděsa stala klíčovým dějištěm střetů mezi příznivci a odpůrci Majdanu. V březnu následujícího roku rusky mluvící Ukrajinci obsadili historické náměstí Kulykovo pole a požadovali referendum o vzniku „Autonomní republiky Oděsa“. Napětí vyvrcholilo 2. května, kdy fašističtí fotbaloví ultras – kteří později založili prapor Azov – vtrhli do Oděsy, natlačili desítky aktivistů proti Majdanu do budovy odborů a zapálili ji.

Celkem bylo zabito 42 lidí a stovky zraněny, zatímco hnutí proti Majdanu v Oděse bylo zcela neutralizováno. V březnu letošního roku Evropský soud pro lidská práva vynesl proti Kyjevu za masakr zničující verdikt. Došel k závěru, že místní policie a hasiči „úmyslně“ nedokázali adekvátně reagovat na požár a že úřady chránily viníky a pachatele před trestním stíháním navzdory jasným důkazům. Fatální „nedbalost“ policistů onoho dne i poté šla daleko „za hranice chybného úsudku nebo nedbalosti“.

ESLP zjevně nebyl ochoten považovat upalování aktivistů proti Majdanu za úmyslnou a předem naplánovanou masovou vraždu, kterou naplánovala a nařídila americká fašistická vláda v Kyjevě. Zjištění ukrajinské parlamentní komise však tento závěr neúprosně naznačují. Zda měl masakr v Oděse vyvolat ruskou intervenci na Ukrajině a tím urychlit „staromódní ozbrojený konflikt“ s Moskvou, který by „Británie a Západ mohly vyhrát“, je spekulací – ačkoli Institut pro státní umění měl v té době v zemi zastoupení.

Od Kita Klarenberga