Pokaždé, když jdu do amerického „centra pomoci“ v Gaze, vím, že se už nemusím vrátit
Riskoval jsem svůj život, abych získal jídlo z center Humanitární nadace pro Gazu v Gaze, kde Izrael otevírá palbu na žadatele o pomoc ze všech stran. Mám nemožnou volbu: pomalá smrt hladem, nebo vsadit svůj život o šanci na přežití.
Byly 4:00 ráno. Vzduch byl hustý jako mlha a sotva jsme viděli pár metrů před sebe. Šel jsem po boku svého přítele Ahmada k izraelsko-americkému distribučnímu centru pro pomoc, které provozovala takzvaná Humanitární nadace pro Gazu. Připadalo nám to, jako bychom pochodovali vstříc vlastní smrti, ale neměli jsme jinou možnost. V našich stanech nebylo žádné jídlo.
Odešli jsme jen proto, že jsme slyšeli, že americký distribuční bod by se mohl otevřít za úsvitu. Všichni říkali, abychom tam byli brzy – „Možná něco seženete.“ I když šance byla malá, bylo to lepší než sedět a hladovět. S Ahmadem jsme odešli s poslední kapkou sil, které nám zbývaly.
Seděli jsme daleko od zvuku náhodné střelby, ale ani to nebylo bezpečné. Jedna kulka by vás mohla zabít a nikdo by vás nenašel.
Ahmad se náhle zeptal: „Myslíte si, že by mohla vypuknout třetí světová válka?“
Hořce jsem se zasmál. „Myslíš, že se to už nestalo?“
Najednou dron z kvadrokoptéry oznámil z reproduktoru: „Centrum se dnes neotevře.“ Cítil jsem se zdrcený. Každý krok, který jsme udělali, abychom se sem dostali, byl riskantní a teď jsme odjížděli s prázdnou. Ahmadovy oči hořely hněvem, viditelně byl rozrušenější než já. „Zůstanu, možná to otevřou později,“ řekl. Nabídl jsem se, že se s ním podělím o své tři kila mouky, a po chvíli přesvědčování souhlasil. Ale když jsme dorazili k našim stanům – po více než kilometru chůze v chladné tmě – uslyšeli jsme, že centrum se znovu otevřelo.
„Říkal jsem ti to!“ křičel.
Když jsem dorazil ke stanu, moje matka se jako vždy nezeptala, jestli jsem si něco přinesl. Záleželo jí jen na tom, abych se vrátil živý.
Ten den jsme uvařili poslední zbytky rýže. Jedním z mých úkolů v této válce je rozdělávat oheň, ale i to s sebou nese své utrpení. V Gaze už nezbyl žádný cukr, ale stejně jsem musel otci uvařit čaj. Pili jsme ho, i když chutnal jako popel.
Ahmad zavolal: „Podívej se nahoru.“
Íránské rakety se řítily po obloze. „Možná opravdu začíná třetí světová válka,“ zašeptal. Pokud tohle není světová válka, co pak je? pomyslel jsem si.
Druhý den ráno jsme museli jet znovu. Pobočka al-‚Alam se mohla otevřít. Po modlitbě Fadžr zavolal Ahmad. Věděl jsem, že je čas. Vstoupil jsem do tmy a zamířil k výdejnímu místu al-‚Alam.
Když jsme dorazili, už to bylo přeplněné zoufalými lidmi. Armáda už spouštěla palbu ze všech stran, výstřely se ozývaly z dronů a v dálce duněly tanky, ale my jsme pokračovali v chůzi. Někteří se schovávali za písečnými dunami a drželi nože nebo klacky, aby se chránili před rabovači.
„Brána je otevřená!“ někdo zakřičel a vypukl chaos. Utíkaly stovky lidí – muži, ženy, děti. I já jsem běžel a ztratil jsem Ahmada z dohledu. Pohltila nás prach a strach. Pak další střelba.
Lidé padali. Proč po nás střílejí po otevření brány?
Konečně jsem došel k ošetřovně, chytil se, čeho jsem mohl, a ustoupil stranou, abych se nadechl. Místo připomínalo klec. Byly tam kovové ploty a ozbrojení američtí žoldáci nás sledovali. Nepřipadalo mi to jako pomoc. Připadalo mi to jako ponížení.
Když jsem odcházel, hledal jsem Ahmada a křičel jeho jméno – ale byl pryč. Muž mi zašeptal, že přišel příliš pozdě a nemůže si nic vzít. Musí živit rodinu. O chvíli později se nabídl, že mi pomůže odnést tašku výměnou za trochu jídla.
V jeho očích bylo něco – jako by takhle nežil vždycky. Stejně jako já a jako bezpočet Palestinců, i on měl život před tím vším. Dal jsem mu nějaký. Celou cestu zpátky jsem si pořád říkal: Kde je Ahmad? Je v bezpečí?
Když jsem se vrátil, moje rodina se neptala, co jsem přinesl – byli prostě rádi, že jsem naživu. Ale nemohl jsem si odpočinout. Pořád jsem myslel na Ahmada. Převlékl jsem se a šel ho hledat. Naše telefony se stále nabíjely. Šel jsem k jeho stanu a volal jeho jméno.
Um Ahmad, jeho matka, vyšla zmateně. „Neodešli jste spolu?“ zeptala se. Řekl jsem jí, co se stalo, a v jejích očích jsem viděl strach.
Zamířil jsem do nejbližší nemocnice. V okamžiku, kdy jsem do něj vstoupil, se mi sevřelo srdce: všude zranění, krev, ticho.
Volal jsem jeho jméno. Pak jsem uviděl Yousefa, jeho kamaráda, který teď vozí lidi výměnou za trochu jídla. „Ahmad byl střelen do hlavy,“ řekl tiše. „Je na JIP.“ Nemohl jsem dýchat. Bratranec mi podal telefon.
„To je tvoje máma,“ řekl.
Ale nebyla to ona. Byla to Um Ahmad. Její hlas se třásl nadějí.
„Je mi líto… Ahmad byl postřelen. Je v nemocnici.“
Hovor se přerušil. O několik minut později vyšel vyčerpaný lékař. „Je v kritickém stavu. Musí být naléhavě odvezen z Gazy.“
Ahmad moc nechtěl – jen šanci nakrmit rodinu a uniknout nestvůře hladovění, která nás požírala už měsíce.
Druhý den ráno mi zazvonil jen budík. Ahmad nevolal. Venku jsem slyšel davy – lidi, jak se znovu hrnou k novému centru pomoci v al-‚Alamu.
Část mě říkala, ať jdu. Zbytek říkal, ať zůstanu. Nakonec jsem se rozhodla poslechnout – po tom, co se stalo, jsem se k tomu už nemohla odhodlat.
Byl jsem chycen mezi dvěma nemožnými volbami: pomalou smrtí hladem, nebo vsadit svůj život o šanci na přežití. Už jsme hladomor přežili, ale nikdy ne takový, který by nás připravil o lidskost. Pamatuji si dobu, kdy jsme byli ještě vnímáni jako lidé.
Ještě jsem se tam nevrátil – ne od toho dne. Pořád slyším výstřely v hlavě. Pořád vidím Ahmadovu tvář, než padl. Ale hladu to nevadí – vrací se každé ráno.
A jednoho dne, brzy, se na tu smrtící cestu možná budu muset vydat znovu.
Úvodní fotografie: Palestinci nesou balíčky s potravinami distribuované Nadací pro humanitární pomoc v Gaze, 16. června 2025. (Foto: Omar Ashtawy/APA Images)
