STANISLAV A. HOŠEK: ZAMYŠLENÍ NAD OSMÝM DNEM MÁJOVÉHO MĚSÍCE
Pro jistotu jsem se podíval, cože je to dneska za den pracovního klidu. Na stránkách ministerstva vnitra jsem se dočetl, že osmý květen je dnem státního svátku České republiky a nese název Den vítězství. Upřímně by mě zajímalo, vítězství koho nad kým. Z mého poznání šlo jednoznačně pouze o vítězství Ruska nad Německem. Široká ruská duše pak velkoryse nechala poraženého existovat, což prosadila i proti vůli světovládných Anglosasů. Ti totiž doufali, že se jim podaří zneužít vítězství Rusů ke svému věkovitému cíli, totálně zničit rivala bojů o celoplanetární nadvládu, Germány.
Podle mě osmý květen roku 1945 nebyl dnem vítězství ani pro Sovětský svaz čili pro nový systém správy, řízení a tvorby vlivu ve společenství založeném na zrušení soukromého vlastnění bohatství a kapitálu. Sice se díky válce rozšířilo v Evropě teritorium komunistického způsobu vládnutí o jakési předpolí supermocnosti Sovětský svaz. Ovšem šlo prakticky o bezvýznamné země, které nemohly reálně zvětšit sílu SSSR v jeho střetu se společenstvím dosud tradičních, koloniálních světovládců. Ti totiž nadále ovládali celé čtyři pětiny planety. A byli to právě oni, kdo financováním Hitlera již dávno před válkou, ale i v jejím průběhu z tak zvané druhé světové války fakticky udělali proxy válku se svým zásadním cílem, zničením SSSR. Takže osmým květnem došlo pouze a jen ke zmrazení oné fundamentální války mezi tradičními světovládci a novým systémem tvorby moci, sověty. Takže pro SSSR nešlo o Den Vítězství, leč pouze o konec jedné horké fáze dlouhodobého boje za vlastní existenci.
Tvrdit, že osmý květen je památným dnem jakéhosi vítězství Československa je pouhopouhou sebechválou zplozenou syndromem bezvýznamnosti Čechů i Slováků v celosvětovém dění. Jestli může někdo z těch dvou hovořit alespoň trochu oprávněně o vítězství, tak jsou to Slované „z pod Tatier“, kteří přece jenom našli, i když trochu opožděně dostatek síly na vzpouru. Díky zmíněnému zpoždění to však byla spíše vzpoura vůči vlastním zrádcům než proti Němcům. Což dokázali samotní Němci, když Slovenským zrádcům Československa pomohli k porážce rebelů „Slovenského národného povstania“, zdůrazňuji Slovenského, nikoliv Československého.
Celým Slovenskem pak prošla válečná fronta, takže jeho obyvatelé si skutečně zabíjení, utrpení, strachu a bojů užili v plné míře. A Češi? Frontové boje skončily uprostřed Moravy a na jihozápadě Čech. Polovina Čechie frontovou válku vůbec nezažila. Pokud by tedy Česká republika měla osmého či devátého května mít státní svátek, tak by mělo jít jen a jenom a pouze o den díkuvzdání těm, kteří naši zem zbavili Německé okupace. Rovněž pak o uctění památky všech našich občanů padlých kdekoliv v boji s Německými agresory, civilních obětí zabitých při všem tom válečném běsnění, a především zavražděných ze zvůle okupantů.
Neholedbejme se vítězstvím. Nad nikým jsme nezvítězili. Celé území dnešní ČR bylo osvobozeno. I to poněkud opožděné, leč o to víc oslavované „osvobození“ Prahy akcí „Pražského povstání“ ve svém důsledku vyznívá poněkud jinak, než vlastní osvobození hlavního města země. Dá se říct, že šlo o snahu Pražanů zachránit vzácné památky svého města před zuřivou pomstychtivostí Němců. Pražanům se ten husarský kousek povedl shodou několika náhod. Němci ve snaze zachránit si holé životy už neměli čas, ba ani zájem Pražské pamětihodnosti ničit. Hlavní vojenská síla fanatických Němců se Praze naopak Vyhnula, aby se nezdržovala. A Pražanům navíc pomohli někteří z „padlých andělů“ Rudé armády Bylo by pro nás moc dobré, a to především v současné době, kdybychom všichni prokazovali dostatek pokory a kupříkladu v tento den se nechlubili cizím peřím.
Stanislav A. Hošek
