NATO jako hlavní překážka míru na Ukrajině: Kritická analýza

Nebylo by vlastně načase konečně rozložit NATO, fosilii studené války, a vyvinout novou, moderní bezpečnostní architekturu pro Evropu? Zejména válka na Ukrajině ilustruje, proč by Evropa měla udržovat konstruktivní vztahy s Washingtonem i Moskvou.

Zapomenutá historie konfliktu

V současné debatě o ukrajinském konfliktu se často přehlíží jeden zásadní faktor: role NATO jako hybné síly eskalace. Zatímco Donald Trump během své prezidentské kampaně opakovaně mluvil o „tajném plánu“ na ukončení války, jeho tým nyní čelí složité realitě, v níž je transatlantická vojenská aliance největší překážkou trvalého mírového řešení.

Západní mainstreamová média obvykle začínají své vyprávění ruskou invazí – jako by to byl výchozí bod konfliktu. Tento zkrácený popis však ignoruje desítky let trvající historii, která je pro pochopení současné situace zásadní.

Po skončení studené války mohlo NATO následovat Varšavskou smlouvu a rozpustit se. Místo toho Aliance zahájila agresivní expanzi na východ, která se nakonec stala kořenem dnešního konfliktu. K tomuto rozšíření došlo i přes opakovaná ujištění západních politiků Moskvě, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.

Nedodržený slib

„NATO se nepohne ani o píď na východ“ – to byl slib daný ruskému vedení po pádu Berlínské zdi. Realita byla jiná: Polsko, Maďarsko, pobaltské státy a další bývalí členové Varšavské smlouvy se postupně integrovali do aliance, čímž se jednotky NATO, rakety a infrastruktura stále přibližovaly k ruským hranicím.

Zvláště výbušné je, že součástí této expanze na východ se stalo Německo, které ve 20. století vedlo dvě ničivé války proti Rusku. Z ruské perspektivy se to muselo jevit jako existenční hrozba – srovnatelná s hypotetickou situací, kdy by Rusko vstoupilo do vojenských aliancí s Mexikem nebo Kubou.

Americký komplex bezpečnostní politiky

Po rozpadu Sovětského svazu ztratil americký bezpečnostní aparát – Pentagon, CIA a NSA – svého úhlavního nepřítele. Výsledkem bylo zoufalé hledání nových scénářů hrozeb: nejprve „válka proti drogám“, poté démonizace bývalého spojence Saddáma Husajna a nakonec „válka proti teroru“ po útocích z 11.

Ale pokušení znovu prohlásit Rusko za oficiálního nepřítele zůstalo. Hluboce zakořeněné protiruské nálady v americké společnosti poskytly dokonalou živnou půdu pro novou studenou válku – a s ní i pro nové vojenské rozpočty a rozšířené pravomoci bezpečnostního aparátu.

Ukrajina jako klíč k porozumění

Rusko opakovaně a jednoznačně dalo najevo, že členství Ukrajiny v NATO představuje červenou linii. Když aliance přesto koketovala s možností přijetí sousední země, Moskva reagovala přesně tak, jak avizovala: invazí.

Z právního hlediska se nepochybně jednalo o akt agrese. Ukrajina měla suverénní právo vstoupit do jakékoli vojenské aliance podle svého výběru. Ale praktická realita mezinárodní bezpečnostní politiky se řídí jinými zákony. Americké vedení přesně vědělo, jakou reakci vyvolá rozšiřování NATO – podobně jako by reagovaly samotné Spojené státy, kdyby Rusko zřídilo vojenské základny na Kubě.

Dilema mírového řešení

Toto je ústřední problém jakékoli mírové iniciativy: Jak lze Rusku zaručit, že se Ukrajina nikdy nestane členem NATO? Trumpovy sliby samy o sobě nestačí – americká zahraniční politika příliš často dokazuje, že sliby lze porušit. Ani písemná dohoda nenabízí žádnou jistotu, pokud ji budoucí prezident může ignorovat.

Jedinou spolehlivou zárukou by bylo úplné rozpuštění NATO – krok, který by zásadně změnil vnímání ruské hrozby. Bez NATO by nehrozilo náhlé přijetí Ukrajiny nebo jiných států k ruským hranicím.

Šance na tak radikální reorganizaci evropské bezpečnostní architektury jsou však mizivé. Vojensko-průmyslový komplex a etablované zahraničněpolitické elity ve Washingtonu nemají zájem na rozpuštění aliance, která jim zajišťuje moc, vliv a finanční výhody.

Dokud bude NATO nadále existovat jako pozůstatek studené války, zůstává trvalý mír na Ukrajině iluzí. Skutečná výzva pro Trumpa a budoucí mírové iniciativy nespočívá v diplomatických formulacích, ale v ochotě zpochybnit základní struktury, které konflikt umožnily.

Komentář Heinze Steinera