Petr Hannig: Bude válka?

Přečetl jsem si takový víceméně bulvární postřeh, že na jižní Moravu přilétli letos havrani dříve než obvykle a že to může znamenat dvě věci. Že bude krutá zima, nebo že bude válka.

Nechám miláčky Edgara Alana Poea být a nebudu se pídit po zámince jejich brzkého příletu na svá zimoviště. Zkusím se však zaměřit na dobu před první a druhou světovou válkou.

Všechny akty agrese mají své příčiny. Takže atentát na následníka trůnu v Sarajevu byl dílem srbského nacionalisty. Musíme si položit otázku, proč se tak událo právě v Sarajevu. Srbsko v tu dobu bylo přece svobodným státem. Proč atentátník vykonal pro něj vlastenecky svatou věc v Bosně, která byla v tu dobu součástí Rakouska Uherska? Až do roku 1908 byla totiž součástí Osmanské říše, která slovanské obyvatelstvo islamizovalo. V Bosně žije velká entita Srbů, vyznávající pravoslaví, v Hercegovině Chorvatů, vyznávající katolicismus a samozřejmě tzv. Bosňáků, vyznávajících islám.

Srbové měli pocit, že po stáhnutí se Osmanské říše z Bosny by bylo logické připojení Bosny k Srbskému království v roce 1882, a ne k vojensky silnějšímu Rakousku–Uhersku.

Srbsko se též zúčastnilo úspěšně první balkánské války proti Osmanům v letech 1912 až 1913, což vlilo do žil srbských nacionalistů, i na území spadajícím pod vládu Podunajské monarchie, notnou dávku vlastenecké hrdosti a odhodlání. A pak už byl jen krůček k Sarajevskému atentátu a řetězení příčin vzniku první světové války na území Evropy.

Před druhou světovou válkou vznikla poněkud odlišná situace. Občanská válka ve Španělsku. Vypukla v roce 1936, kdy se proti demokraticky zvolené republikánské vládě postavila armáda, vedená generalissimem Frankem. Za republikány byla levicová fronta složená ze socialistů, komunistů, trockistů, anarchistů a baskických a katalánských nacionalistů. Za frankistickými povstalci byli fašisté, křesťanští demokraté, roajalisté a španělští nacionalisté. Mimochodem tyto spory mezi zanícenými španělskými nacionalisty a nacionalisty katalánskými a baskickými jsou stále živé.

A teď zmíním to, v čem dnešní boje na Ukrajině připomínají španělskou občanskou válku z let 1936 až 1939. Na stranu frankistických povstalců se od prvopočátku přidala fašistická Itálie a nacistické Německo. Na stranu legitimně zvolených levicových republikánů se přidal Sovětský svaz a Mexiko a také i interbrigadisté z celého světa, včetně z Československa. Sám jsem jednoho z nich osobně velice dobře znal, byl to nesmírně charakterní člověk, špičkový fotograf, který byl autorem těch nejdůležitějších fotek ze začátku kariéry Beatles a dalších superstar britské populární hudby, Čechoslovák Dežo Hoffman (Dezider Hoffman). Musím se pochlubit, že mi udělal pár mých portrétů pro potřeby britských vydavatelství.

Dá se říct, že ve Španělsku se připravovala Evropa na druhou světovou válku. Ostatně i tak se fronty rozdělily. Na jedné straně Německo s Itálií, na druhé straně Sovětský svaz. USA vstoupily do války až v roce 1944. I když Británie a Francie byly s Německem ve válečném stavu už od září 1939. Je nutné v rámci objektivity napsat, že v letech 1939 až 1941 bylo Německo a Sovětský svaz v jednom paktu Ribbentrop – Molotov.

A nyní podobnost války na Ukrajině, 2014 svržen demokraticky zvolený ukrajinský prezident Janukovič, následný zábor Krymu Ruskem, boje na Donbase a jazykový zákon z roku 2017 či 2018 (nevím přesně, kdy byl schválen). To vše připravilo vyústění do 24. 2. 2022. A nyní na území Ukrajiny bojuje Rusko a Ukrajina a fakticky, i když ne formálně, NATO dodávkami nejmodernějších zbraňových systémů.

Mír je v našem názorovém světě »sprostým« slovem. A přece tolik potřebujeme nějakou světovou osobnost, která by se pustila do jednání mezi USA a Ruskou federaci. Nenávist mezi dvěma slovanskými národy totiž není dobrým prostředníkem. O míru se musí domluvit velmoci. Je třeba ty dříve přibyvší havrany nějak zaplašit. Válku nechceme.

Mimochodem, napsal jsem i nový článek Klobouk dolů, paní Vitásková, ve kterém odkazuji i na iportaL24.cz, takže čtenáři na iDnes si přečtou tuto mou úvahu o havranech a válce a já doufám, že čtenáři této mé úvahy si najdou chvíli na přečtení mých preferencí, co se prezidentské volby týká.

Petr Hannig, předseda Rozumných a bývalý prezidentský kandidát