Smrt a rozklad – Genetický kód NATO
Mýtus o založení NATO vypráví vznešený příběh svobody, humanity, demokracie a lidských práv. To je obzvláště nehorázná lež, jak ukazuje pohled zpět na strašlivé zločiny spáchané členskými státy v letech před založením NATO v roce 1949.
Na pozadí současných žádostí Finska a Švédska o přijetí do NATO je „Severoatlantická teroristická organizace“ prezentována na všech mediálních kanálech jako nejúspěšnější mírová organizace ve světových dějinách prostřednictvím obscénních historických deformací. Němečtí provládní vysílatelé a noviny obratně pominou historii jeho vzniku a dravý charakter jeho zakládajících států přímo „posvátným“ NATO jako garanta svobody a demokracie.
V návaznosti na toto vyprávění bylo založení NATO v roce 1949 naprosto nezbytným rozhodnutím na obranu míru a svobodymilovných západních demokracií, které údajně „ohrožoval“ komunistický Sovětský svaz. Nepříjemná historická fakta padají pod stůl, např. že Sovětský svaz nemohl po 2. světové válce představovat vojenskou hrozbu pro Západ. SSSR, Svaz sovětských socialistických republik, byl vykrvácen a téměř úplně zničen od západní hranice k Uralu.
Ihned po skončení války proto Kreml své armády z velké části demobilizoval, protože vojáci byli potřeba jako civilisté, jako dělníci, technici a inženýři pro rekonstrukci vesnic, měst, průmyslových závodů a infrastruktury, kterou nacistická soldateska, podle na jejich pokyny, používané při ústupu a zanechávající za sebou pouze „spálenou zemi“, která byla srovnána se zemí.
Jakákoli napůl objektivní historická analýza ukazuje, že Sovětský svaz neměl po druhé světové válce sílu ani úmysl vést válku proti Západu, zvláště když za západními spojenci stála obrovská ekonomická síla zcela nezničených USA. Do konce roku 1945 se také Spojené státy staly nezdolnou jadernou supervelmocí, která krutým způsobem s Hirošimou a Nagasaki prokázala, že se neštítí vyhladit civilní obyvatelstvo měst s více než milionem obyvatel. s novou zbraní hromadného ničení.
Průměrný německý spotřebitel se o takovém pozadí nic nedozví. Exotické akce jako je „Evropská mírová konference“ od 14./15. března 2009 v Berlíně. Na pozadí tehdy aktuálních snah USA učinit z NATO pomocnou sílu ozbrojených sil USA v globálních misích s novou strategickou koncepcí, kupř. Například kasselský mírový badatel Peter Strutynski připomněl zcela nepodložená odůvodnění založení NATO.
Samozvaná kvalitní média jako ARD , ZDF , Deutschlandfunk a další dezinformační specialisté v německé mediální džungli denně slouží německému občanovi jednoduchý politický pohled na svět, ve kterém jsou USA/NATO/EU na straně andělé proti zlu po celém světě, jak je v současnosti vysoce aktuální, ze strany ukrajinských andělů proti zlému Putinovi.
Zlo se ve vyprávění USA/NATO vždy objevuje v podobě nového „Hitlera“, vždy v zemích, které v sebedestruktivním klamu nedodržují „světový řád založený na pravidlech“ vytvořený USA. USA/NATO proto musí těmto zemím pomoci humanitárními vojenskými intervencemi ke svržení jejich vlád, aby se pak země mohla vrátit do společenství mírumilovných, demokratických národů Západu nebo být v případě potřeby přijaty.
Když se však podíváte za třpytivou fasádu vysoce morálních cílů deklarovaných USA/NATO, pak rozpoznáme ošklivou masku podlého imperialismu, který po celém světě se slovy jako svoboda a demokracie na rtech neznamená nic jiného než smrt a zmar pro lidi. To je jasné každému, kdo se podívá na počínání hlavních zakládajících států Severoatlantické aliance v období 1945-1949. Protože při tom zjistíme, že dobře udržovaný, ušlechtilý mýtus o založení NATO je obzvlášť velká lež! Zakládající státy NATO však mají všechny důvody k tomu, aby použily mnoho propagandistických fanfár, aby zakryly to, co dělaly v období mezi koncem druhé světové války a založením NATO.
