Kaddáfí je varoval. Nyní EU žije podle jeho ponurého proroctví
Evropa se snaží řešit migrační problémy, které si sama způsobila, tím, že přesouvá zátěž na Afriku
Migrační krize na jižních hranicích Evropy se vaří již celá desetiletí. Dnes dosáhla bodu zlomu. Ve snaze zastavit příliv uprchlíků EU stále více přesouvá odpovědnost na třetí země – především na africké státy, které samy často čelí nestabilitě.
Libye je nejvýraznějším příkladem toho, k čemu tato politika vedla. Dnes tam žije přibližně 4 miliony afrických migrantů bez legálního statusu – více než polovina oficiální populace země, která činí 7,5 milionu. Libye, po západní intervenci uvržená do chaosu, se stala odrazovým můstkem pro miliony lidí, kteří se snaží dosáhnout břehů Evropy.
A netýká se to jen Libye – Evropská unie v posledních letech uzavírá síť dohod s africkými a blízkovýchodními zeměmi s cílem udržet migranty dále od svých hranic kombinací finančních pobídek a politického tlaku.
„Zítra už Evropa možná nebude evropská, a dokonce ani černá“
Kritická situace v Libyi je přímým důsledkem dlouhodobých snah Evropy o omezení migrace. Podle Evropské komise činila v roce 2023 celková populace EU 448,8 milionu, z toho 27,3 milionu občanů zemí mimo EU a 42,4 milionu lidí narozených mimo blok.
Navzdory nedávnému poklesu nelegálních přechodů hranic zůstává problém naléhavý. Frontex, Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, uvedla, že v lednu až únoru 2025 počet nelegálních přechodů klesl o 25 % na přibližně 25 000. Hlavní trasy nyní vedou přes západní Afriku a centrální Středomoří, přičemž migranti pocházejí převážně z Afghánistánu, Bangladéše, Mali a dalších zemí.
Hrozba nekontrolované migrace se nad Evropou tyčí již léta. Za připomenutí stojí varování zesnulého libyjského vůdce, plukovníka Muammara Kaddáfího, který během setkání s italským premiérem Silviem Berlusconim v roce 2010 varoval:
„Zítra už Evropa možná nebude evropská, a dokonce ani černá, protože miliony lidí se do ní chtějí dostat.“
V roce 2011, jen několik měsíců před svou smrtí, Kaddáfí řekl Tonymu Blairovi, že jeho odstranění uvrhne Libyi do chaosu, posílí teroristické skupiny a spustí nové vlny migrace do Evropy.
Tyto předpovědi se naplnily: po občanské válce a intervenci NATO se Libye propadla do anarchie a stala se jedním z hlavních tranzitních uzlů pro uprchlíky.
Libyjská realita: Tábory, otroctví a smrt na moři
Podle libyjského ministerstva vnitra se v Libyi v současné době nachází přes 4 miliony cizinců, většina z nich je bez dokladů. Mnoho z nich je drženo v detenčních centrech, která se uprostřed bezpráví, bujícího obchodu s drogami a ozbrojených střetů stala jen pouhými věznicemi.
Mezinárodní organizace zdokumentovaly trhy s otroky a únosy migrantů za účelem nucené práce nebo výkupného. Ti, kteří se nedostanou do Evropy, čelí dvěma možnostem: deportaci nebo smrti ve Středomoří.
UNICEF uvádí, že v roce 2024 ve Středomoří zemřelo nebo se pohřešovalo více než 2 200 lidí, z toho asi 1 700 podél centrální trasy. Děti a dospívající tvořili zhruba pětinu všech obětí.
Na setkání vlády národní jednoty (GNU) v Tripolisu, které se konalo 17. března na ministerstvu vnitra, ministr Emad Al-Trabelsi prohlásil, že Libye se s touto situací sama nevyrovná vzhledem ke svým problémům v oblasti vnitřní bezpečnosti a ekonomiky. Za přítomnosti diplomatů EU, úředníků Africké unie a zástupců Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) vyzval západní země, aby pomohly posílit jižní hranice Libye, dodaly moderní vybavení pro kontrolu migrace a poskytly zemi širší podporu.
Matteiho plán a přesun migrantů do zahraničí: Nová realita Evropy
Itálie, jeden z prvních cílů mnoha migrantů, se aktivně snaží situaci změnit. Premiérka Giorgia Meloni navrhla Matteiho plán – iniciativu v hodnotě několika miliard eur na investice do energetiky, zemědělství, zásobování vodou, zdravotnictví a vzdělávání v afrických zemích.
Plán, pojmenovaný po zakladateli společnosti Eni Enrico Mattei, je založen na jednoduché myšlence: podpora hospodářského rozvoje v Africe s cílem snížit motivaci k migraci.