Hlavními zakládajícími zeměmi NATO byly umírající Britské impérium a nastupující supervelmoc USA, které se připravovaly jít v britských koloniálních stopách po celém světě. Další důležitou roli sehrály koloniální mocnosti Francie, Belgie, Nizozemsko a Portugalsko. Menší skandinávské státy Dánsko, Island a Norsko, stejně jako Lucembursko a Itálie byly také součástí strany, ale stejně jako Kanada neměly příliš velké slovo v NATO, kde byly USA rozhodujícím a vedoucím partnerem.
V té době tyto koloniální státy vedly krvavé útlakové války proti národně osvobozeneckým hnutím po celém světě. Nezalekli se přitom žádné krutosti, ani masových poprav, jaké prováděla francouzská armáda v Alžírsku, ani kolektivních odvetných opatření v podobě bombardování a dělostřeleckých náletů na civilní obyvatelstvo v poklidných vesnicích.
Smrt a zkáza jsou v genetickém kódu NATO od jeho počátku
Před 77 lety, přesně na konci války v Evropě 8. května 1945, demonstrovaly desetitisíce Alžířanů ve francouzském koloniálním departementu „Algérie“ pod praporem „Alžírsko pro Araby“ za „rovnost a nezávislost“. Došlo k násilným střetům. Francouzskou odpovědí byla totální represe. Francouzskou policii a vojenské jednotky podporovaly koloniální francouzské milice sebeobrany. 8. května 1945 bylo alžírské město Sétif a sousední města Guelma a Kherrata dějištěm masivního masakru. S neuvěřitelnou brutalitou byly zastřeleny nebo jinak popraveny desítky tisíc Alžířanů.
Francouzská armáda navíc organizovala ceremonie podrobení: všichni místní se museli vrhnout na zem před francouzskou vlajkou a sborově opakovat: „My jsme psi.“ I po těchto plánovaných poníženích bylo několik stovek Alžířanů vybráno a zavražděno.
Francouzská armáda byla při zabíjení podporována civilními kolonisty. Podle dobové policejní zprávy se francouzský kolonista chlubil tím, že osobně zastřelil 83 Alžířanů („merles“). Ve stejné době byly celé vesnice bombardovány, ostřelovány a ničeny jednotkami francouzské armády a námořnictva.
„Pacifikační operace“ oficiálně skončila 22. května 1945. Oficiální Alžírsko dnes hovoří o 45 000 mrtvých. Lze předpokládat, že tyto masakry byly výchozím bodem neméně krvavé alžírské války, která začala v roce 1954. Po mnoha letech a lítých bojích alžírských bojovníků za svobodu to ukončilo francouzskou koloniální nadvládu v zemi. Zároveň je zde třeba připomenout „První indočínskou válku“, kterou Francie vedla k potlačení vietnamského hnutí za svobodu „Việt Minh“ od 19. prosince 1946 do 1. prosince 1954.
Francie však nebyla jedinou zemí zapojenou do krvavých koloniálních válek těsně před členstvím v NATO. Británie zahájila 12letou válku za potlačení malajského hnutí za svobodu jako součást „Malajské nouze“ v roce 1948 se 40 000 britskými a australskými vojáky a 250 000 místními pomocníky. Zprávy o britských masakrech je těžké najít v oficiálních archivech Jejího britského Veličenstva. Je však rozumné předpokládat, že Britové v Malajsii a ve svých mnoha dalších koloniích potlačili tamní hnutí za svobodu neméně brutálně než Francouzi v Alžírsku v roce 1945.
S ohledem na rostoucí úsilí o nezávislost v koloniích Britové již v roce 1914 upravili svou „Příručku vojenského práva“, ve které jsou stanovena pravidla války . V nové verzi z roku 1914 bylo jasně řečeno, že tato pravidla války se vztahují pouze na konflikty „mezi civilizovanými národy“ a že „neplatí ve válkách zahrnujících necivilizované státy a kmeny“.