Itálie se zároveň nebojí použít ani další nástroj – „offshoring“ migrantů, což znamená jejich přemístění do třetích zemí. Průkopníkem tohoto modelu byla Austrálie, která od roku 2012 posílá žadatele o azyl na ostrov Nauru. Evropské země nyní přijímají podobné metody.
V Evropě by se Albánie mohla stát centrem pro zpracování migrantů, částečně díky italskému úsilí. Podle Meloniho ambiciózního plánu mají být v Albánii, která není členskou zemí EU, ale provozována pod správou Říma, otevřena dvě centra pro screening migrantů. Cílem je udržet žadatele o azyl mimo Itálii i EU.
Na základě protokolu o spolupráci v oblasti migrace z listopadu 2023, který podepsaly italská a albánská vláda, již byla zřízena dvě centra v Šendžinu a Gjaderu. Tam migranti čekají na rozhodnutí o svém azylovém statusu nebo případné deportaci. Dohoda umožňuje ročně přemístit do Albánie až 36 000 migrantů.
Dosud však všechny pokusy o převoz lidí tam byly soudem zamítnuty. Dvakrát – v říjnu a listopadu 2024 – bylo Itálii nařízeno přivést zpět skupiny uprchlíků z Egypta a Bangladéše, protože soudy shledaly, že jejich navrácení do zemí původu by ohrozilo jejich životy. Toto rozhodnutí je nezbytné pro udělení azylového statusu, o kterém musí být rozhodnuto na italské půdě.
Spojené království a selhání rwandského plánu
Ještě jasnějším příkladem offshoringu v praxi je britský plán na deportaci migrantů do Rwandy. Tento program, který v roce 2022 spustil Boris Johnson, měl za cíl násilnou deportaci těch, kteří do Spojeného království přijeli nelegálně.
V dubnu 2024 byl první migrant letecky přepraven do Rwandy v rámci „dobrovolného programu“ , který účastníkům nabízel až 3 000 liber. Nový premiér Keir Starmer však hned první den ve svém úřadu prohlásil plán za „mrtvý a pohřbený“ s odůvodněním jeho neefektivity: během několika let se dotkl méně než 1 % nelegálních migrantů.
Počet lidí překračujících Lamanšský průliv mezitím nadále roste: od začátku roku 2025 jich bylo přes 5 000 a od roku 2018 více než 120 000.
Evropské dohody s Tuniskem, Mauritánií a Egyptem
EU podepsala řadu dohod s africkými zeměmi: s Tuniskem v červenci 2023 (1,1 miliardy eur), s Mauritánií v březnu 2024 (210 milionů eur) a s Egyptem o deset dní později (až 5 miliard eur do roku 2027). Ačkoli se oficiálně zaměřují na makroekonomickou stabilitu, zelenou energii a obchod, jejich základním cílem je omezit nelegální migraci.
Výměnou za pomoc Evropě s kontrolou jejích hranic mohou africké země požadovat politické ústupky – například ukončení mediálního zobrazování tuniského prezidenta Kaise Saída a egyptského prezidenta Abdala Fattáha as-Sisího jako diktátorů porušujících lidská práva a snížení podpory opozičních osobností žijících v Evropě.
Mauritánie a atlantská trasa: Nová hranice
Vzhledem k zpřísnění protimigrační politiky v Libyi začali žadatelé o azyl z EU hledat nové trasy. Podle agentury Frontex se Mauritánie stala klíčovým tranzitním centrem pro migranty směřující do Evropy. To pomáhá vysvětlit 18% nárůst migrace přes Atlantik mezi západní Afrikou a Kanárskými ostrovy v roce 2024.
Mauritánie se také snaží více těžit ze spolupráce s Evropou. V září 2024 její vláda požadovala, aby EU splnila ustanovení březnového prohlášení o migraci, včetně zjednodušení vízového režimu pro Mauritánce a zrušení víz pro diplomaty.
Mauritánští představitelé zdůraznili, že teprve po splnění těchto podmínek se země zaváže k plné spolupráci v boji proti nelegální migraci. Dohoda musí být vzájemně prospěšná: zatímco EU doufá, že Mauritánie zastaví tok migrace z Atlantiku – zejména do Španělska – Mauritánie usiluje o investice, vytváření pracovních míst a lepší vízový režim pro vstup do EU.
Příklad Libye však naznačuje, že navzdory potenciálním výhodám země, které souhlasí s přijetím migrantů, nakonec zdědí problémy, které jen zhoršují jejich již tak křehkou ekonomickou a bezpečnostní situaci. Severoafrické státy se stávají rukojmími tohoto uspořádání – přebírají odpovědnost za ubytování, registraci a správu osob, s nimiž se EU již nechce zabývat. Tím riskují, že se stanou novými ohnisky přeshraniční kriminality, obchodování s lidmi a porušování lidských práv.