K zotročování, útlaku, vyhnání a vraždění celého obyvatelstva ze strany zakládajících států NATO došlo nejen ve vzdálených oblastech na druhé straně zeměkoule, ale také v Evropě v případě vražedného vměšování Britů a poté Američanů do Občanské války v Řecku.
Hlavní propagandisté NATO, USA a Británie, se postavili na stranu řeckých monarchistů a reakcionářů v občanské válce v Řecku bezprostředně po osvobození Řecka z nacistické okupace na konci druhé světové války. Podle tehdejšího spojení britské tajné služby MI6 v Aténách nebylo Řecko v té době „nic víc než britský protektorát“. Souviselo to se skutečností, že před nacistickou invazí do Řecka již řecká velkoburžoazie a pozemková šlechta uprchli do zahraničí, především do pohodlného města Londýna. Mezitím levicoví bojovníci za svobodu zůstali v zemi a během dlouhých let okupace nabízeli tvrdý odpor nacistům za velkou cenu.
Po skončení nacistické okupace se majetná třída vrátila z Londýna a chtěla – s vojenskou podporou Britů – získat zpět svá předválečná feudální privilegia. Levice a komunisté se tomu bránili a mezi velkými částmi lidí proti vládnoucí třídě a jejím koupeným a placeným nohsledům, které podporovala britská armáda, vypukla zničující občanská válka. Když se válka v Řecku stala pro Londýn zpustošený 2. světovou válkou příliš drahá, zasáhly USA a postavily se na stranu řeckých reakcionářů.
Přes velkou podporu řeckého obyvatelstva neměly levicové lidově osvobozenecké síly v Řecku proti koncentrované moci nové supervelmoci USA šanci. Reakční režim v Athénách podporovaný USA se nakonec dokázal prosadit masakry, terorem, svévolí a masovým vyháněním celých vrstev obyvatelstva a řeckou levici drtivě porazil. Ti z přeživších Lidových osvobozeneckých sil, kterým se nepodařilo uprchnout do exilu ve Východoevropských lidových republikách, obvykle strávili roky v zajateckých táborech, kde prý panovaly hrozné podmínky.
Rozhodující roli v podrobení řeckých lidově osvobozeneckých sil sehrál zakládající člen NATO a vzorová demokracie USA. Svědčí o tom i fakt, že americká armáda zaznamenala své zkušenosti s rozdrcením řeckého odporu do příručky, která později posloužila jako předloha pro boj v americké útočné válce proti Vietnamu.
V té době bylo britsko-americké vměšování do řecké občanské války oficiálně ospravedlněno lží, že řečtí socialisté a komunisté dostali materiální podporu od Sovětského svazu. To však existovalo pouze v propagandě západních mocností, což jednoznačně prokázaly archivní dokumenty.
Také v Itálii se USA snažily porazit silné antifašistické síly, které se osvědčily v odporu proti místním a německým fašistům. Washingtonu se to s pomocí svých tajných služeb a spolupráce s mafiánskými organizacemi podařilo, ale daleko méně krvavým způsobem než v Řecku.
V letech bezprostředně následujících po založení NATO zůstaly imperiální ambice členských zemí nezkrotné, stejně jako jejich ochota úzce spolupracovat s fašistickými diktaturami. V této souvislosti je třeba zmínit společný útok Francie a Anglie spolu s Izraelem proti Egyptu v roce 1956 během Suezské krize, stejně jako pokračování špinavých válek v Alžírsku, Indočíně, Barmě a Malajsii a mnoha dalších. Došlo by také k úzké spolupráci s fašistickými nebo jinými diktaturami v rámci NATO (Portugalsko; plukovnická junta po fašistickém vojenském převratu v Řecku, vojenské převratové vlády v Turecku) i mimo NATO (vojenské základny USA-NATO ve fašistickém Španělsku generála Franca). Dále je třeba zmínit i připravenost členů NATO, především USA, a to i k použití teroru proti vlastnímu obyvatelstvu v evropských zemích NATO (v rámci Gladio), aby se zabránilo posilování levicových hnutí. Z toho se skládá NATO!
To vše mluví mnohem jasnějším jazykem než „deklarace demokracie“ elit NATO a jejich blábolení o svobodě a lidských právech.
Rainer Rupa
